Řehtačky a klapačky nahrazují zvony, které odletěly do Říma
Zvony umlkly a místo nich se dnes ozývají řehtačky a klapačky. Z dlouhé cesty do Říma za požehnáním svatého otce se vrátí až na Bílou sobotu. Do té doby je třeba se připravit. A vybrat si tu správnou velikonoční řehtačku vůbec není jednoduché.
Řehtačku pro svého vnoučka vybírá v českobudějovické galerii Na dvorku paní Jana.
Zatímco tříletý Ondra zkouší jednu řehtačku za druhou, přicházejí ke stánku Miroslava Ševčíka z Prachatic i školáci a řehtačky doslova mizí ze stolu.
Na prodej je i obrovská řehtačka s klikou, která se ovládá obouručně. Klikou se točí podobně jako při hraní na flašinet.
„Vyrábí je jeden můj kamarád v Prachaticích. Dřevo, ze kterého se zhotovují, se musí nechat vysušit, pak se zpracovává,“ říká Miroslav Ševčík.
„Vyrobit jednu řehtačku trvá zhruba tři až čtyři hodiny. Je potřeba pořádné dláto, nářadí a soustruhy. Všechno není dělané ručně. Ale jsou umělci, kteří to umí i všechno ručně, bez soustruhu,“ doplňuje.
Vedle svých košíků a pomlázek prodává řehtačky z dílny Jiřího Drhovského. Zájem je prý stejný o řehtačky i o pomlázky.
Řehtačky našly v historii nejrůznější využití. V 18. a 19. století je třeba využívali policisté na Britských ostrovech a v Austrálii, když potřebovali přivolat posily. Zvukem řehtačky nebo zvonu na sebe museli ve středověku upozorňovat malomocní.
Řehtačka je i součástí oslav židovského svátku purim. A několikrát nalezla uplatnění i v hudbě - například u Carla Orffa nebo Richarda Strausse.