Hostem pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byl tanečník breakdance Jakub Justra. Myslí si, že vystoupení Rachael Gunnové bylo v Paříži kontroverzní? Jak se Čechům daří ve světové konkurenci? Mohl být Jiří Korn průkopníkem českého breakdance? Poslechněte si celý rozhovor v pořadu Na síti.

Praha 13:19 23. září 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Kubo, říká se breakdancer, nebo jak se tomu ve vašem slangu říká?
Ano, všechny nás to tahá za uši. Nemáme takové oslovení moc rádi. Snažíme se ho přebrandovat, ale moc se nám to nedaří.

Přebrandovat na co?
Na breaking.

Ale označil by ses tedy jako?
Jako B-boy. Je to ze slova pravděpodobně breakboy anebo bronxboy. Je to ale v podstatě označení tanečníka breakingu. B-boy a B-girl.

Odkud tyto názvy pochází?
Breaking vznikl někdy na přelomu 70. a 80. let v New Yorku v Bronxu, tak proto je tam ta alternativa bronxboy. Opravdu to vzniklo v Bronxu.

Kdo tedy přišel s názvem breakdance?
S tím přišla média, když tento fenomén viděla v New Yorku a začala ho vnímat. K tomu break se přidal dance, aby to dávalo smysl.

Jakou má breakdance historii?
Minulý rok jsme oslavili 50 let od vzniku hip-hopu. To slovo break, i kdyby mohlo evokovat ty pózy, jak jsou ti lidé zlámaní, tak je to označení pasáže v písničkách. Třeba James Brown má skoro v každé písničce break, pauzu a ta je určená pro sólo bubeníka.

Takže to není jako o pohybu?
Ne. Celé to vzniklo z hudby na gramofonu a dalo to jakoby vzniknout modernímu DJ-ingu. Break a celý hip-hop vznikl na základě toho, že dýdžejové v Bronxu hledali tyhle drumm sóla, ale to sólo má jen pět a nebo 20 vteřin. Museli přijít na to, jak těch pět až 20 vteřin prodloužit na infinity a tím vznikl moderní DJ-ing. Koupili si dvě stejné desky a z jedné strany to střídali na druhou. Pasáž té hudby uměle prodlužovali. Je tam jakoby zlomený beat a od toho vzniklo slovo break.

Popiš prosím pro lidi, co se v tom neorientují, kdy jsme breakdance mohli vidět poprvé?
Oficiálně první hiphopová party byla 11. srpna v roce 1973, tam byl DJ Kool Herc v Bronxu. Je tam dokonce adresa sedwich avenue, kam jsou jdou všichni hiphopeři vyfotit. To byla první oficiální party a 10 let na to v roce 1983 byl break poprvé představen světu ve filmu Flashdance, kde hrála Jennifer Beals.

Takže to, co ona předváděla před porotou, to byl breakdance?
To ne, ten je tam jako schovaný. Ona tančila contemporary, něco na pomezí striptýzu trochu. Pro nás je tam ale velice známá scéna, kdy ona jde po ulici s kamarádkou a tam je poprvé breaking ukázaný. Byli tam tanečníci z Rocksteady Crew. Pak ji ještě jeden z herců dubloval ve finální scéně.

Považujete se vy, B-boys a B-girls, za tanečníky, nebo za sportovce?
Asi za obojí. Nefunguje to tak, že by se hudba dala vypnout, protože hudba je tam klíčová. Já jako DJ udávám tempo battlu, protože oni neví, co jim zahraju. Zahraju to, co zrovna hraju v tu chvíli. Hodnotí se muzikalita. I když se tanečník točí na hlavě, tak se pořád čeká, že bude reagovat na změny v hudbě a třeba se v tom zasekne do té hudby. Dá se na to pohlížet ale i jako na sport, protože tam jsou prvky na úrovni vrcholové gymnastiky. Dokonce jeden prvek je převzatý z gymnastiky, jmenuje se Flare na základně člověka jménem Thomas Flare a to je, jak lítají na koni a dělají to na prostné. To breakaři přejali.

Bratři Hammovi, kteří jsou známí v gymnastice, tak vzali prvek z breaku a snažili se ho přenést na olympijskou úroveň v gymnastice a měli s tím problémy, protože to opravdu není jednoduché. Určitě to má z každého trochu, je to sport i tanec.

Je breakdance zařazený pod svaz tanečního sportu?
Ano, on mezinárodně spadá pod svaz WDSF, což je svaz, který se věnuje společenským tancům. My jsme si založili vlastní český svaz. Chybí tomu trochu struktura, jakou má například skateboarding.

Paříž si ho zvolila jako sport na olympiádu. Jak moc vás to překvapilo?
Věděli jsme to dlouho a celá komunita se na to připravovala. Vznikly ale samozřejmě debaty, jestli to tam patří. Důležité ale je, že jsme to vnímali jako příležitost ukázat to světu na úrovni, že to nepatří jen do špinavých klubů, ale je to profesionální odvětví.

Zjistil jsi, jak to funguje, jestli si každá země, co pořádá olympijské hry, může sport vybrat?
Ve Francii je breaking hodně populární, takže byla idea přiblížit ho mladé generaci. Aby se sport dostal na olympiádu natrvalo, musí projít výběrovýma řízeními, jsou tam pravidla a politika. Break měl premiéru ve Francii, v Los Angeles nebude, ale všichni doufáme, že v roce 2032 v Austrálii znovu bude.

Měli jste z toho radost, že se break dostal na olympiádu?
Bylo všem jasné, že je to něco nového a je to trochu jiné. Na olympiádu se postupně přidávají sporty, jako je skateboarding, surfing, BMX a jsou to taky trochu jiné sporty. Pro nás to byla příležitost, jak ukázat sport světu.

Kubo, o co vlastně v breakdance jde z té technické stránky?
Jsou tam prvky taneční, sportovní. Máme čtyři označení, top rock je tanec na nohou a je to taková příprava, než jde tanečník na zem. Na zemi je to footwork. Pak jsou dynamické prvky, jako je točení na hlavě a na zádech. Pak je poslední část freeze, to je když se člověk zastaví v nějaké nepřirozené poloze. Měl by zareagovat do hudby a na nějaký speciální moment se zastavit v pohybu.

Co všechno k breakdance patří?
Hip-hop je ta střecha, ta kultura, která má pod sebou další elementy. Breaking, DJ-ing, MC-ing, což je rap a graffiti. Mluví se taky o tom, že fashion je část hip-hopu. Pak tam patří taky beatbox. Zpočátku byl nejdůležitější DJ, ale z kultury je teď nejvíc vidět rap, který je multimiliardovým byznysem a je to jeden z nejposlouchanějších žánrů na světě.

Ty jsi taky DJ. Čemu všemu se v rámci toho věnuješ?
Dělám breakový battly, streedancové battly, party a vše, co k tomu patří. DJ-ing je hlavně o tom hledat novou hudbu, ty části, kde je drum break. Čerpám třeba z japonské hudby, funku, z mongolské hudby, projíždím různé žánry, kde bych mohl najít ten kousek, který bych pak zahrál tanečníkům a nahecoval je.

Pochází hiphopová kultura hlavně z Ameriky, konkrétně z Bronxu?
Určitě, ten Bronx je rodiště té kultury. Amerika je v tomhle pionýr.

Takže nejlepšími breakery jsou Američané?
To ne. Pořád je komunita respektuje, ale není to tak, že by jedna země vyčnívala.

Takže kde jsou nejlepší?
Japonsko, ti jedou bomby. Korea a hodně dobří jsou Poláci, Ukrajinci a Rusové.

Ty vystupuješ jako DJ Justy James. Jak to funguje při těch battlech? Oni neví, co jim pustíte?
Netuší. Formát soutěže se jmenuje battle, nemusí být vždy jeden na jednoho. Je to psychická výzva, kdy se člověk musí postavit svému protivníkovi jako v bojových uměních. Přijde tam, neví, co mu DJ zahraje, je to na mém rozhodnutí a oni na to musí reagovat. Většina tanečníků má představu, ale musí reagovat, protože hudba může být pomalá, rychlá, nebo může překvapit.

Kubo, už jsem se ptala, jestli jste měli radost, že se breakdance dostal na olympiádu. Udělalo mu to ale službu?
Ukázali jsme, že to stojí za to a že to může být zajímavé. Jestli to udělalo službu, na to je asi moc brzo. Asi jsme čekali, že bude pozornost zaměřena víc jinam, třeba na ty vítěze. Přineslo to i negativní ohlasy, to jsme čekali. Chtěli jsme víc pozornost na vítěze.

Asi jsem patřila k těm, komu tento sport do olympijských her úplně neseděl. Vnímal jsi takový názor víc z vlastní komunity anebo mimo?
Asi z obou. Tím, že jsme to věděli skoro čtyři roky dopředu, tak tahle debata proběhla. Debata s veřejností probíhá teď potom. Už jen to, že je k tomu hudba, uvaděč, MC, tak to bylo jiné. Myšlenka olympiády ale s sebou v historii obsahovala i recitaci, byly tam kulturní disciplíny. Na olympiádě jsou sporty, co jsou taky spojené s hudbou, byť nejsou tak kreativní.

Neseděla mi představa, že by se mělo závodit v oficiálním oblečení. Závodili v tom, nebo ne?
Domnívám se, že olympionici dostanou set oblečení a mohou si ho pak zvolit. V breakingu bylo zarážející, že měli pokrývky hlavy, ale to k tomu patří. Asi těžko mohli mít upnuté latexových dresech. Byl to kompromis, že museli mít barvy země, ale měli trochu volnost. Ono to k tomu trochu patří, jak u toho člověk vypadá.

Jak moc je u breakingu důležité mít vytahané kalhoty, velké tričko...
Za doby breakingu se fashion taky mění. Každý B-boy nemá široké kalhoty a každý vyjadřuje to, jak se obleče. Někdo si vezme něco, aby překvapili a pak jsou lidi, co si dají kšiltovku. Jsem rád, že tam vznikl nějaký kompromis. Nebylo to přehnané a zároveň nebyli v latexových dresech.

Nemůžu se ale nezastavit u té nejznámější scény v podání Rachael Gunnové z Austrálie. Co si o tom myslíš?
Za sebe můžu říct, že nám to vystoupení zase tak kontroverzní nepřišlo. Mám kamaráda, co bydlí v Austrálii 15 let, takže mám informace o něj, protože on se s Rachael zná. Za mě je to trochu špatně zaměřená pozornost. Austrálie trochu zaostává, protože tam nejezdí tolik lektorů, ale Rachael Gunn je normálně B-girl, která se tomu věnuje více než deset let, jezdí na soutěže. Slovy mého kolegy: Austrálie je obrovská a je tam asi deset holek, patnáct, které se tomu věnují.

Nula hlasů, memy a vtipná videa. Australané chtějí omluvu za tanečnici breakdance, výbor ji brání

Číst článek

Myslíš tedy, že to bylo vytržené a použité na sociálních sítích tak, že to bylo jako trollování vašeho sportu?
Znovu připomenu, že nemusela mít připravené, co tam bude dělat. Něco si asi připravila. Věděla, proti komu jde, a věděla, že ty holky jsou o polovinu mladší, Rachel je 36 let, tak je to trochu něco jiného. Nedivím se, co udělala, protože ona vše vsadila na tanec, protože věděla, že ve sportovní části jim nemůže konkurovat. Její strategie byla, že se ukáže jako ona sama, vyjádří sama sebe. Pro nás to není nic překvapivého, protože občas se na soutěži objeví někdo unikátní, co to dělá jinak.

A nehejtujete je za to?
Často ti lidé jsou na dobré cestě k tomu, abyste je poznala mezi tím davem. Na soutěži je 150 soutěžích, ale vždy se vybírá jen šestnáctka. Filtr je tvrdý. Přijedete, dáte si jeden vstup a když nezaujmete porotu, tak končíte.

Takže si podle tebe kritiku nezasloužila?
Myslím, že ne, že si kritiku nikdo nezaslouží. Ona udělala sebe, zatancovala za sebe.

A máš nějaké informace, jak to ona oba vstřebala?
Viděl jsem nějaký rozhovor. Chvíli se uzavřela a řekla, že se tanci chvíli věnovat nebude.

Tak on je to slušný nápor, že vystoupí na olympiádě, ale pak to takhle schytat a dostat se do hledáčku celého světa...
Zvlášť když věděla, proti čemu jde. Nedostala žádné body, byla v kvalifikaci, vypadla a tam to hasne. Není na tom nic k smíchu. Kdybych vzal nějakého tanečníka, který je fakt dobrý, tak kdyby udělal stejné pohyby co ona... Nebylo to nic k smíchu a taneční komunita se za ni postavila.

Kubo, je pravda, že nejstarší průkopník breakdance v Česku je Jiří Korn?
Nemůžu to potvrdit na sto procent, ale v té komunistické show Kouzelník...

Možná přijde i kouzelník se to jmenovalo.
Už v roce 1985 tam měl Jiří Korn skladbu Breakdance a tam s kolegy tancoval. Asi je to historicky první B-boy, kterého jsem zaznamenal.

Na jaké úrovni jsme ve srovnání se světem?
Jsme trochu za světem, ale není to moc. Potřebovali bychom víc soutěží, víc vzdělávat mladší generaci. Začít trochu dřív. Break musí člověk dělat alespoň deset let, aby to nějak vypadalo. Když někdo tancuje 15 až 20 let, tak už je to trochu jinde. To je důvod, proč jsou v tom Japonci a Ukrajinci jsou v tom fakt dobří, tak je ten, že začínají mladí a když rodiče vidí potenciál, tak jim platí individuální lekce.

Byla šance pro některého z českých breakařů dostat se do Paříže?
Byla, snažili jsme se, aby čeští breakaři měli možnost účastnit se kvalifikačních kol a to se povedlo. Byli v Hongkongu, v Soči, v Barceloně. Objeli jsme pár kvalifikací a tuším, že nejlepší český B-boy byl v top padesátce. Věřím, že se to někdy může povést.

Má tohle ve vašem sportu obdobu se poměřovat se světem? Je to běžné se potkávat se světovou konkurencí?
Ano, je to běžné. Týden po olympiádě probíhala další mezinárodní soutěž v Holandsku a další týden na Slovensku. Byli tam všichni olympionici, světový jam, bylo tam 150 zemí světa a 3000 tisíce tanečníků. Není to nic zvláštního a mindset je spíš takový, že jeden týden vyhraje někdo a další týden někdo jiný.

Paříž si vybrala breakdance, v Los Angeles nebude a šance je tedy v Austrálii. Jak velká šance tam je?
Američtí B-boys a B-girls jsou dost zklamaní, protože je to paradox, když to pochází z Ameriky, ale nebude to tam.

A to už se vědělo?
Ano, to už se vědělo v roce 2023, že se zaměřujeme na Brisbane. Je škoda, že tam kontinuita nebude. Aby se to stalo olympijským sportem, tak se tam musí objevit asi dvakrát, nebo třikrát. Breaking ale stále je na Světových hrách, tak věřím, že to dopadne.

Myslíš, že účast na olympiádě v Brisbane má díky Rachel Gunnové větší šanci, nebo menší?
Těžko říct, negativní reklama je taky reklama. Spousta australských B-girls bude chtít ukázat, co v nich je, ale takový vliv to asi nemá. Olympiáda má svá pravidla a není to tak, že by breaking nahrazoval jiné sporty. Tak to nefunguje. Vše funguje u stolu olympijské komise.

Co B-boy a B-girls z Česka? Jaké mají plány a cíle?
My jedeme dál. Chtělo by to podpořit českou scénu, vzniklo to z ničeho. Nejsou tam předsudky, jako je rasismus, může přijít kdokoliv a dělat to bez peněz. Chtělo by to víc zprofesionalizovat a dát tomu strukturu. Hlavní goal je podporovat mládež, protože to trvá dlouho, než v tom začne být člověk dobrý. Musí přijít hodně potu a slz, být vytrvalý, než se něco naučí. Na druhou stranu je to atraktivní pro mládež.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít