Jindřišek o plánech po konci kariéry: Chci se věnovat řemeslu a trénování malých fotbalistů na vsi
Do studia Radiožurnálu Sport dorazila velká fotbalová ikona, kterou bezpochyby je Josef Jindřišek. V pořadu Na place s Davidem Novotným si povídal o jeho bohaté fotbalové kariéře, diskuzích s rozhodčími, posunech na hráčských postech nebo různých číslech na dresu, která nosil. Proč by v současnosti nechtěl zapracovat na trenérské licenci a koučovat profesionální kluby?
Josefe, v rodině jste žádné předky, kteří by čutaly, neměl. Jak jste se dostal k fotbalu?
Neměl. Od pěti let jsem ale začal potkávat míč a začal fotbal milovat. Dřív těch možností tolik nebylo, takže v létě jsem dělal fotbal, v zimě hokej a běžky. V lyžování jsem vždy preferoval klasický styl, který jsem nějakým způsobem urval, na bruslení jsem neměl techniku.
Pocházíte z mnohačetné rodiny, takže to znamenalo, že jste tahal za míčem bratry?
Spíš oni mě. Bráchové byli starší a chodil jsem s nimi hrát.
Pepo, jste nejstarším ligovým střelcem, když jste ve 44 letech a 79 dnech proměnil penaltu proti Liberci. Byli jste domluvení, že pokud náhodou přijde na řadu penalta, že na ni půjdete, vy?
Všichni mi přáli, abych dal gól, ale já se chtěl rozloučit hlavně dobrým výkonem. Povedlo se to a jsem za to moc rád. Že jsem dal gól z penalty, to je úplná třešnička na dortu. Nešlo to vymyslet lépe.
Jsou rozhodčí vaši kamarádi?
Samozřejmě se s nimi snažím vycházet. Řeknu jim z pozice kapitána, že udělali dobré rozhodnutí, ale také se zmíním, když si myslím, že to nebyl faul a zapískali to špatně. Pokud ale odpíská úplnou hovadinu, tak se s ním přestanu bavit.
Ve svých dvanácti letech jste se propracoval do Jablonce. Jak se to upeklo?
Trenér, který mě znal z působení v Plavech, tak si mě vzal sebou. Vzal ještě tři další kluky do Jablonce. Přivedl mě k velkému fotbalu a koupil mi první kožené kopačky. Následně v Jablonci v A-týmu jsme dostávali drahé kopačky „Rivaldovky“ z klokaní kůže, které tehdy stály dvanáct tisíc.
Kde se vzalo vaše číslo 4, které nosíte na zádech?
Až v Jablonci. Když jsem chtěl číslo šestnáct v Olomouci, tak tam ji už nějaký hráč měl. Při příchodu do Jablonce to vůbec kustod neřešil, prostě jsi přišel a dostal jsi číslo a vůbec se nekoukalo na velikost. Jediný dres, který mám z Jablonce, je velikost XXL. V Bohemce jsem chtěl devítku, ale měl ji Jirka Rychlík. Nechtěl jsem dělat dusno, kustod mi nabídl čtyřku, tak jsem si ji jako obránce vzal.
Jak šel váš posun ohledně hráčských postů?
V Jablonci jsem začal jako defenzivní záložník. Za trenéra Petra Rady byl problém na pravém obránci, tak jsem šel tam. Hrál jsem i pravého záložníka nebo levého beka. Když jsem přestupoval do Olomouce, tak mě brali jako pravého obránce. Postupně jsem se stěhoval do středu, kde se mi dařilo nejvíc. Vděčím hodně Jožkovi Weberovi, který mě dal na defenzivního záložníka. Kdybych zůstal na pravém obránci, tak už v dnešním fotbale pár let nehraji.
Dostávalo se vám pochval, když jste byli v defenzivě těmi pravými dělníky?
Pochválili nás, ale určitě ne v takové míře jako borce, kteří dají gól. Tu černou práci ohodnotí ten, kdo ji vidí. V Ďolíčku to byl můj způsob hry. Když jsme na tréninku hráli nějaké hry, tak si mě většinou kapitáni vybírali jako jednoho z prvních.
12:26
Fotbal ke mně bude patřit do konce života. Přináší radost, ale bolí čím dál tím víc, říká Matějovský
Číst článek
Jak je vůbec možné, že jste málo vadivý, když umíte soupeřům pořádně znepříjemnit hru?
Je to asi spojené i s tím, jak jsme se bavili o červené kartě. Pokud bych byl nějaký zákeřný hráč, tak bych jich měl asi víc. Mám asi 44 žlutých karet, což za celou kariéru na defenzivního hráče není moc. Přijde mi, že jsem asi nejslušnější hráč. Snažím se hrát čistě.
Jaké máte plány do budoucna?
Úplně nevím, kde budu působit. Určitě chci ještě působit ve fotbale, ale už to nebude na nejvyšší úrovni. V nižších soutěžích už to není o penězích, takže k tomu budu chtít ještě něco dělat. Asi se budu věnovat nějakému řemeslu.
Co znamená to, když máte trenérskou licenci B?
Myslím si, že můžu být asistent třeba v divizi. Upřímně nevidím cestu, že bych se pokoušel zabojovat o A nebo profi licenci. Nemám takové ambice. Protože v Česku to je tak, že trenér sedí v Česku na židli, která má tři nohy, čtyřikrát se prohraje a už židle na dvou nohách nemůže stát. Dlouhodobá koncepce se mi líbí, ale to v tuzemsku moc nefunguje. Pokud bych měl zůstat u trénování, tak třeba u nás na vesnici u dětí. Když vidím jejich radost, tak to mi pak vrací úsměv na tvář.
