Máte nějaké oblíbené kriminální případy, které se opravdu staly?
Ano, pár jich bude. V Kanadě je hodně známá kauza Paula Bernarda a jeho ženy Karly Homolka. Byl to mladý pár, společně unášeli, znásilňovali, mučili a vraždili mladé dívky. On za to pak dostal doživotí, jeho žena spolupracovala při vyšetřování, tak měla menší trest. Chvíli byla i v psychiatrické léčebně a tam se o ni starala moje matka, která pracovala jako zdravotní sestra. Ale bylo to přísně tajné, takže jsem to všechno zjistila až roky poté. Karla Homolka se pak dostala z vězení, má teď tři děti a žije v Montrealu.

Další případ, který mě fascinuje, se točil kolem velitele letectva. Byl to muž, který létal dokonce i s královnou. Ale měl druhý život, vloupával se ženám do domů. Nejdřív jim kradl spodní prádlo, ale pak je i znásilňoval a vraždil. Když ho chytili, všichni byli v šoku.

Inspirují vás tyto nebo další kauzy? Pracujete s nimi, když píšete?
Ne, od reálných kriminálních případů se snažím držet dál. Nechci, aby mě za to někdo žaloval. Ale beru si z nich malé detaily, něco si z nich vyzobnu. Ano, existují autoři, kteří své knihy zakládají na reálných událostech, ale podle mě to je riskantní.

Takže všechno je ve vašich románech smyšlené? Neinspirovala jste nějakou vraždou, třeba způsobem, kterým proběhla?
Vlastně ano. Jedna z mých knížek začíná tím, jak se těhotná žena v autě udusí výfukovými plyny, zatímco venku je sněhová bouře. O tom jsem četla, stalo se to v USA, byla to nešťastná náhoda. Řekla jsem si, že by se to ale mohlo stát i jako vražda. V těch podmínkách, ve kterých se to stalo, by to totiž bylo těžko prokazatelné. Tak jsem si to vzala jako výchozí bod pro svou knihu.

Čtenáře chci potěšit

Jak napsat dobrý thriller? Řídíte se nějakými pravidly?
Žádná pravidla nemám. Jediné, o co mi jde, je, aby to bylo napínavé. Nechci, aby tam byly nějaké nudné zdlouhavé části. Hodně autorů má problém s tím, že mají silný začátek a konec, ale slabý prostředek. Mně to ale vůbec problémy nedělá, moje prostředky jsou stejně silné jako moje začátky a konce. Snažím se knížku napsat nejlépe, jak umím, ale žádné extra zápletky a zvraty do ní netlačím. Musí z toho vyjít přirozeně.

Někteří čtenáři možná mají pocit, že velké množství zápletek dělá dobrou detektivku. Že čím víc je případ komplikovaný, tím líp.
Ano, ale takhle to nefunguje. Myslím, že se na to někteří autoři moc soustředí. Chtějí jich tam natlačit co nejvíc, a pak nejsou spisovateli, ale továrnami na komplikované zápletky, které jsou někdy až směšné. Nechci se čtenářem manipulovat. To není fér. Čtenáři jsou velmi inteligentní. Nemají rádi, když si s nimi někdo hraje.

Píšete jenom pro čtenáře, nebo myslíte i na kritiky?
Když píšu první verzi příběhu, na čtenáře ani kritiky nemyslím. To píšu jenom pro sebe. Myslím na ně, až když text edituji. A abych byla upřímná, zase až tolik recenzentů a kritiků není. Jejich počet se hodně snížil, alespoň v severní Americe. Jejich místo převzali instagrameři a to jsou nadšení fanoušci. Mluví jen o tom, co se jim líbí. Na recenzenty nemyslím taky proto, že mě nerecenzují. Myslím, že z části je to kvůli tomu, jaké knihy píšu. Detektivky a thrillery je obecně moc nezajímají.

Když něco vydáte, zajímá vás reakce čtenářů?
Ano, chci je potěšit. Píšu pro ně, takže chci, aby se jim kniha líbila. To chce ostatně každý autor. Moji fanoušci jsou úžasní a nechci je zklamat. Je pro mě velmi důležité, aby si knížku užili. Můj hlavní cíl je, aby si ji přečetlo co nejvíc lidí. Závisím na doporučení, které si čtenáři dají mezi sebou, takže je musím potěšit.

První knihu jsem nedopsala

Psát jste začala až v pozdním věku, dřív jste se živila jako právnička nebo učitelka. Chybí vám to?
Ne, vůbec ne. Právničinu jsem nesnášela. Bylo to buď hodně stresující, nebo strašně nudné. Jedno nebo druhé, nic mezi tím. Jako učitelka jsem se živila jen chvíli, takže po tom se mi taky nestýská. Vlastně jsem nikdy neměla zaměstnání, které by mě bavilo. Až do teď. Teď se mám skvěle a dělám to, co mě baví.

Nemrzí vás, že jste začala pozdě?
Přála bych si, abych s tím bývala začala dřív. Třeba když mi bylo kolem dvaceti. Ale v té době jsem neměla co říct, nebyla jsem na to připravená. Někteří autoři jsou dobří, když jsou mladí, ale někdy ta životní zkušenost člověku pomůže. Teď už třeba vím, jací lidi jsou. To jsem ve dvaceti nevěděla. Ale ano, říkám si to často, kéž bych začala dřív. Mám tři tituly, které mi jsou k ničemu. A strávila jsem celý život někde, kde jsem to nemilovala.

A zkoušela jste psát, když jste byla mladší?
Zkusila jsem to. Nejdřív jsem začala psát thriller, ale nikam to nevedlo, takže jsem ho odložila. Pak jsem napsala tři komedie. To mi dodalo sebevědomí, ta třetí dokonce vyšla oficiálně. V tu chvíli jsem si řekla, sakra, musím to zkusit znova, ten thriller prostě napíšu. Bála jsem se, že to nevyjde. Ale zkusila jsem to a vyšlo to. Napsala jsem román Manželé odvedle a prodaly se ho miliony. Nikdy nevěřte tomu, že něco nemůžete, dokud to nezkusíte.

Jan Dlouhý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít