K dokončení knihy mě donutili komunisté, kteří zpochybňují odkaz Milady Horákové, tvrdí publicista Anýž
Jdu s hlavou vztyčenou – slova, kterými se Milada Horáková rozloučila v dopise se svými nejbližšími před popravou, jsou i titulem nové knihy novináře Daniela Anýže. „Vznikala dlouho a k dokončení mě donutily výroky současných komunistů, kteří začali vědomě zpochybňovat odkaz Milady Horákové,“ popisuje Daniel Anýž v Interview Plus.
„Místo, aby to v lepším případě nechali být, začali mluvit o tom, že Horáková si to tak trošku zasloužila. A když člověk zná okolnosti té justiční vraždy, je to tak pobuřující, že jsem si řekl, že se to musí dotáhnout do konce. Za pět minut dvanáct před výročím popravy Milady Horákové jsme dokázali dát knížku dohromady,“ popisuje komentátor v Interview Plus.
„Komunisté, kteří zničili i celou rodinu doktorky Horákové, dnes spokojeně tvrdí, že nebylo všechno tak jasné. Ta neuvěřitelná drzost o tom vůbec mluvit. Místo, aby se omluvili a přijali aspoň kus pokorné viny. Nakonec i Německo se vyrovnalo s nacismem…“ dodává Anýž.
Nemyslí si, že by kniha přinášela nové poznatky, které by lidé znající historii nevěděli. „Nicméně každý jeden konkrétní osud je někdy výmluvnější než tisíc malých příběhů nebo velká historická mozaika. A tady ten příběh prostě je,“ vysvětluje novinář, který čtenářům předkládá příběh rodiny Milady Horákové.
Strašné
Kniha vznikla na základě otevřených soukromých rozhovorů s dcerou Horákové Janou Kánskou. „Znal jsem ji maličko už z počátku 90. let, kdy začala jezdit se svým manželem do Prahy. Ale opravdu dobře jsem se s ní seznámil až v roce 2006, když jsem pracoval v USA jako zahraniční zpravodaj. Navštěvoval jsem rodinu Kánských, vedli jsme rozhovory, vzpomínala i na svého otce. Tehdy vznikl záměr napsat knížku,“ vzpomíná.
„Uvědomil jsem si, že ačkoli všichni známe příběh Milady Horákové, málo se ví o příběhu celé rodiny. Nejdřív nacistům a potom definitivně komunistům se podařilo zničit hezkou fungující rodinu, kde sice na čele byla vždy ta žena, ale její manžel Bohuslav Horák byl také sám o sobě velmi zajímavý. A pak samozřejmě i osud Jany Kánské, která až do svého odchodu do Spojených států žila u rodiny své tety,“ popisuje novinář.
O období procesu a vraždy své matky se podle něj snaží Jana Kánská mluvit velmi věcně. „Nemůže mít jiný přístup. I když cítíte, že to byl strašný zážitek. Půjčila mi své rukopisné vzpomínky, které končí právě popravou. Když to člověk čte, je to opravdu věcný popis situace. Že se nemohly ani políbit a ani obejmout. A najednou je tam napsáno: Ráno jsem se probudila a byl krásný den. A další věta má jedno slovo: Strašné. A to slovo je podtržené,“ popisuje Anýž.
Už se mě chtěli zbavit
Čtenáře v knize čekají i doposud nezveřejněné strojopisné vzpomínky Bohuslava Horáka, který byl za první republiky známým novinářem. „Jana Kánská mi půjčila asi 150 strojopisných stran, které psal už v exilu ve Washingtonu, a myslím, že zamýšlel jejich vydání. Ale nestačil to dotáhnout dokonce,“ upozorňuje novinář.
2:59
‚Chci za své činy nést plnou zodpovědnost.’ Před 70 lety si Milada Horáková vyslechla trest smrti
Číst článek
„Z dopisů Horáka, které psal svým známým, je vidět, jak se mu po Československu stýskalo. Ale hlavně že mu nejvíce chybí Jana a že by chtěl, aby mohla být s ním,“ říká Anýž. O stěhování dcery Jany do zahraničí se Horák snažil několikrát v 50. letech, ale neúspěšně. Od začátku 60. let pak usiloval o její legální vystěhovalectví, to se podařilo až v roce 1968.
Jana mezitím žila roky u příbuzných a problém dělal režim jí i její tetě a strýci, popisuje Anýž: „Jana nemohla studovat medicínu, jak si přála, měla sice kamarády a přátele, ale společensky se držela zpátky. Jenže veškeré její vážnější známosti skončily ve chvíli, když jim oznámila, že je dcera Milady Horákové.“
Rodina byla stále pod dohledem. „Myslím ale, že do začátku 60. let jak ona, tak její poručníci nepřemýšleli o tom, že by odešla. Báli se režimu, že by se pomstil. S tím, jak se v polovině 60. let uvolnil, Jana žádala o příslib do Jugoslávie. Když ji odmítli, stěžovala si. Nakonec dostala vystěhovalecký pas do USA. Sama pak říkala: myslím, že už se mě chtěli zbavit, chtěli mít klid,“ dodává autor knihy.
