Logos Atlas Sound: paradoxy na pomezí spánku a bdění
Atlantský kytarový hrdina Bradford Cox slaví úspěchy prakticky se vším, čeho se jeho hubené prsty dotknou. Po loňském úspěchu svých domovských Deerhunter s albem Microcastles se hlásí o slovo s druhým albem sólového projektu Atlas Sound. Deska, která nese hrdý název Logos, vyjde v Evropě 19. a v USA 20. října u labelů 4AD, respektive Kranky.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!
Logos je album plné paradoxů, což mu ovšem neubírá na půvabu. Možná jste četli, že vlastně málem vůbec nevzniklo. Bradford Cox omylem poskytl fanouškům link na schránku, ve které měl rozpracované poslední album Deerhunter i Atlas Sound. Po okamžitém úniku na internet chtěl naštvaný a frustrovaný Cox rozdělanou práci zahodit. Naštěstí vychladl a už hotová deska tak mohla na začátku září uniknout znovu.
Předchozí album Atlas Sound, Let The Blind Lead Those Who Can See But Cannot Feel, byl velmi introvertní obývákový počin a co se textů týče terapeutický proud vědomí nabraný na první dobrou. O Logos Cox prohlašuje, že tentokrát není o něm. Na druhou stranu na obalu je vyfocen nahý, křehký, pochroumaný těžkou nemocí. Jeho tvář je v odkazu na obal první desky jakoby přesvícená bleskem. Ale už to není anonymní chlapec vyšetřovaný lékařem za dozoru starostlivé matky, je to sám Cox. Ovšem údajně žádná autobiografie, introspekce už ho prý nudí. Další paradox.
Hudebně je tentokrát Coxova koláž akustických kytarových smyček a repetitivní elektroniky víc panoramatická, míň zaostřená na detaily. Logos nemá tak silné melodie, jaké umí Cox napsat pro Deerhunter, ale (opět paradoxně:) si pravděpodobně nebudete připadat o nic ochuzení. Po několika posleších se háčky, míň nápadné a důmyslněji skryté, přece vynoří.
Cox si přizval i dva poměrně exkluzivní hosty, kteří v obou případech výrazně dodávají příchuť "svým" skladbám. Dokonce natolik, že Walkabout zní spíš jako píseň Panda Beara, v níž hostuje Cox, a bezmála devítiminutová zasněná Quick Canal s nezaměnitelnou Laetitiou Sadier by klidně mohla být remixem Stereolab.
Na Logos nejsou vyslovené hity, ale album je výborně sestavenou kolekcí skladeb, které drží pohromadě jejich jemná melancholie na pomezí spánku a bdění. Ostatně, jak říká sám Bradford Cox, u některých písní si prý vůbec nepamatuje, že je nahrával. A to je pro dnešek snad už poslední paradox téhle desky.
