Hostem pondělního pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byl šermíř Alexander Choupenitch. Věděli jste, že jeho nevlastní babička byla olympijská vítězka v šermu? Proč ve dvanácti letech sám odcestoval vlakem do Běloruska? Proč si o něm mysleli, že je paralympijský sportovec? Proč zůstal u disciplíny fleret? Co ho neustále motivuje do další práce, když už má na svém kontě olympijskou medaili. Jak se dostal k muzice?

Praha 17:03 24. března 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Alexi, popiš mi prosím, jak to bylo, když jsi ve 12 letech odjel s tisíci dolary do Běloruska na trénink. O co tam šlo?
Moje rodiče jsou původem z Běloruska a vždycky jsme jezdili na prázdniny k babičce. Moje nevlastní babička byla olympijská vítězka v šermu a máma se zmínila svému tátovi, že dělám šerm a jestli tam není někdo, kdo by mi s tím pomohl. První léto, co jsem tam jel, tak jsem trénoval s Alexanderem Romankovem, což byl olympijský vítěz. V zimě mi máma řekla, že jdeme do Běloruska, že tam budu mít ty lekce, ale zatajila mi, že tam pojedu sám.

Ve 12 letech?
Ano, jel jsem vlakem z Česka přímo do Běloruska, spací vlak. Bylo to fantastické dobrodružství, trvalo to asi 20 hodin. Dostal jsem peníze na to soustředění, zabarikádoval jsme se ve vlaku, pak jsem zjistil, že musím chodit na záchod. Když jsem tam přijel, tak jsem byl asi takový byznysmen a logicky jsem si řekl, že čím víc budu trénovat, tím budu lepší. Ti kluci tam na mě byli hodní, nechali mě spát na hotelu u sebe, dali mi nějaké jídlo, které měli oni od státu zaplacené a mě tedy zbylo strašně moc peněž. Přišel jsem za tím trenérem a řekl jsem, že mám tolik peněž a co mi teda nabídne.

Jak dlouho jsi tam byl?
To byly zimní prázdniny, takže od půlky prosince asi necelý měsíc. Strašně rád na to vzpomínám. Rusky umím plynně, ale tehdy jsem neuměl číst. Vypadal jsem na 15 let a jedna paní kuchařka mi řekla, ať si vyberu jídlo, jaké chci a já jí bez přízvuku řekl, že neumím číst. To se mi stalo i jednou v Itálii na soustředění, můj táta uměl italsky a napsal, že přijede Cecho Sportivo. Uvítali nás tam, vše bylo fantastické. Po pěti dnech se tam všichni u večeře začali smát, protože si mysleli, že jsem paralympijský slepý sportovec, protože checo znamená italsky slepý. Byl jsem tam pět dní a ta agentura si myslela, že přijel parasportovec.

Babičku jsi nikdy nepoznal, ale byla to olympijská vítězka v šermu. Ty tomu ale nedáváš za vliv, že jsi kvůli tomu začal dělat šerm, ne?
Všechno jsem asi začal kvůli rodičům. Máma mě dala na šerm na základě toho, že ona si to jako malá vyzkoušela. Dřív byl šerm v Česku hodně v plenkách, takže to byl okrajový sport. Máma mě vedla hodně ke sportům, hrál jsem basket, tenis, hokej. Chtěla mě zaměstnat a řekla, ať si jdu vyzkoušet i šerm. Já o tom neměl vůbec pojetí. Dřív, když dříve přišel na šerm, tak vůbec nešermoval. Není to jako, když přijde na fotbal a může hned kopat do balonu. U šermu trvá, než pochopí techniku, než se to naučí, takže jsem chodil do takového sportovního kroužku.

Jaké byly ty metody v Bělorusku?
Pamatuji si, že Alexander Romankov byl velmi charismatický. Měl jsem pocit, že je to můj kamarád, ale zároveň jsem měl obrovský respekt. Vše, co řekl, na mě mělo obrovský vliv. Měl takové zajímavé metody, které by už dnes asi neprošly...

Drsné?
No, spíš to tak mělo být. Když jsem ho třeba netrefil správně, kam jsem měl, tak za každou modřinu, jsem ho měl vzít na záda a chodit v tom střehu na stadion. Teď by to už asi nešlo, ale tehdy mi to přišlo skvělý. Bylo to ale v zábavě, nenutil mi nic. Ukázal mi, co ten sport všechno obsahuje a to pro mě bylo zajímavé. Zlepšoval jsem se a bavilo mě posouvat se. Já jsem až teď první sezonu v Praze, kdy tu bydlím a trénuji. Od těch 15 let jsem byl v zahraničí a jezdil pořád za soupeři a trenérama, abych se zlepšoval.

Proč právě fleret?
Šerm má tři disciplíny. Fleret, kord a šavle. Když jsem poprvé přišel do brněnského klubu Sokol Brno 1, tak tam hlavní zbraní byl fleret a tím pádem jsem to začal praktikovat. V Česku se nejvíc šermuje kordem, ale já jsem strašně rád, že mě potkal fleret, protože mi to přijde úžasná kombinace taktiky, techniky a fyzického vypětí. Je to těžké pro diváky to pochopit, ale všem doporučuji, aby šerm vyzkoušeli, protože ty zápasy pak uvidí úplně jinak.

Fleretista Choupenitch vybojoval druhé místo na Světovém poháru v Káhiře, ve finále podlehl Italovi

Číst článek

Jsou to tedy disciplíny?
Ano. Sport je šerm a ten má tři disciplíny.

V čem mají diváci vidět ty největší rozdíly?
V té zbrani, ale to je taky těžké hned vidět. Zásahová plocha je v kordu celé tělo. Kdo první bodne, ten dal zásah a když bodnou oba zároveň, dají zásah oba. Ve fleretu a v šavli je právo útoku a právo obrany a jde o to, kdo vybojuje tu iniciativu. Kdo je víc iniciativní, tak má právo a ve fleretu platí zásah jen na trup. V šavli je to od půl těla nahoru, je to rychlé, hodně se tam seká. Kord je víc taktický. Je to těžké rozpoznat, je asi dobré poslouchat komentátora. Nejlepší ale je si to zkusit, protože pak člověk ty věci vidí a je to nádherný sport.

Jak moc to bolí? A máš pak někdy modřiny?
Někdy jo, ale s tím adrenalinem to člověk necítí. Modřiny mám, nejvíc to bolí na klíční kost, nebo na kyčle, na vystouplé kosti. Během zápasu to člověk skoro necítí. Mám raka na nehtech, takže když se to blbě odrazí, tak to mám i tady. Rozhodně to ale nebolí tak, jako šrámy na duši po prohře.

Považuje se šerm za nebezpečný sport?
Myslím, že je to extrémně bezpečný sport. Nevzpomínám si, že by se něco stalo. Nějaké modřiny ano, ale že by docházelo ke zraněním, to vůbec.

Na co si musí dávat fleretista pozor co se týče zranění na těle?
Je to tak, jak do těla investuješ, tak ti to vrací. Je to jednostranný, ale i komplexní sport. Zapojí se záda, ruce, ramena. Někdo má problémy s koleny, kotníky, je tam hodně změn směru. Je to podobné jako badminton. Zbraň je těžší, zápěstí je náchylnější, ale není to tak, že by jedna oblast byla problematičtější.

Já jsem tě v Riu nazvalala mečařem, pamatuješ si to?
Hele, mě to vlastně neuráží. To vypovídá o tobě, že o tom nic nevíš. Mečař, rytíř, včelař...

Tři olympiády a dokonce bronzová medaile z Tokia. Nejsou cíle a sny naplněné?
Ne, protože se řídím tím, že to nejlepší nás čeká teprve zítra. Těším se na další den, co přinese a potvrzuje se, že to nejlepší věci nás teprve čekají. Jestli mě čeká olympiáda, tak budu rád a jestli ne, tak mě určitě čeká něco hezkého v osobním životě. Jsou to věci, které jsem splnil a mám z nich radost, není to úplně běžné, že v mém sportu člověk byl na třech olympiádách, ale děje se to. Ta čtvrtá je ještě docela daleko, takže řekni Bohu o svých plánech, abys ho rozesmál. Dopředu nevím, co bude, ale těším se na tu jízdu, protože rozhodně ještě nemám pocit naplněnosti.

Tvoje cesta vedla od úspěchů v juniorských kategorií. Jaký vliv měly tyto úspěchy na kariéru potom? Jsou ty juniorské úspěchy důležité?
Jak u koho. Jsou čtyři typy lidí. Jedni jsou neúspěšní. Pak jsou ti, co jsou úspěšní mladí a nejsou úspěšní později. Pak jsou někteří, co nejsou tak úspěšní v juiorech a v seniorech ano a pak jsou ti, co potkalo mě, že jsou úspěšní v juniorech i potom. Je to ale obrovská práce, strašně tréninků a všeho. Junioři jsou důležití, aby do toho ale člověk byl zapálený, protože to období dospívání může být turbulentní a když má člověk třeba úspěchy, tak víc přilne k tomuhle, než k té temné straně. Neřeším ale úspěchy, co jsem měl, pamatuji si maximálně sezonu, co probíhá. Řeším spíš to, co bude a žiju přítomností.

V Riu jsi skončil na 26. místě, v Tokiu bronz a v Paříži osmifinále. Je to 12 let kariéry dohromady. V čem vidíš ten průběh? Je šerm o štěstí?
Ano, jako všechno v životě. Já vždy říkám, že stihneš a nebo nestihneš metro a máš pak třeba úplně jiný život. Určitě jsem se extrémně posunul od Ria i od Tokia. Jsou některé okolnosti, které tomu nepomohly. Poslední tři roky jsem neměl trenéra, což u mého sportu je blbý, protože potřebuješ ty oči z boku. Byl jsem na třech olympiádách a jen na jedné jsem měl trenéra, na té, na které to dopadlo.

A proč?
Po tokijské olympiádě můj trenér odešel trénovat italskou reprezentaci. V šermu je to tak, že ti trenéři se bookují na čtyři roky a je těžké sehnat dobrého. Když patříte do deseti nejlepších na světě, tak už těch dobrých trenérů moc nezbývá, aby vám dali něco dobrého. Bylo to takové turbulentní období, ale pro mě extrémně poučné, protože jsem musel vystoupit z komfortní zóny a posunout se sám. V minulé sezoně jsem to začal zvládat, byl jsem druhý na Grand Prix, třetí na mistrovství Evropy. Na olympiádě v Paříži mi už chyběla taktická pomoc, ale zase na druhou stranu to je úplně normální, že člověk prohraje zápas. Tuhle sezonu, kdy trenéra mám, tak jsem byl z pěti turnajů čtyřikrát na pódiu. Je to určitá pomoc, kterou jsem neměl, ale tím, že jsem ho neměl, tak jsem se mohl stát sportovcem, kterým jsem dnes.

Prožíváš teď nejúspěšnější sezonu?
Stoprocentně. Nebuďte mě! Nechci si to ani uvědomovat a dál jet, trénovat a dělat, co dělám, protože z nějakého důvodu to vychází. Nechci nad tím raději moc spekulovat.

Tvoje rodiče jsou z Běloruska, otec se učil opernímu zpěvu v Itálii a máma je divadelnice...
Táta byl talentovaný mladý zpěvák a jeden z nejznámnějších italských učitelů zpěvu si pozval pět, nebo šest lidí a mezi nimi můj táta. U toho města, kde se učil, tak já tam od toho města asi 20 kilometrů trénoval a připravoval se na Tokio. Bylo to takové zajímavé, jak se to životně propojilo. Táta pak cestoval po Evropě, nabídli mu angažmá v Brně v Janáčkově divadle, tam zůstal a já už se tam pak narodil.

Je tedy důvod jejich hudebnosti to, proč máš k hudbě blízko?
Jako malý jsem trávil čas v divadle, hrál jsem nějaké malé role v inscenacích, třeba keř. Hrál jsem i na klavír, chodil jsem do základní umělecké školy. Vždycky mě hlídala paní Taťána Juřičková a ona se mnou psala básničky. Já jsem se to nějak naučil a začal jsem do hudby psát texty. V roce 2019 jsem vydal první singl s DJ Wichem a od té doby mám takovou nepravidelnost, že jeden, dva singly za rok vydám. Víc to nejde, protože se věnuji naplno sportu. V dubnu mi ale vyjde další nový singl.

A píšeš si jen hudbu a nebo texty?
Jen texty. Když jdeme do studia, tak ale pracujeme s tím beatem.

Takže jsi rapper a nebo zpěvák?
Rapper je za mě velmi vyhraněný styl. Já bych se asi nazval muzikantem.

Která písnička je pro tebe nejvýznamnější?
Zrovna singl Namotaný měl docela úspěch, asi 700 tisíc na youtube a to jsou docela dobrá čísla. Baví mě taky Long Haul...

Tam mě baví to video.
Jo, video super. Je to takové osobní, o rodině a pak i ta sportovní cesta. Má to fresh hudbu a to mě taky moc baví.

Máš nějaké hudební sny?
Mám sny a cíle, ale nemluvím o nich, aby se splnily. V hudbě to dělám nejlépe, jak umím. Snažím se zlepšovat, ale nejsem ničím tlačený, je to moje zábava. Vím, že když nic nevydám, tak mi nikdo nic neřekne a když něco vydám, tak je to bonus. Hodně věcí děláme v životě v tlaku, že musíme. Je pravda, že když už to dělám, tak chci, aby to bylo lepší než předchozí song, lepší klip a tak.

Jak moc ti hudba pomáhá ve sportu?
Velmi. Rytmus je velmi důležitý, protože když jsme třeba na lekci s trenérem, on mi řekne, udělej ty nohy v rytmu tak a tak. Já podle toho, že cítím rytmus, tak to zopakuji. Je to velmi pomocné. Šerm je o dvou věcech - načasování a vzdálenost.

Jakou hudbu posloucháš před soubojem a naopak jako na cestě v autě?
V autě jsem poslouchal finální verzi, co mi bude vycházet, protože je potřeba to naposlouchat. Na závodech většinou rap, nebo instrumentály, kde nejsou žádná slova. Před závody ráno si pouští happy písníčky, třeba Raketou na Mars, aby mi to navodilo dobrou atmosféru. Hudba je pro mě strašně důležitá a buď mi emoci podpoří, nebo dá takovou, jakou potřebuji.

Cituji tebe: Jsem workoholik, perfekcionista, komunikačně otevřený člověk a mám tah na branku. Je to výhoda a nebo prokletí?
Ten perfekcionista je občas prokletí. Učím se být v životě spokojený, ale musím si taky uvědomovat cestu, jakou jsem už ušel a být za ni vděčný a pokorný. Tah na branku je důležitý, zvlášť ve sportu. Je takové pořekadlo, trochu ho upravím: Silnější pes má větší tah na branku. To funguje v životě i ve sportu.

A ten workoholik, není to někdy moc?
Je a učíme se to s týmem, že oni mě brzdí a já se snažím víc a víc. Kondiční trenérka ví, že když mi napíše tři série, tak udělám čtyři, takže mi radši napíše dvě. Čím jsem ale starší, tím víc si uvědomuji důležitost zdraví a regenerace. Určitě už teď je pro mě méně někdy více. Když je člověku 15 let, tak to musí bušit pořád, posouvat se a stále se nacházet mimo komfortní zónu. Je to důležité pro to, aby se člověk posunul. Když by tak lidi fungovali, tak budou posouvat i lidi kolem sebe.

Věnuješ se také meditaci a práci s dechem. Kdy jsi s tím začal?
Práci s dechem už strašně dlouho. Každý sportovec nevědomě a nebo i vědomě pracuje s dechem. Před podáním sis taky třeba vydechla.

Ale nenaučila jsem se nikdy meditovat.
No ale třeba jsi jen seděla a odpočívala. Je to ale důležité vědomě pracovat, protože to může pomoci pak pod tlakem fungovat lépe. Je to něco, co se dá učit. Pracuji s koncentrací, světla, tam ta práce s dechem musí být taky.

Také jsi řekl, že na nejlepších turnajích vyhrává ten, kdo je nejlépe vnitřně připravený. Když v sobě dokážu namíchat dobrý koktejl, jsem spokojený. Jak se ten koktejl míchá? Tím vším, co mi tady říkáš?
Tím vším a zároveň ničím. Je strašně důležité se naučit, a to se učím a je to nekonečný proces, umět pracovat s tím, co v daný moment má. Je důležité nehledat, to, co bylo a vzít to, co má a s tím pracovat nejlépe. Vnitřní vírou věřit, že to dopadne a když ne, tak to dopadne příště. To nejlepší nás teprve čeká.

Mladý kluk, ale zároveň začátek tvé kariéry ještě tolik sociální sítě neovlivňovaly. Ty ses ale prožil do toho, že svět je otevřený všemu. Jak tohle vnímáš?
Málo ze sebe vydávám soukromé věci, něco dělám v tracích, že v textu něco zmíním. Sociální sítě jsou důležité, je to součást našich životů, ale je také důležité být umět pánem sociálních sítích. Je v pohodě koukat na reels, ale netrávit tím hodiny denně. Před turnajem si smažu aplikaci instagram, vůbec tam nechodím. Je ale důležité informovat fanoušky o výsledcích. Nejlepší je najít životní balanc ve všem.

Co tě bavilo víc, když to bylo a nebo teď, když to je?
To se nedá říct. V něčem je to dobré, že člověk má pohled na celý svět a může z toho čerpat, inspirovat se. Každá sociální síť ale může na člověka vytvářet tlak. Můžete vidět, že někdo jde na trénink a vy jste třeba ten den netrénovali a už vám to rozjíždí hlavu a to je zbytečné.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít