Ludovico Einaudi vystoupí v Praze s novým albem The Summer Portraits
Italský skladatel a klavírista Ludovico Einaudi, známý svým minimalistickým rukopisem a filmovou hudbou, odehraje se svým dvanáctičlenným ansámblem koncerty 28. a 29. května v pražském O2 universu. V rámci evropského turné představí nové album The Summer Portraits. Einaudi je mistrem klidné hudební síly a postupné gradace. Jeho tvorba je minimalistická s emocionálně silnými kompozicemi, které propojují klasické hudební tradice s moderními vlivy.
Vyzkoušel jste si skládání klasické hudby, hudby pro taneční či divadelní představení. Co vás v 90. letech přivedlo k filmové hudbě?
Odjakživa jsem toužil psát hudbu k filmům. Ale ze začátku jsem zkrátka neměl žádné kontakty na režiséry, kteří by mohli mít o mojí práci zájem. Tak jsem začal spolupracovat na scénické hudbě s divadly a tanečními soubory. Tímto úkrokem stranou jsem se nakonec k práci pro film dopracoval.
2:35
‚Promyšlený kulturní útok na naše city a rozum.‘ Smetanova Vltava měla premiéru před 150 lety
Číst článek
Kromě neoklasické a filmové hudby mě zaujala alba, ve kterých spojujete svůj rukopis s výrazně odlišnou hudbou – například s africkou korou na desce Diario Mali nebo na albu Taranta Project. Jak k takovým spojením dochází?
Vždycky mě inspirovaly a zajímaly různé hudební kultury, ale také populární hudba a folklór různých částí světa. Moje zkušenost s africkou hudbou je konkrétně spojena s cestou do Mali, kterou jsem podnikl v roce 2000. Zde jsem se setkal s několika vynikajícími hudebníky, se kterými jsem si zahrál. Jedním z nich byl Toumani Diabaté, druhým pak Ballaké Sissoko.
Hraní s nimi mě inspirovalo a probudilo ve mně touhu vytvořit speciální projekt. Ten se nakonec zhmotnil v albu Diario Mali. O deset let později jsem byl pozván, abych na festivalu Notte della Taranta v Apulii upravil k obrazu svému folklórní hudbu této oblasti Itálie. Když jsem se do práce pustil, velmi mě zaujala rytmická stránka pizzicy a také melodické vlivy, které lze v ní vystopovat. Ty pocházejí z Řecka a řady zemí okolo Jaderského zálivu. Nad tímto projektem jsem strávil několik měsíců a album Taranta Project je výsledkem této zkušenosti.
V roce 2016 jsme vás zastihli na Arktidě, kde jste odehrál skladbu na podporu záchrany této části světa. Co vás přimělo být takto „politicky aktivní“?
Mám obavy a strach z toho, co se děje na naší planetě – ze změn, kterým čelíme, a z nebezpečí, které znepokojuje celý svět. Chtěl jsem společnosti naznačit, že jsem součástí tohoto hnutí. Byla to příležitost pomoci a podpořit skutečnost, že Arktické moře potřebuje ochranu. Je to velmi křehké prostředí, které by nemělo být zničeno, jako se to stalo s jinými místy na světě, která byla dříve bezpečná.
Zcela jiným typem vaší práce byl sedmidílný projekt Seven Days Walking. O co vám v něm šlo?
Chtěl jsem přistupovat ke stejnému materiálu z různých úhlů. Pracovat s ním rozdílnými technikami. Inspirovaly mě moje každodenní procházky v horách. Chodil jsem stále po stejné trase a každý den jsem si všímal změn – světla, počasí, toho, jak jsem se díval na detaily, které jsem míjel. Vždycky tam byl nějaký rozdíl.
Muzikologové našli notový zápis dosud neobjevené skladby Mozarta. Je to zřejmě jediná dochovaná kopie
Číst článek
Začal jsem si říkat, že procházka je jako hudební skladba – pokaždé, když ji zahraju, mohu vnímat její jiné aspekty. Mohu ji hrát pomaleji, rychleji, soustředit se na různé hudební prvky. A tak mě napadlo, že to může být zajímavý hudební experiment. Rozhodl jsem se tedy vytvořit sedm alb, která obsahují víceméně stejný materiál, ale pokaždé podaný z jiného úhlu pohledu.
Vedle toho jste spolupracoval s elektronickým experimentátorem Robertem Lippokem na desce Nightbook. Alespoň z české mediální perspektivy tento projekt pomohl vašemu většímu zviditelnění na hudební mainstreamové scéně. Proč si myslíte, že k tomu došlo zrovna v té době?
Nevím, jestli to byl právě projekt Nightbook, který mě zviditelnil. Myslím, že větší roli sehrály spíš filmové soundtracky. Nightbook pro mě byl poměrně velký experiment. Mám pocit, že populárnější byla alba jako In a Time Lapse, Una Mattina nebo Divenire. Ale možná je to jen můj subjektivní dojem.
Nová deska The Summer Portraits
Povídáme si o vaší nové desce The Summer Portraits, se kterou jste se ponořil do svého dětství. Zjevily se vám při její tvorbě pouze příjemné vzpomínky, nebo jste na ní zachytil i jisté pochyby a trápení, které mladého člověka v tomto věku doprovázejí?
Samozřejmě je to směs různých pocitů. Léto je čas, kdy člověk zažívá svobodu života. Zažíváte krásné věci – třeba kouzlo slunce, které prodlužuje večery. Prožíváte život s přáteli a v těchto vztazích se střídají okamžiky štěstí, hněvu, smutku i radosti. Takže moje hudba zahrnuje všechny tyto emoce. Když se ale na toto období dívám zpětně, vidím ho primárně jako radostný čas – čas plný energie a různorodých momentů života, které považuji za pozitivní.
Spousta vaší hudby zní, jako by byla napsána jedním dechem, lehkou rukou. Jak tomu je doopravdy?
Je lichotka slyšet, že moje hudba takto zní, a je pravdou, že se najdou příklady, kdy opravdu takto vznikne. Většinou ale na skladbách pracuji postupně, třeba i několik měsíců. Někdy to jde samo, jindy je to dřina.
Symfonici Českého rozhlasu zahájí 99. sezonu. K vrcholům patří čtyři Brahmsovy skladby
Číst článek
V posledních 15 letech neoklasická hudba zažívá neuvěřitelný vzestup popularity. Skladatelé jako Ólafur Arnalds nebo Max Richter jsou nejen vážení skladatelé, ale v pravém slova smyslu popové hvězdy. Proč si myslíte, že je o tento typ hudby náhle takový zájem?
No, neoklasicismus – to je slovo, o kterém vlastně nevím, co všechno obnáší. Samozřejmě mám rád tvorbu Maxe Richtera nebo Ólafura Arnaldse. To jsou umělci, které znám i osobně, ale pokud bych měl někoho přednostně vyzdvihnout, pak by to byla osobnost minimalistického velikána Philipa Glasse.
Myslím, že právě Philip Glass byl jedním z těch skladatelů, kteří způsobili na hudební scéně generační změnu. Mám za to, že to byl on, kdo vytvořil novou, volnou krajinu pro celé generace následovníků.
Spolupráce s Eminemem
Je nějaký umělec nebo hudební žánr, se kterým byste chtěl v budoucnu spolupracovat? Slyšel jsem něco o vaší touze natočit něco s Eminemem. Je to pravda?
To je jen jeden z nápadů, podobných mám celou řadu. Ale kdybych měl spolupracovat se zpěvákem, myslím, že moje hudba by velmi dobře fungovala s rapovým hlasem. A pro mě je Eminem jeden z těch opravdu velkých.
Při jaké činnosti si nejlépe odpočinete?
Například když jedu na venkov. Rád se starám o zahradu a taky miluji fotografování. Moc mě baví trávit čas vařením a chozením na trh, kde kupuji čerstvou zeleninu.
Brzy vás čekají dva koncerty v Praze. Jak je těžké přenést vaši křehkou hudbu do prostoru pro více než deset tisíc lidí, kteří na vás budou oba večery čekat? Máte na to nějaké kouzlo?
Víte, co je zajímavé? Že na tom, jakým způsobem interpretuji svou hudbu pro pár stovek posluchačů v menších sálech, nebo pro tisícové publikum ve větších halách, nic neměním. Nemění se moje perspektiva ani vize. Jsem stále stejný. Cítím to stejně. Jediné, co se mění, je krása toho, že cítíte potlesk více lidí – to může přinést jiný efekt. Je krásné vytvořit stejný pocit intimity i před deseti tisíci posluchači.
Hudba působí na mozek jako čokoláda nebo sex. ‚Ušní červi‘ dokáží ale pořádně potrápit
Číst článek
S jakým programem a sestavou se v Praze představíte?
Do Prahy přijedu s celou svou skupinou. Na pódiu nás bude celkem třináct. Budu mít po ruce své blízké hudebníky, se kterými pravidelně hraji – housle, violoncello, perkuse, klávesy a kontrabas – plus přidané smyčcové těleso, které pomůže dosáhnout u skladeb jako jsou například Experience nebo Pathos potřebnou dynamiku a tah na bránu.
