SOUTĚŽ: Zpověď Ujgurky, která přežila čínský lágr. Vyhrajte knižní Místo, odkud není návratu
Přes 200 hodin trvaly rozhovory, které vedla německá novinářka Andrea C. Hoffmannová s ujgurskou uprchlicí Mihrigül Tursunovou. Výsledkem je působivé líčení rozmanitých způsobů, jakými se Čína snaží příslušníky ujgurské menšiny připravit o náboženství, jazyk a identitu. O knihu Místo, odkud není návratu si můžete tento týden zahrát v pravidelné soutěži serveru iROZHLAS.cz.
„V listopadu 2017 mě uprostřed noci probudil hlasitý štěkot. Oslepilo mě ostré světlo a děti se rozplakaly. Zničehonic u naší postele stála čtveřice policistů. Strašně jsem se lekla,“ popisuje Mihrigül Tursunová své zatčení, které se spíše podobá nočnímu přepadení. Sama přiznává, že ale úplně nečekané nebylo.
„Počítala jsem s tím, že k němu jednou dojde. Koneckonců mě před pár měsíci propustili jen dočasně kvůli podlomenému zdraví. A teď tedy přicházejí, aby mě vzali zpátky, říkala jsem si.“
Vlna zatýkání už tehdy probíhala několik dní. Podobně jako Mihrigül se tak mnoho Ujgurů ani na noc nepřevlékalo do pyžama, protože počítalo s tím, že je odvedou. Proto také měli u postele připravené boty. A zamknout se bylo zakázáno.
„I tak to byl šok, když se naše noční můra náhle stala skutečností,“ říká Ujgurka.
Narodila se ve vesnici Toraklik nedaleko Čerčenu, oázového města v poušti Taklamakan v nejzápadnějším cípu Číny. „Tohle místo nemělo pranic společného s hypermoderní Čínou, kterou dnes znají lidé po celém světě. Alespoň v roce 1989, kdy jsem se narodila, to vypadalo, že se čas v mojí vlasti zastavil,“ popisuje v první kapitole knihy.
„Z materiálního hlediska jsme žili skromně, někdo by možná řekl i nuzně. Tehdy mi to tak nepřišlo. Ale když se teď ohlédnu zpět a porovnám naši životní úroveň s tím, jak se žilo v ostatních oblastech Číny, nedá se ten rozdíl přehlédnout. V babiččině domě nebyla tekoucí voda, ani elektřina.“
Pro Ujgury tehdy ovšem Čína bývala něco neskutečně vzdáleného. Její obyvatelé mluvili jiným jazykem a dokonce také jinak vypadali. V Torakliku se o nich akorát šířily povídačky: že se jim nedá věřit, že jsou nebezpeční, že si Číňané na Ujgurech rádi pochutnají.
Mihrigül odjela studovat do Egypta, kde se provdala a porodila trojčata. Když se ale v roce 2015 rozhodla vrátit zpátky do vlasti, potkal ji osud podobný tomu, jaký čekal statisíce Ujgurů. Prošla si takzvanými převýchovnými tábory, ve kterých na vlastní kůži zažila nepopsatelné hrůzy, od psychického teroru až po fyzické násilí. Během pobytu za mřížemi navíc za nevyjasněných okolností zemřel jeden z jejích synů.
V roce 2018 dostala povolení k návratu do Egypta, odkud emigrovala do Spojených států, kde se dodnes ukrývá. Stejného roku o svých zkušenostech otevřeně promluvila v americkém Kongresu. Na internetu následně získal velkou oblibu japonský komiks inspirovaný jejím osudem.
Pravidla soutěže
Přečtěte si Obecná pravidla soutěže o knihy se zpravodajským serverem iROZHLAS.cz
Příběh Mihrigül Tursunové zaznamenala přední německá novinářka a spisovatelka Andrea C. Hoffmannová, která od roku 2004 působí jako zahraniční korespondentka magazínu Focus. Vedle toho učí na několika německých univerzitách.
Hoffmannová se ve svých knihách, které byly přeloženy do sedmnácti světových jazyků, zaměřuje zejména na silné příběhy žen bojujících o svobodu. V roce 2016 například publikovala Dívku, která zvítězila nad IS o Faridě Khalafové, které se podařilo uprchnout z otroctví samozvaného Islámského státu.
Knihu Místo, odkud není návratu vydalo v českém překladu Matouše Hájka nakladatelství Kniha Zlín.
UKÁZKA Z KNIHY
Oba Číňané se k nám nastěhovali. Počínali si jako skuteční příbuzní, kteří přijeli za mnou a mými rodiči na návštěvu. Nebyli to však oblíbení příbuzní, z jejichž přítomnosti by měl člověk radost, ale ti otravní, kteří se na návštěvu vetřeli proti jeho vůli. Aniž by je o to někdo požádal, začali se zapojovat do našeho každodenního života. Když jsme jedli, posadili se ke stolu také a dožadovali se, abychom je rovněž obsloužili. Nebylo to pro nás lehké, sami jsme sotva vyšli. A když jsem si hrála s dětmi, koukali mi při tom přes rameno. V bytě si chodili, kam se jim zachtělo, dokonce i do našich ložnic. Navíc se u nás neubytovali jen dočasně, ale natrvalo.
Ze začátku jsem tenhle nový koncept nechápala. Sice to nebylo poprvé, co nás v bytě obtěžoval někdo od policie, ale v předchozích případech šlo vždycky o muže v uniformách, které tak šlo snadno jednoznačně identifikovat jako narušitele. Tihle takzvaní příbuzní nám však neumožnili udržovat si od nich žádný odstup.
Hned první večer, když byl čas jít spát, se otec chystal ustlat jim v obýváku – jak se při návštěvě příbuzných sluší. To se však mužům nelíbilo. „Nebudeme spát v obýváku, ale v ložnici,“ oznámili. Po těch slovech jim otec začal chystat jeden z pokojů – v obou našich ložnicích stála jedna postel sestávající z dřevěné konstrukce a velkého koberce, který na ní byl položený. Na jedné z nich spali rodiče, na té druhé já s dětmi. Číňanům se však zjevně nezamlouvalo, že budou spát spolu. „Jsme přece vaši milovaní příbuzní. Budeme spát v posteli s vámi,“ řekli.
Pokud se chcete zapojit do soutěže o 10 knih Místo, odkud není návratu, napište nám až do tohoto pátku 17. června do 18.00 na e-mailovou adresu soutez.irozhlas@rozhlas.cz odpověď na následující otázku:
Ve kterém evropském městě se nachází Třída Ujgurských mučedníků?
Do odpovědi uveďte:
- Jméno a příjmení
- Adresu pro případ výhry
- Telefon, případně e-mail
Výherce bude server iROZHLAS.cz losovat ze správných odpovědí, každý se může v daném kole účastnit pouze jednou. Více se dočtete v pravidlech.
