Dvaadvacetiletá vodní slalomářka Gabriela Satková už na kanoi vybojovala zlato na ME, třetí místo na MS a řadu dalších skvělých umístění. V uplynulém víkendu vyhrála Světový pohár v Troji a díky tomu získala nominaci na olympijské hry v Paříži. Ovládá ale nejen kanoi, ale také kajak. Jak těžké je kombinovat obě disciplíny? Jak se připravuje na olympiádu? A jak náročné je kombinovat vysokoškolské studium s vrcholovým sportem?

Praha 18:30 21. června 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Gabčo, tobě je 22 let, ale už máš zlato z mistrovství Evropy, třetí místo z mistrovství světa. Nedávno jsi vyhrála Světový pohár v Troji a získala nominaci na olympijské hry v Paříži. Čeho si ceníš nejvíc?
Nejvíc je pro mě nominace na olympiádu, protože je to jednou za čtyři roky a je těžké se tam dostat. To, že se mi to splnilo a že tam pojedu, je nejvíc. Vážím si i ostatních výsledků, ale olympiáda je zkrátka nejvíc.

Jaký byl tvůj zlatý víkend v Troji? Bylo to nervózní i z důvodu velké vody, vnímala jsi to, nebo to k divoké vodě patří?
Patří to k tomu a s počasím se nic dělat nedá. Když jsme závodili na mistrovství Evropy, tak se stalo to stejné, takže už mě to nerozhodilo. Prahu známe, takže já s tím byla v pohodě.

Velká voda, jaká tady byla, není úplným standardem. Na kolik to změní trať a na kolik to vaše domácí prostředí ztratí význam?
Docela dost, protože voda je větší a někde se vytvoří vlnky, kde normálně nejsou. Pořád ale trať známe víc než ostatní. V tomto závodě se to změnilo tak, že trať byla zkrácená a nebyla tam dlouhá rovinka na konci, což mi vůbec nevadilo. Docela mi to zkrácení vyhovovalo.

Domácí prostředí ale skýtá i tlak a nervozitu. Jak si vnímala, že jsi závodila doma a čekal se výsledek?
Snažila jsem se na to nesoustředit, celkově se na závody v Praze strašně těším, protože atmosféra tam je neuvěřitelná. Chtěla jsem ale, aby se mi to povedlo co nejvíc, protože když tam lidi fandí a vám se to povede, tak pocit je neuvěřitelný.

Porazila jsi fenoménku Jessicu Foxovou z Austrálie. Jaký to byl pocit?
Je to určitě dobrý pocit a člověku to zvýší sebevědomí. Občas jsem měla pocit, že vůbec nemáme na to s Jessicou bojovat, protože je o ligu výš. Tady se ukázalo, že to reálné je. Dodalo mi to motivaci do dalších tréninků, když vím, že mám na to poměřovat se s nejlepšími.

Měla jsi prý radost, že v Troji fandil i prezident Petr Pavel. Byla jsi ráda, že fandil a byl na tribuně?
Určitě, měla jsem hroznou radost. Vím, jak je těžké ho tam s ohledem na jeho nabitý program dostat. O to víc jsem chtěla, aby se mi to podařilo. Před jízdou už jsem na to nemyslela, ale když jsem zažila pocit výhry a věděla, že to pan prezident viděl, tak jsem měla hroznou radost. Atmosféra na jedničku s hvězdičkou.

Ty jezdíš na kanoi, ale umíš to skvěle i na kajaku a začala jsi to v poslední době kombinovat. Je to nyní trend ve světě, že jeden závodník umí dobře obě disciplíny?
Je to trochu móda, ale začali jsme s ní my. U Jíři Prskavce je to víc vidět, protože na to nikdo nebyl zvyklý. U žen je celkem časté, že kombinují obě disciplíny. Nevím, čím to je, jestli ženské zvládají víc věcí najednou a chlapi to moc neumí. Já to dělám takto už odjakživa, ale dříve jsem věnovala kajaku méně času, teď se snažím víc. Jessica Foxová je výborná v obou kategoriích, takže u holek je to častější. Jířa začal touto kombinací jako první chlap a inspiroval i pár dalších.

Proč máš potřebu dělat dvě disciplíny? Nestačí ti jedna?
Vzájemně se to doplňuje a to mi vyhovuje. Singl je moje priorita, kajak mám spíš pro radost. Beru kajak vážně, ale přistupuji k tomu trochu jinak. Mám tam jiné nastavení a to se občas snažím přenést i do kanoe, protože jsem někdy moc seriózní a už to beru moc vážně. Tohle mě učí jiný přístup a zároveň si zkouším hrát s vodou trochu jinak. Pořád ale u mě převažuje kanoe, protože to mě baví trochu víc.

Zlatý český den v pražské Troji. Satková i Prskavec ovládli závody Světového poháru ve vodním slalomu

Číst článek

Není to pak, že trénink, který věnuješ kajaku, ti pak bude chybět na kanoi?
Myslím, že to nevadí. Jsme na stejné vodě, jezdíme stejné brány. Sice je to jiná loď, ale pořád trénujeme. Snažím se na tréninky chodit spíš na kanoi, protože se chci připravovat na to, co je pro mě důležité. Kajak je hezké zpestření. Je to docela silově náročné, když jedete závody v obou kategoriích. Proto jsem se letos na mistrovství Evropy rozhodla vzdát nominace na kajaku a soustředit se plně na kanoi a nebyla tak přetížená.

Jaký je vlastně rozdíl mezi kajakem a kanoí a proč tě baví víc kanoe?
Ani nevím proč, ale mám pocit, že je to těžké tím, že na kajaku máte pádlo se dvěma listama a na singlkanoi jeden list a třeba pádlo přehazujete. Zároveň se loď víc točí a celkově mě to naplňuje víc. Když jezdím na kajaku tak, jak jsem zvyklá na kanoi, tak přemýšlím, kterým listem zabrat a udělám víc záběrů na jednu stranu.

Která z disciplín je těžší?
Každé má svoje. Singlkanoe je taková víc silovější a kajak víc fyzicky náročnej, protože pádlujete na obou stranách. Neřekla bych ale, že něco je těžší. Každý člověk se hodí na něco jiného.

Trénuje tě Ondřej Cvikl. Připravuje tě na obě disciplíny?
Ano, on je bývalý kajakář, takže se teprve se mnou naučil, jak kanoe funguje. Je schopný mě výborně trénovat na obou kategoricích a za to jsem ráda.

Gabčo, jak náročná byla nominace na olympijské hry?
Bylo to hodně náročné. Začalo to minulý rok na podzim na mistrovství světa, kde bylo možné vyjet si první nominační doby. Skončilo to před měsícem a bylo to náročné, protože člověk žije v nejistotě a snaží se tomu dát všechno, aby to dopadlo co nejlépe. Stres byl hodně cítit. Přes zimu tolik ne, ale když už se blížily nominační závody, tak jsem cítila, že mi není dobře, jsem nervózní. Nebylo to jednoduché a zároveň jsem o olympiádu bojovala mezi sestrou a nejlepší kamarádkou. Vzájemně si to přejeme, ale člověk si to nejvíc přeje zvládnout sám.

O olympiádě se rozhodovalo až do poslední chvíle na mistrovství Evropy, takže o to víc se prodloužila doba stresu. Krásně jsme to s holkama zvládly, užily si čas, který jsme tam měly a nemyslely na to. Pak jsme závodily a nějak to dopadlo.

Musela sis odpočinout víc fyzicky, nebo psychicky?
Potřebovala jsem psychický odpočinek, cítila jsem, jak jsem byla ve stresu. Už jsem cítila, že jsem byla trochu podrážděná a trenér to trochu schytal. Nebyla jsem asi úplně příjemná na tréninku, protože mi o to hodně šlo a snažila se vše co nejlépe zvládnout. Potřebovala jsem si odpočinout psychicky, ale na to nebyl moc čas, protože pak jsme jely hned do Paříže na soustředění. Tam jsem mezi tréninky jen spala a jedla, protože závody byly hodně náročné.

Jaká je olympijský kanál v Paříži?
Hodně se mi líbí, už jsme tam závodili loni na Světovém poháru. Od té doby se to změnilo k lepšímu, hrozně mě to tam baví. Přibyly tam obrovské tribuny, tak jsem byla vykulená a jsem zvědavá, jaké to bude, až budou plné. Bavila jsem se o tom s tátou a ten mi říkal, ať si je představím nahé. Nevím, nevím, jak si představit 12 tisíc lidí nahých. Ještě nevím, jak se s tím poperu, ale bude to zážitek.

Jak myslíš, že se na to připravíš? Olympiáda je o zkušenosti, kterou ještě nemáš.
Určitě to nebude nic jednoduchého. Máme štěstí, že máme v týmu Jirku Prskavce, ten pojede na olympiádu už potřetí. Máme tam i Lukáše Rohana, ten měl medaili z Tokia, takže to jsou zkušení borci a ti se nám snaží zkušenosti předávat.

Gabčo, studuješ Vysokou školu ekonomickou. Jak to jde dohromady se sportem?
Lépe, než jsem si myslela. Jsem zařazená do programu duální kariéra a ta pomáhá sportovcům to skloubit. Mám přednostní zápis předmětů a to je super. Navolím si předměty a už mi to zůstane. Kamarádky mi to závidí. Mohu si tréninky dopředu naplánovat, ale náročné to samozřejmě je.

Jak se ti trénuje, když přiběhneš ze školy a musíš na vodu?
Někdy je to fajn, že odběhnu ze školy a vodu si užívám. Některé dny jsou náročnější, že jsem třeba spala o nějakou hodinu méně, nestihla jsem oběd. To pak ovlivní trénink, ale z chyb už jsem se poučila a nedělám je.

Když se sejde zkouškové období a do toho závody, tak to musí být hodně těžké, ne?
Ano, ono se to vždycky sejde, že je nominace a pak hned začíná zkouškové. Klíčové je si to dobře naplánovat, abych se učila, co nejdříve a nestresovala se během závodů. Paradoxně to mám ráda, že se nestresuji závody, ale školou. Plánování je ale nejhorší, protože před nominačními závody nevíme, kam pojedeme. Do toho se musím registrovat na zkoušky, takže ta nejistota mě trochu stresuje.

Většina vodních slalomářů studuje vysoké školy. Čím to je? Je to tím, že je to sport, který vás nezajistí na budoucnost?
Ano, všichni si to uvědomujeme a chceme mít zadní vrátka. Může se stát i nějaké zranění a pak jsme bez ničeho. Studium je pro mě jistota, že dělám něco pro svoji budoucnost. Jsme součástí vysokoškolského sportovního střediska Victoria a to podporuje studium a sport. V našem oddíle máme díky tomuto středisku samé studenty.

Co pro tebe bylo ve škole nejtěžší?
Asi účetnictví, protože to vyžaduje hodně pozornosti a nesmí se splést žádná čísla. Dělalo mi to problém a nebavilo mě to. Musela jsem se k tomu nutit, tak jsem si chystala odměny, když jsem jeden příklad počítala hodinu. Zkouška trvala hodinu a půl a člověk se ani nezastavil a to bylo pro mě asi nejhorší.

Vědí učitelé, že jsi olympionička, nebo jsi pro ně jen jeden ze studentů?
Asi to vědí, ale já se jim to nesnažím říkat. Chci, aby mě brali jako studentku. Nechci se tam prezentovat jako sportovec, ale dávám to s předstihem vědět, aby se nedivili, že tam třeba první tři týdny ve škole nejsem. Někteří fandí hodně, a dokonce sledují závody. Pak mě potěší, když gratulují, aniž bych jim cokoliv říkala.

Gabčo, jsi ze zajímavé sportovní rodiny. Starší sestra Martina závodí na divoké vodě a máte i staršího bráchu, který jezdí sjezd na divoké vodě. Čím to je, že všichni sourozenci skončí u jednoho sportu?
Brácha s tím začal a my ho následovaly, protože se nám to strašně líbilo. Jemu vděčíme za to, že jsme se dostaly, kam jsme se dostaly. Bez něj bychom se o tom sportu ani nedozvěděly. Dříve jsme byli v oddíle jen my tři, když jsme trénovali v Brně. Nás to spojilo a jsem ráda, že jsme u toho zůstali a taky se díky tomu víc vidíme.

Vy jste z Brna, ale tam není divoká voda. Jak se to stalo?
Hodně vděčíme trenérovi Bohuslavu Šamánkovi. Ten dokázal, že nás to bavilo, i když to bylo na rovné vodě. Snažil se s námi jezdit do Prahy a po republice, kde jsou kanály, abychom divokou vodu měli. Díky jeho snaze jsme u toho vydrželi. Když je vám dvanáct let, tak chcete, aby vás to bavilo, jinak se na to vykašlete. Rovná voda nám hodně dala, protože si vybudujete základ, vytrvalost a z toho těžím do teď.

Čím to je, že se vám všem daří?
Asi jsme od malička všichni nadaní na sport. Skoro jsme nebyli doma, jezdili jsme na kolo, zkoušeli volejbal a jiné sporty. Objevila jsem svůj talent u vody, rodiče přitom na vodě nikdy nejezdili, pokud se nepočítají výlety na Berounce. Fakt nevím, čím to je, ale mám pocit, že vodu cítím a rozumím ji. Dříve jsem i plavala a voda mě provází celým životem.

Vodní slalomářka Satková bere z mistrovství Evropy stříbro. Zajistila si účast na olympiádě v Paříži

Číst článek

Všichni jste prošli disciplínou sjezd. I ostatní hosté z vody o ní vždy mluvili, jako o krásné disciplíně, přestože není olympijská. Máš to také tak?
Ano, když jsem byla ve sjezdařské reprezentaci, tak jsem si ty roky strašně užila. Tím, že to není olympijské, tak to dělají pro radost a je to na nich vidět. Kolektiv tam byl vždy super a já si to užívala. Měla jsem jednu dobu ten kolektiv raději než ve slalomu. Přišlo mi, že je to tam uvolněnější. Nedá se to ale srovnat, bylo to něco jiného. Super bylo, že jsme se tam potkali s bráchou a se ségrou a byli tam společně.

Jak jste zvládli přesun z Brna do Prahy?
Trochu jsem se toho bála, protože jsem v 18 letech nebyla tak moc vyspělá, jak bych měla být. Hodně mi pomohla sestra a přítel, se kterým jsem chodila. Ségra se tam přestěhovala dva roky přede mnou, tak už jsem trochu věděla, co mě čeká. Najedou člověk zjistí, že se tam toaleťák neobjeví sám, že ho musí někdo koupit. Že musí nakoupit, navařit, vyprat. Z toho jsem byla ze začátku překvapená a uvědomila si, jaký jsem měla doma servis. Pak až jsem si uvědomila, co pro nás dělala máma a že když se vyžehlí prádlo, že je lepší schovat ho hned, aby se nepomačkalo. Zpětně jsem jí omlouvala. Měla jsem ale velkou podporu od ségry a kamarádů, abych se orientovala na Prahu.

Musela jsi rychle dospět?
Ano, ale pořád si myslím, že nejsem úplně dospělá.

Byla máma ráda, že jsi zpětně zjistila, co pro vás dělala?
Určitě, potěšilo ji, že jsem to pochopila. Jednou, až budu mít děti, tak doufám, že je donutím, aby si to zkusily samy co nejdříve. Je dobré být připravený. Jsem ale ráda, když se vrátím do Brna a ten servis tam na mě čeká.

Jaké to je být milující sestra, ale zároveň mezi sebou bojovat o jedno místo na olympiádě a potkávat se na závodech jako soupeřky?
Není to úplně jednoduché, ale našly jsme si v tom cestu. Říkaly jsme si, že nemusíme být soupeřky na břehu, že nám to nepomůže, ale v den závodu už se snažíme jít sama za sebe. Každá se bude snažit předvést to nejlepší a je to ve hvězdách, na co to bude stačit.

Každá jste členem jiného oddílu, takže spolu ani netrénujete?
Denně ne, ale občas se dohodneme, že si dáme společný trénink a je to sranda. Zkoušíme kombinace, které by v závodě ani nebyly. Hrajeme si s vodou a to mám ráda. Trénink si pak hrozně užíváme a jednou za čas si to dáme.

Dá se říct, v čem má která z vás silnou stránku?
Moc si v tomhle podobné nejsme. Marťa je definice sportovce, dříč, disciplinovaná, organizovaná. Já jsem rozlítaná, chodím všude pozdě. Tohle mě Martina hodně naučila, když jsem musela dospět, řekla mi, že si musím věci organizovat, a v přístupu ke sportu mě motivovala. Martina ví, co je dřina, sportuje ve volném čase a v tomhle je výborná.

Myslíš, že ve svém mládí víš, co je definice charakteru sportovce?
Konkrétně v našem sportu je ideální kombinace nás dvou. Marťa ví, jak dřít, a já umím mít věci někdy na párku. Umím se na to koukat s nadhledem. Kombinace toho, umět do toho dát všechno, ale v moment závodu nemyslet na očekávání a užívat si moment. Jít do toho s čistou hlavou.

Lidé, co tě znají, tak tvrdí, že jsi až moc hodná holka na sport, ale v moment závodu se z tebe stane bojovnice. Vnímáš se tak?
Ano, nemívám největší sebevědomí, ale když protnu startovní linii, tak mám pocit, že se ve mě něco probudí, ale mám to jen na tréninku a v závodě. Mimo vodu to nemám.

Jak těžké je přepnout do té bojovnice? Musíš si poručit?
Mám to i v tréninku, že tam k tomu přistupuji jako k závodu. Zapne se to automaticky, nemusím se do toho nutit. Některé dny se těším víc na závody, někdy méně, ale jakmile musím, tak nemám problém.

Jsi ale asi ráda, že na trati bojuješ jen se sebou, že?
Ano, přesně. Bojuji jen já se svým časem a představa, že bychom třeba bojovaly se sestrou, by mi nebylo příjemné. Dříve jsem plavala a tohle jsem zažila, ale tady v tomto sportu by se mi to nelíbilo.

Ty jsi byla talentovaná i na plavání a jen velká náhoda a střet se psem, který tě zranil, mělo za následek, že jsi skončila u kanoistiky, ano?
Můj život je taková náhoda. Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, který sport si vyberu, a chvíli to vypadalo na plavání. Pak mě kousl pes, musela jsem na operaci se slzním kanálkem a nemohla jsem pak nějakou dobu do chlorované vody, tak se rozhodlo, že zůstanu u vody. Zpětně jsem za to ráda, protože mě to naplňuje víc. Plavání mě bavilo, měla jsem tam super partu holek, ale závody jsem moc nemusela. Hodně mě bavily holky.

Použiješ občas plavání na divoké vodě?
Naštěstí ne, to jsem ráda a doufám, že ho ani nepoužiju. Využívám ale výdrž z plavání, protože mi dalo dobrý základ a víc toho vydržím. Jsem ale ráda, že nemusím plavat ve Vltavě, to by se mi moc nelíbilo.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít