Hyman: V našem sportu mě vždy fascinovala rychlost. Teď mě baví práce u sáňkařské dráhy ve Smržovce
Hostem Pátečního finiše Kateřiny Neumannové byl bývalý sáňkař Jakub Hyman. Jak vzpomíná na olympijské hry v Turíně a Vancouveru? Jak s bratrem bojuje o záchranu sáňkařské dráhy ve Smržovce? „Příprava dráhy je víceméně taková zedničina se sněhem,“ směje se. Proč spolu s bratrem Ondřejem nikdy nestartovali v závodě dvojic na velkých akcích? Mají děti o specifický sport zájem?
Jakube, ty jsi startoval na dvou olympijských hrách ve Vancouveru a v Turíně. Pár let ale už máš po aktivní kariéře, tak co dělá bývalý sáňkař ve svém civilním životě?
Já jsem skončil už před 13 lety v roce 2012 po mistrovství světa v Altenbergu. Navázal jsem svoji životní cestu tím, že jsem se na pět let odstěhoval do Austrálie, kde jsem se živil jako řemeslník podlahář a s tím jsem se vrátil zpět do Čech. Živím se tím i nadále.
Jaké místo má sáňkařský sport ve tvém životě? Baví tě i nadále?
Ano, sleduji závody na světové scéně. Nějaký přehled si udržuji, ale aktivně jsem se ničeho v rámci klubu neúčastnil až do loňského podzimu. Tehdy bratr přišel s tím, že bychom mohli převzít náš klub TJ Saně Smržovka a to mi nastartovalo opětovnou cestu k sáňkování.
Zmínil jsi bratra Ondřeje. Vy jste se během závodní kariéry potkávali v korytě. Jak probíhalo soužití dvou bratrů, kteří si byli zároveň soupeři?
Trávili jsme spolu čas každý den i v letní přípravě. To obsahovalo silovou přípravu v posilovně, gymnastickou přípravu v tělocvičně, ježdění na naší betonové dráze na kolečkových saních.
Kdo z vás byl lepší?
Na to se těžko odpovídá, ale řekl bych, že v té době jsme se víceméně střídali. Jezdili jsme na obdobné úrovni.
2:59
Sáňkařská dráha ve Smržovce na Jablonecku chátrá, o její obnovu se snaží bývalí olympionici Hymanové
Číst článek
Ve vašem sportu se závodí i ve dvojicích, nelákalo vás to?
Nelákalo. Zkusili jsme si to u nás na sáňkařské dráze ve Smržovce, ale co se týče reprezentace, tak jsme o tom ani nikdy neuvažovali.
Je sáňkařský sport u nás něco, co se dědí z generace na generaci? Kdo vás na sáňky přivedl?
Tím, že jsme Smržováci a saně tam jsou sportem číslo jedna, tak mě k tomu přivedl kamarád. Potkali jsme se na ulici a on říkal, že jde na sáňkařskou dráhu a ať jdu taky. Jinak co se týče rodiny, tak nikdo od nás před tím nesáňkoval.
Kubo, když se ohlédneš za závodní kariérou, tak co považuješ za největší úspěch?
Vrchol byly určitě olympijské hry v Turíně a Vancouveru, tam jsem taky dosáhl nejlepšího umístění ze všech závodů.
Kdyby ses ohlédl po té nejpovedenější jízdě...
Je to složitá otázka, protože u sáňkování je těch jízd hodně. Vzpomenout si na tu nejlepší asi neumím.
Takže dvě olympijské účasti a 27. a 28. místo dáváš na nejvyšší stupínek tvých úspěchů?
Bylo ještě pár střípků ze Světových pohárů, kde jsem se dostal na nějaké 23. místo, ale olympijské hry jsou vrchol sezony a všeho, takže to beru jako největší úspěch.
Zažil jsi dvoje – Turín a Vancouver. Jaké zážitky si odnášíš?
Obě dráhy řadím jako technicky nejnáročnější na světě, ať je to Turín, nebo i Whistler. Když se ale podíváme z pohledu organizačního, tak nejhezčí vzpomínky mám z Vancouveru, tam byla atmosféra nezapomenutelná. Co se týče drah, tak ve Whistleru mi dráha dost vyhovovala, akorát se tam stala nešťastná událost. Jeden závodník před finálovým jízdami vypadl ze saní a bohužel zemřel. Program pak byl zkrácený a jelo se to v jiném režimu. V tomhle ohledu na tu olympiádu nemám tak hezké vzpomínky.
Žili jste a trénovali v Česku a za dráhami jezdili do zahraničí. Jaké jste s bráchou měli podmínky?
My jsme v té době byli zaměstnáni na poloviční úvazek na Dukle. Jedna část byla trénink a druhá část byla pracovní, takže v létě jsme chodili na brigády, abychom si přivydělali. Ty podmínky nebyly úplně ideální.
Jak se lišily podmínky proti vašim soupeřům?
Rozdíl je markantní. V první řadě je to možnost tréninku na vlastních umělých drahách, které v Německu mají čtyři, v Rakousku jednu, Rusové mají dvě dráhy. My máme svoji trať, kterou můžeme využívat v létě neustále, v zimním období je to trochu problém. Vzhledem k tomu, že sezona začíná až v listopadu, tak nejsme schopni takto brzy zprovoznit ledovou dráhu u nás.
Páteční finiš
Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Kam jste jezdili trénovat?
Nejblíže je Altenberg, ten je asi 20 minut od Teplic. Paradoxně jsme ale nejvíce trénovali na dráze v Siguldě, kde nám nabízeli nejlepší podmínky pro trénink a i finančně to bylo nákladné.
V Česku je obrovská tradice ve Smržovce, odkud pocházíš. Jaká je tam situace v sáňkařském sportu nyní?
Situace je taková, že tam máme k dispozici sáňkařskou dráhu, která se dá sjíždět. Bohužel je ale ve velmi špatném technickém stavu, konstrukce se rozpadají. Ještě se na ní dá jezdit, ale zbývá nám velmi málo času, abychom ji zrekonstruovali.
Daří se to a je zájem o tento sport?
My jsme tam s bráchou poměrně čerstvě. Pustili jsme se do toho od podzimu, v počátcích jsme se věnovali úpravám prostoru okolo trati, byla zarostlá nálety a drny. Snažili jsme se tu dráhu vyčistit a připravit. Chystali jsme se na další rok a chtěli jsme určit plán oprav, ale šla nám na ruku zima, kdy začalo brzy mrznout a asi po devíti letech jsme se pustili do naledování.
Takže byla v provozu?
Ano, když byly vhodné klimatické podmínky. Naledovali jsme dráhu, trénovali tam a uspořádali několik závodů. Měli jsme trochu smůlu, když přišla obleva, tak nám takzvaně uplavala. Po týdnu se nám to ale podařilo díky přátelům a dobrovolníkům znovu naledovat.
Jak se leduje dráha? Je tam betonový základ?
Ano, dráha je železobetonová. Mantinely jsou ze dřeva a probíhá to tak, že je potřeba mráz a sníh. Za pomoci lopat a vody, kterou tam přiléváme, tak aplikujeme sníh na ty zatáčky. Je to taková zedničina se sněhem. Vrstvu pak proléváme vodou, dokud z toho není čistý led.
‚Nic není nemožné‘. Sáňkař za tři měsíce vyléčil hororové zranění, za olympiádu děkoval v nemocnici
Číst článek
Kdo vlastní dráhu a kde se shání finanční zdroje?
Pozemky, kde dráha leží, tak patří městu Smržovka. My jsme nájemcem jako klub TJ Saně Smržovka. Jednáme s městem o těch prostředcích. Finanční situace klubu nebyla vůbec dobrá, když jsme to převzali. Rádi bychom oslovili kraj a případně Národní sportovní agenturu.
Tušíte, jaké prostředky jsou potřeba pro to, aby se dráha zachránila?
My bychom rádi, když už bychom něco dělali, tak aby ta dráha byla opatřena umělým chlazením a mohli jsme ji využívat celou sezonu a být schopni na ni trénovat a pořádat tam závody.
Jakube, proč se historicky stalo, že sáňkařský sport je navázaný právě na Smržovku?
Základen po republice několik bylo, ale Smržovka je vyhlášená tím, že má tuhle unikátní betonovou dráhu a díky ní ve své době splňovala parametry, které byly vhodné pro závodění. Dříve byly zimní podmínky příznivější než nyní, takže bylo možné trénovat už od dob před Vánoci až do konce března. I proto ta základna byla v tu dobu velmi široká a Smržovka byla číslo jedna v České republice.
Jak jste na tom s dětmi?
Tím, že jsme to převzali ve zbídačeném stavu, tak jsme to převzali se třemi dětmi. Nyní nám počet narostl na deset, a protože se nám daří tu činnost rozvíjet, tak se nám hlásí i noví závodníci. Budeme ale potřebovat lepší podmínky.
Jaká je budoucnost tohoto sportu? Kolik drah ve světě je optimální počet a myslíš, že přežije tento sport náročnost udržitelnosti drah?
Vzhledem k tomu, že se nakonec v Cortině podařilo dráhu postavit a budou mít vlastní, tak to je velké plus. Mimo to pro další hry v Salt Lake City a Albertville by mělo sáňkování být nadále zařazeno mezi olympijské sporty, protože tam dráhy už jsou. Co se týče udržitelnosti, tak to je věc názoru. Když si představím, že bychom takovou dráhu měli, tak to bude ve finále jeden z mála zimních sportů, který bude možné nadále provozovat.
Kde na světě je sáňkování preferovaným sportem a odkud jsou současné hvězdy?
Především Německou a v současnosti vévodí i závodníci z Rakouska. Hlavní kolébkou je ale Německo se svými čtyřmi uměle chlazenými drahami.
Ty máš jednu nehezkou vzpomínku na svoji kariéru a to je úraz v Oberhofu, kde se jezdilo rychlostí až 140 kilometrů v hodině. Jak se to stalo?
Paradoxně to v takové rychlosti nebylo, bylo to v horní části trati. Úraz se mi stal po vánoční pauze, kdy jsem neodpovědně zanedbal přípravu na saních. Protože jsme nemohli přes Vánoce jezdit, tak jsem si špatně připravil sáně a na prvním tréninku v Německu se mi pak stala nehoda, která skončila vážným úrazem.
Od Nagana po Pchjongčchang. Indický sáňkař má za sebou šest zimních olympiádách a chystá se na sedmou
Číst článek
Jakube, ty jsi mi říkal, že statistiky to nebezpečný sport není. Proč ale občas dochází k nebezpečným pádům?
Občas k nim dochází, ale v drtivé většině to končí modřinami.
Že se prostě vyklopíte do koryta?
Ano, netrefí se nájezd do zatáčky. Většinou se sklouznete po ledu, ťuknete do mantinelu a vyváznete s odřeninou.
Není to tak, že méně technicky zdatní závodníci mají k pádům o trochu blíže, nebo je to věc náhody?
Náhoda ne, ale padají i ti nejlepší. V jejich případě je to tak, že třeba naráží na své limity, které jsou součástí přípravy nastavení těch saní. Saně se testují, mění se sklony, úhly, je to velká alchymie, a když se to netrefí, tak může být těžší ovladatelnost a pak může spadnout i ten nejlepší. Slabší závodníci mají pádů víc, ale prochází určitou přípravou a kdo na to nemá, tak ve finále nejezdí, protože trenéři by ho na to neměli vůbec pustit.
Hraje u saní roli materiál, nebo není v technice žádný rozdíl?
Je tam výrazný rozdíl. Každý stát má své testovací centrum, bavíme se o Rakousku a Německu a vyspělých státech, tak mají i testovací centra na skluznice. Konstrukce saní je podobná, vypadají na první pohled stejně, ale rozdíl je v materiálu těch kovových skluznic.
Jaká je ekonomická náročnost pořídit si saně?
Je možnost pořídit si třeba v Lotyšsku, Německu od zkušených trenérů saně. Takové saně se mohou pohybovat okolo 200 až 250 tisíc.
Jaká je jejich životnost? Jak se musí udržovat?
Ta životnost je dlouhá, můžete na nich jezdit třeba 15 let, celou kariéru. Je potřeba upravovat skluznice. Na tom jsou roky práce, než se nastaví do té nejlepší formy.
Takže se nemohou hodit někam do zavazadlového prostoru v letadle a nemít je pod dohledem?
Přesně tak, je potřeba na to dbát.
Na čem jezdí děti?
Máme dětské sáňky, které jsou podobné, akorát jsou menší a lehčí.
Co mají rodiče očekávat, když chtějí děti dát na sáně? Jak vypadají tréninky? Je to asi komplexní sport, že jo?
Určitě. Mimo ježdění, které stejně nejde provozovat celý rok, tak navštěvujeme tělocvičnu na základní škole ve Smržovce, kde se věnujeme všestranné gymnastické přípravě. Pro sáňkaře je důležité, aby byl obratný, měl sílu a dynamiku. Síla a dynamika jsou potřeba na startu, kde se odráží a hrabe speciálními rukavicemi do ledu. Skákání na trampolínách v centru, horolezení na stěně.
Co tě zlákalo na saních a co ti ten sport přinesl?
Mě vždycky fascinovala ta rychlost. Už jako malý jsem se chodil dívat na dráhu, fascinovaly mě zatáčky a představa řítit se v korytě tou rychlostí.
Vybral by sis ten sport znovu?
Určitě.
Směřujete vlastní děti k tomuto sportu?
Já mám dvě malé děti, ale jsou na sáňkování ještě malé. Byl bych rád, kdyby sáňkovaly, ale určitě je do toho nebudu nutit.
A co ty, ještě se svezeš na saních?
Ano, součástí naší práce je i to, že se účastníme závodů, které pořádáme.
Láska ke sportu ti tedy zůstala, nebo jsi po kariéře chvíli sportovat nechtěl?
Řekl bych, že se mi ta láska vrátila zpátky.
