Zlá komedie podle Molièra! Misantrop v Buranteatru
Brněnské kulturní centrum s příznačným názvem Stadion se stalo novým tvůrčím zázemím populárního divadelního souboru Buranteatr. Jako druhou premiéru letošní sezony zařadil dramaturgicko-režijní tým Buranteatru do svého repertoáru adaptaci slavné Molièrovy hry Misantrop. Původním textem se tvůrci nechali pouze volně inspirovat a vytvořili tak moderní tragikomický příběh o nás, naší povaze i naší době.
Brněnský Buranteatr je soubor složený z mladých a talentovaných lidí, kteří přistupují k divadelní tvorbě s pokorou i vůlí experimentovat. V Molièrově hře staré skoro tři sta padesát let objevili režisér Michal Zetel a dramaturg Jan Šotkovský společně s celým hereckým ansámblem témata, která přesahují běžný sociokulturní rámec Molièrovy doby a i dnes se úzce dotýkají lidského naturelu z hlediska duchovního, emocionálního i morálního. Původní hra Misantrop inspirovala tvůrčí kolektiv k vytvoření zcela nové předlohy, v níž nenajdete dlouhé monology nebo členění do původních pěti dějství. Šotkovský se Zetelem se chopili základních situací Molièrovy hry, která posloužila k vytvoření situací nových s přesně, stručně, vtipně i tristně vypointovanými dialogy.
Více o volbě tématu a režijním přístupu prozradil Michal Zetel: „Je to dlouhodobé společné téma mé a Michala Isteníka, představitele titulní role. A tak nějak jsme měli pocit, že nás všichni lidi štvou, všichni nás otravují, nesnášíme davy lidí a nesnášíme i lidi, kteří jsou blízko. A tak jsme si řekli, že se do toho ponoříme, protože Misantrop zní, že by to mohlo být o tom, ale ono je to úplně o něčem jiném. V té době nám to ale bylo už jedno.
Myslím si, že je to zlá komedie, to je ten žánr. Myslím si, že tam opravdu není čemu se smát. A situaci, kdy se neměl nikdo smát, se nikdo nesmál. Takže si myslím, že to pochopili. Ale ta naše přirozená zlomyslnost… Jsme opravdu zlí a jsme nastavení na to, že smát se cizímu neštěstí je přirozená věc. A to, že se smějí, je v podstatě dobře, ale důležité je to, aby se přestali smát, a dneska se přestali smát a věřím, že se budou přestávat smát i nadále.“
Inscenace má dynamický spád, svižné tempo a timing, který funguje jako švýcarské hodinky. Dobré načasování a schopnost tvůrčího týmu odhadnout, kde zasadit vtip a kde veškerá legrace už končí, je jeden ze základních stavebních prvků inscenace, který z ní činí celistvý a pevný tvar. Nenajdete v ní trapné pauzy, násilné přehrávání či prosazování vtipu za každou cenu.
O práci na předloze a průběhu vzniku inscenace hovořil i dramaturg Jan Šotkovský.
„V podstatě jsme řešili dvě věci, které nás s Michalem zajímaly a trápily nejvíc. Za prvé, jak vůbec se srovnat s tím, že člověk logicky začne v pětadvaceti, sedmadvaceti, osmadvaceti dělat kompromisy, o kterých si v osmnácti myslel, že dělat nebude, a jak se s tím srovnat a kde najít hranici, kdy je člověk upřímný a kdy už není upřímný a je hulvát. A naopak kdy je taktní a kdy už někomu jenom leze do zadku. Druhá otázka, která nás zajímala, bylo to, jak vyjít s druhým člověkem, a nechtít ho měnit.“
Osmičlennému hereckému týmu se daří kompaktní tvar inscenace zachovat. Herci se navzájem citlivě vnímají, přirozeně pohybově i mimicky pointují své promluvy a místy s lehkou patetizovanou nadsázkou v hlase i gestu začleňují do děje kratší fraškovité výstupy, které situaci odlehčí, ale nezkarikují.
I přesto, že se v průběhu představení mluví o politické korupci a úpadku morálky, bylo by prvoplánové považovat ji za hlavní téma inscenace. Téma, které intenzivněji zasáhne diváka a které plynule prostupuje dějem příběhu, je otázka, jak smířit morálku s mezilidskými vztahy.
