Děravá statistika sebevražd se podepisuje na fungování státu; okres s papírově nízkou sebevražedností má problém sehnat školního psychologa. Při doplnění skrytých sebevražd – obvykle mezi srážkami s vlakem, skoky z výšky či nevyjasněnými úmrtími – se ale stejný okres dostane na vrchol žebříčku. „Evidujeme asi 1200 případů za rok, policejní prezidium kolem 1500 sebevražd,“ uvádí Šárka Daňková z Ústavu zdravotnických informací a statistiky.

Data Praha 8:32 28. dubna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Šárka Daňková se řadu let profesionálně zabývá sebevraždami a statistikou příčin úmrtí. Coby metodička učí lékaře správně vyplnit okolnosti smrti, aby statistika, kterou za covidu sledovala celá země, dávala smysl. Zároveň za Česko sdílí zdravotnická data s řadou mezinárodních institucí: Evropskou unií, Eurostatem či Světovou zdravotnickou organizací (WHO).

Sebevraždy nesedí

Vy jste se dnes zúčastnila schůzky na Policejním prezidiu. Co se na ní řešilo?
Domlouvali jsme předávání dat a spolupráci, díky kterým budeme moci zpřesnit statistiky sebevražd.

Proč?
Nesedí čísla. My (ÚZIS, pozn. red.) evidujeme asi 1200 případů za rok, prezidium kolem 1500 sebevražd. Ten rozdíl vidím dlouhodobě, ale na odhalení problému jsem potřebovala podrobnější informace. Svou evidenci má ještě Drážní inspekce, ta se ale řídí tím, co vidí strojvůdce. I tady se statistika liší.

Kde se ty rozdíly berou?
Představte si třeba fatální pád ze skály; buď může člověk lézt a spadnout, nebo úmyslně skočit. Také do něj mohl někdo strčit. Takže může nastat cokoliv z trojice nehoda, sebevražda, vražda. Když lékař při ohledání neví, jak se to odehrálo, zapíše takzvanou událost nezjištěného úmyslu.

Což je pochopitelné, ne? Lékař přece neví, co se na skále stalo...
Lékař, který v terénu provádí prohlídku těla, musí při podezření na trestný čin nebo sebevraždu přivolat policii. Když najde například dopis na rozloučenou, tak se obvykle shodnou na sebevraždě. Ale u podezření na násilné úmrtí vždycky následuje pitva.

Policie ale údajně nemá na pitvy dost peněz, takže některé sebevraždy nepitvá. Je to tak?
Většina evidovaných sebevražd pitvaná je. Je možné, že policie myslí soudní pitvy, které nařizuje při podezření na trestný čin. Sebevražd se týkají zdravotní pitvy. Problémem je, že informace proudí jen jedním směrem – policie dostane závěry ze soudního lékařství, ale sama lékařům výsledky vyšetřování nesděluje.

Jinde, třeba v Nizozemsku, mají systém nastavený tak, že spolupráce neprobíhá v terénu, ale až na administrativní úrovni, tam se obě statistiky slaďují. Přesně o to teď usiluji, chtěli bychom data Policejního prezidia mít k dispozici při validaci příčin smrti a naše data zpřesnit.

‚Katolíky to není‘

Úmrtí v důsledku události nezjištěného úmyslu se ale v příčinách úmrtí objevují odjakživa, ne?
To je pravda, ale v roce 2016 došlo ke skokovému nárůstu z nějakých dvou stovek případů na trojnásobek. Pátrala jsem, co se stalo, a objevila velké regionální rozdíly; události nezjištěného úmyslu jsou častější v Olomouckém a Zlínském kraji. Později jsem se dozvěděla, že tam někde patrně došlo k pochybení při vyšetřování případů.

Konkrétní detaily neznám, ale od té doby tam raději píšou nezjištěný úmysl, pokud nemají dostatečné podklady pro rozhodnutí. Události nezjištěného úmyslu navíc nejsou jediná kategorie, kde se sebevraždy skrývají. Právě policejní data ukazují, že velká část sebevražd je mylně zařazena do kategorie srážky chodce s vlakem nebo mezi pády z výšky.

A proč to podle vás vadí?
Když se mě zeptáte, kde je v Česku nejnižší sebevražednost, na prvních místech bude Olomouc. Jenže když přidám i události nezjištěného úmyslu, vidím úplně jiný vzorec, Olomouc je najednou v tomto ohledu na vrcholu žebříčku. Ta statistika pak není vypovídající. Což se propíše do rozhodování o konkrétních opatřeních.

Nedávno za mnou přišla paní z jedné střední školy a vysvětlovala, že co měsíc mají na škole sebevražedný pokus, potřebovali by školního psychologa, jenže oficiálně jejich okres patří k těm s nejméně vykázanými sebevraždami. Přitom když se k nim přidají nezjištěné úmysly, je tam najednou sebevražednost vysoká.

Co to bylo za okres?
Nevybavím si přesně, nějaký ze severu Moravy.

Zrovna v Sudetech by v tomto ohledu člověk čekal spíš vysoká čísla...
Právě. Přitom na první pohled je tam sebevražednost nízká.

Nemůže u lékařů hrát roli i snaha zamaskovat sebevraždu, když k ní dojde v katolické rodině? Regionálně by to odpovídalo, Zlínský kraj má vysokou religiozitu, Olomoucký hádám taky...
Těžko říct. Mezi religiozitou a sebevraždou je totiž ještě jiný vztah, popsal ho sociolog Émile Durkheim ve své teorii anomie. Podle něj vede zapojení do společnosti k nižší sebevražednosti a církev je právě takovou integrující institucí. Věřící jsou součástí komunity, takže by u nich mělo být sebevražd méně.

Ptám se proto, že nízká sebevražednost některých silně katolických zemí, jako je Itálie nebo Španělsko, se občas zpochybňuje právě tím, že sebevražda je tabu. Když k ní dojde, ukrývá se za jiné příčiny úmrtí...
Myslím, že tam skutečně může být nízká sebevražednost, je tam jiný životní styl obyvatel a jiný přístup k životu. Ale určitě není vliv víry univerzální, třeba Litva nebo Lotyšsko jsou taky převážně katolické, přitom mají vysokou sebevražednost.

Tam by ji mohla vysvětlovat ruská menšina. U Rusů je totiž vysoký podíl násilných úmrtí i sebevražd, takže i menšina může zvednout čísla celé země...
Značnou roli může hrát i alkohol. Ten je klasicky spojován s vyšším rizikem sebevraždy, ať už k ní přispěje stav intoxikace a ztráta kontroly nebo negativní dopady jeho dlouhodobého užívání.

Covid překvapil

Sebevražd v Česku ubývá od 70. let minulého století. S výjimkou nedávné finanční krize. Podobný krátkodobý nárůst jsme čekali i u koronaviru, ten ale nenastal. Je to tak?
Drobný nárůst tam byl, ale čekala jsem, že jich bude víc. Díky bohu k tomu nedošlo ani po doplnění událostí nezjištěného úmyslu. Ale dopady na duševní zdraví pandemie určitě měla.

Hlavně u dětí...
Což se ale tolik neprojeví na celkové sebevražednosti. Tu zvyšují spíš lidé ve středním věku a senioři, často ve spojení s chronickými a duševními nemocemi.

Jak je takové spojení časté? Čekal bych, že dlouhodobá nemoc bude vedle finančních problémů nejčastější důvod vzít si život...
Motivaci není úplně snadné zjistit, my sami ji neevidujeme a v policejních datech máte hodně případů, u níž se motivace neví. Na vrub fyzického onemocnění v nich jde asi pětina sebevražd, duševní nemoci je často doprovází.

K sebevraždám u nás dnes dochází čtyřikrát až pětkrát častěji u mužů. U sebevražedných pokusů je ale rozdíl menší a mezi náctiletými převažují dívky. Jak rozdílné trendy vysvětlit?
U dívek teď hodně přibývá sebepoškození, to ale nemusejí být sebevražedné pokusy. V datech o hospitalizaci máme obojí pod stejným kódem a nemáme možnost rozlišit, jestli se pacient chtěl zabít nebo si ublížit.

Takže jsou to dvě úplně jiné věci?
Ano, jsou nesrovnatelné. Druhá věc je, že muži používají letálnější prostředky, častěji střelnou zbraň nebo oběšení. Ženy se častěji tráví, takže mají větší šanci přežít.

Ztracené příčiny úmrtí

Vy se na ústavu staráte hlavně o statistiku příčin úmrtí. To zní morbidně...
Možná, ale tato statistika je důležitá. Zmapování zdravotního stavu populace má několik dimenzí a mortalita je jedna z nich. Srovnáním s jinými zeměmi ukazujeme, kde máme rezervy a kam zaměřit prevenci.

České zdravotnictví ale ohledně prevence není moc silné v kramflecích, že?
Mortalitní data využívají různé národní strategie: onkologický plán, kardiovaskulární plán, plán prevence sebevražd, plán rozvoje paliativní péče... Pak samozřejmě výzkum. Jsou také součástí sady indikátorů, které se reportují na národní i mezinárodní úrovni.

Když jsme za koronaviru společně zkoumali příčiny úmrtí, uvedl jsem, že pomocí mortalitních dat stát prioritizuje zdravotní péči. Dodnes si tím ale nejsem jistý. Jak moc se plánování lékařské péče opravdu řídí daty?
To nedokážu říct. Ale existují třeba ukazatele odvratitelné úmrtnosti, které shrnují úmrtnost na příčiny, kterým lze předcházet prevencí nebo včasnou léčbou.

K lepším mortalitním datům má pomoct MKN-11 – nová revize mezinárodní klasifikace nemocí. Vy jste hnací silou pro její zavádění do českého zdravotnictví...
Desátá revize je tady od roku 1994, to je třicet let. Přitom medicína se rychle rozvíjí, rozeznáváme víc nemocí, přibývá vzácných onemocnění, u stávajících diagnóz často lékař potřebuje zaznamenat větší detail než dřív. Nová revize, označovaná MKN-11, umožňuje detailnější specifikaci nemocí či úrazů. 

O které konkrétně jde?
Diabetes 1. typu dnes lékaři zapíšou jako E10, většinou si ty kódy i pamatují. Další souvislosti jako komplikace typu postižení sítnice nebo diabetická noha lze zapsat jen v omezeném rozsahu. V MKN-11 je možné podrobněji popsat jak příčiny, tak komplikace včetně kombinací. 

A diagnóza by se automaticky zaznamenala na pozadí jeho zprávy. Ono už to vlastně papírově ani nejde utáhnout; nová revize pracuje s více než 85 tisíci položkami označujícími diagnózy nebo zdravotní potíže.

Nebojíte se, že tak radikálně odlišný systém budou lékaři sabotovat?
Ze začátku asi budou. Není to snadná cesta, bude po nich vyžadovat změnu zvyklostí, ale je to nutné. Zase to nám umožní snadno získat informace o dimenzích, které dřív nešly: přesnou lokalizaci, rozsah onemocnění, funkční postižení nebo původce.

Těžší bude naučit je, aby všichni systém používali stejně. Ideálně napříč všemi zeměmi. To mi přijde náročné, na druhou stranu to přináší potenciál pro digitalizaci nebo využití umělé inteligence. U minulých revizí byl seznam diagnóz v excelu a vytištěná kniha. Teď bude systém přes API (online aplikační rozhraní, pozn. red.) přistupovat do velikánské databáze.

V čem to pomůže pacientovi?
Nejsem lékařka. Jako datová analytička se těším na to, že bude možné sledovat víc souvislostí. Když se vrátím k příčinám úmrtí, tak předtím se zapsala jednoduše otrava, teď se rozliší i konkrétní látka. U tavení nočního prádla uvidíte, jestli to byly kalhotky nebo noční košile. Nebo ponožky.

Víc podrobností může zlepšit i zacílení péče a přesně to pak pomůže pacientovi. U infarktu nově přesně rozlišíte příčinu, rozsah a následky.

Kdy to bude?
WHO vydala jedenáctou revizi v roce 2022. Neurčila nám přesný termín, kdy ji máme zavést, ale za pět let bude chtít, abychom jí posílali mortalitní data podle nové klasifikace. Podobně Eurostat, u něj jsou určeny datasety, které máme posílat, i legislativně.

Jak to uděláme, je na nás. My bychom chtěli co nejdříve zavést plnohodnotný MKN-11 napříč systémem zdravotnických informací. To v praxi znamená změnit systémy pro evidenci mortality, morbidity a invalidity. Což je nakonec o rozhodnutí, kdy na ně země přejde. A jestli najednou nebo postupně.

To rozhodnutí už padlo?
Ještě ne. Loni v únoru jsme jako jedna z prvních zemí přeložili obsah MKN-11 na úrovni 130 tisíc termínů obsažených v její základní vrstvě. Teď diskutujeme, jak revizi zavést do informačních systémů nemocnic, většinou si je financují samy. Ale tam ještě nejsme. Když to sečtu, tak se bojím, že to do roku 2027 nestihneme.

Ty systémy si vyvíjejí samotné nemocnice?
Jsou i takové, ale většina má systémy od externích dodavatelů, těch je asi deset. Což je docela dost, a je proto problém, že nejsou hlídaní nebo akreditovaní. Pak se může stát třeba to, že některá firma špatně implementuje pokyny pro zápis příčin úmrtí, a já pak u desetiny zemřelých nemám správné pořadí příčin úmrtí, což má zásadní vliv na statistiku.

To se stává?
Ano, týkalo se to několika velkých nemocnic v Praze, přišla jsem na to až po nějaké době. Data se musela opravit a naposílat znovu.

To musí být milá práce, že?
Některé firmy s námi komunikují. Když jim něco není jasné, zeptají se. Ale spousta jich detaily neřeší nebo chce vyjít vstříc doktorům, udělat jim to co nejjednodušší. Pak řeknou, že to prostě pochopili jinak. Líbilo by se mi mít nad tím větší kontrolu.

‚Chaos a vzduchoprázdno‘

Vedle všeho zmíněného ještě komunikujete za české zdravotnictví s mezinárodními institucemi. Jde to zvládat?
Jsme malá země, na mezinárodním oddělení ÚZIS jsme tři a každý pokrývá široký okruh témat. Když v zahraničí říkám, že jsem specialistka na mortalitu, ale také na výběrová šetření o zdravotním stavu, tak na mě koukají, jako bych spadla z višně. K tomu řeším ještě nerovnosti ve zdraví a implementaci MKN-11.

Třeba v Belgii mají na každou oblast skupinu lidí. Nevýhoda je, že přes široký záběr nejsem schopná jít do hloubky, kterou bych si představovala. Ale ono těch institucí není zas tolik: na evropské úrovni jde o DG Santé, což je ministerstvo zdravotnictví Evropské komise, a Eurostat. Pak OECD, to sdružuje o pár zemí víc. A nakonec WHO, to je celosvětová organizace.

Byla, donedávna...
Pravda. Aktuální změny mi způsobily nemalé problémy. Jsem teď na vedoucí pozici v Mortality Reference Group (skupina na úrovni WHO pro statistiky úmrtnosti, pozn. red.), vedu ho spolu s Kanaďankou a sekretářku nám dělala Američanka. Za těch x let, co tam byla, měla zápisy ze všech jednání, byla náš mozek.

V únoru ale Spojené státy opustily WHO, ona ze dne na den zmizela a ani nám nestihla oficiálně říct, že končí. Teď nevíme, jestli s námi bude dál nebo nebude, a zápasíme proto se zápisy. Podobně si sousední skupina zaměřená na morbiditu na podzim zvolila předsedou zástupce z Argentiny. Ta vystoupila z WHO hned po USA.

Jak se odstoupení Spojených států projeví na rozpočtu?
Zatím nikdo neumí říct, jaké oblasti přijdou o peníze, co jsou priority WHO. Jestli dávat peníze na pomoc v Africe, na implementaci MKN-11, na něco dalšího. Je to chaos a vzduchoprázdno.

V takovém světle vnímám třeba zavádění nové revize jako rizikové; je závislá na lidech z WHO, kteří to spravují. Provozují servery, na kterých klasifikace běží. Umím si představit, že nebudou peníze na fyzické meetingy, to je to nejmenší. Ale pokud se omezí lidi, kteří pracují na klasifikacích, bude to kritické. Už takhle je nás málo.

‚Životní styl nevidíme‘

Na podzim chystáte českou část celoevropského zdravotního šetření EHIS. U některých otázek mi připadá, že duplikují data, která už máte v registrech...
Data o pití alkoholu, kouření nebo fyzické aktivitě jinde nejsou. Nebo o obezitě. Něco se sice v databázích objevuje, ale systematický sběr neprobíhá. Plus ho děláme na velkém vzorku, ve finále asi u 8500 respondentů. Všechny české studie jsou na menším vzorku, takže regionální data nebo rozpad na věkové skupiny z nich uděláte jen horko těžko.

Když se vrátím na začátek rozhovoru k sebevraždě, motivace, které k ní mohou vést, bez dotazování nezjistíme. Mně by se líbilo mít víc informací o sebevražedných pokusech a myšlenkách.

Neřešil tohle nedávno Národní ústav duševního zdraví?
Částečně se překrýváme s jeho Czech Mental Health Study. Ale data z EHIS jsou navíc srovnatelná mezi unijními zeměmi. U duševního zdraví tedy jen mezi některými, otázka na sebevražedné myšlenky není povinná.

Ale hodně jsem bojovala za to, abychom ji v Česku dávali, přijde mi užitečné z hlediska zacílení prevence vědět, které sociální skupiny jsou sebevraždou víc ohroženy. Jestli to jsou vyloučení, nízkopříjmoví, rozvedení…

Mimochodem, na úrovni Evropské komise je duševní zdraví jednou z hlavních priorit. Další jsou teď nádorová onemocnění, zdravotní prevence, dlouhodobá péče nebo nerovnosti ve zdraví. Priority si určuje komise.

Takže síla EHIS je v tom, že na rozdíl od zdravotnických registrů vám dokáže dát souvislosti? Uvidím i vazby mezi dotazovanými, když se dělá v domácnostech...
Rodinné vazby neuvidíte, šetří se nejvýš dva lidi z domácnosti. Ale souvislosti ano. Když se zase vrátím k příčinám smrti; vidím rodinný stav zemřelých, protože je v matrice, ale zaměstnání nebo příjem už ne. Takže nevím, co jsou ti lidi zač, jaký mají životní styl, v jaké životní situaci se ocitli.

Což je důležité kvůli prevenci...
Tak. V registrech vidím jeho předchozí lékařské záznamy – jestli chodil k zubaři, jaké měl nemoci – ty jsou ale primárně určené pro úhrady péče. Až dotazníkové šetření mi řekne, jestli kouří, cvičí a jí salát.

Dají se data ze šetření získat? Na Eurostatu jsem je hledal, ale za minulé vlny EHIS jsem našel jen souhrnné statistiky...
Určitě můžete. Poskytujeme anonymizované individuální záznamy, Eurostat je dává za ostatní země, můžete požádat o mikrodata a dostanete je. Letošní vlnu na Eurostat předáme na podzim 2026, pak budou k dispozici.

Jsou opravdu srovnatelné?
Pokud nejde o vyloženě kulturní specifikum, tak ano. Vymýšlíme otázky tak, aby byly v maximální míře srovnatelné. Subjektivní otázku na zdraví můžou různé kultury vnímat různě, ale na otázku, kolik snědli porcí ovoce, by měli odpovídat všude stejně. Hodně jsme se snažili zohlednit různé kulturní souvislosti. Jaké ovoce se jí ve Skandinávii, jaké na jihu a jaké tady.

Česko mimochodem vychází z otázek na životní styl jako jedna z nejhorších zemí v Unii...
Je to tak. Můžeme to sledovat do minulosti, EHIS se dělá od roku 1993 a otázky jsou srovnatelné, takže máme dlouhou časovou řadu. Hezky tak můžete sledovat třeba růst obezity.

‚Necítím se jako úřednice‘

Není toho na jednu úřednici příliš?
Nepřipadám si jako úřednice, připadám si jako všechno ostatní. Nechci říkat vědkyně nebo výzkumnice, ale myslím, že to tam trošičku je. Zároveň jsem metodička, díky tomu se dostanu na každý list o prohlídce zemřelého. Takže vidím, jak data vznikají, můžu obvolávat doktory a ptát se jich, můžu je školit, můžu do toho vstupovat.

A to, že vím, jak data vznikají a jak se analyzují, pak zase uplatním na mezinárodní úrovni. To umožňuje efektivní spolupráci, netlacháme tam o něčem, co vidíme jenom od stolu z pozice úředníků. Na ta data sahám, vím, jakou mají kvalitu, k čemu můžou sloužit, a k čemu ne.

Hodí se to třeba v Mortality Reference Group, kde se v užší pracovní skupině nějakých dvaceti lidí snažíme definovat pravidla, která by zajistila, že budou statistiky příčin smrti mezinárodně srovnatelné.

Proč by nebyly?
Dám příklad. V surových datech máme hodně střelných poranění a někdy nevíme, jestli šlo o vraždu nebo sebevraždu, ta kolonka není zaškrtnutá. Proto se snažíme vymyslet nějaké univerzální pravidlo, jak takové případy klasifikovat. Narážíme ale na to, že třeba v Jižní Africe znamená střelné poranění v 90 procentech vraždu, kdežto u nás nejčastěji sebevraždu.

Další země to mají ještě jinak. Takže vymyslet automatické pravidlo je složité. Nejjistější je dát takové případy do samostatné kategorie a pak je interpretovat dle národního kontextu. Jako třeba když zjistím, že srážky chodce s vlakem padají do nehod, ale ve skutečnosti jsou u nás polovina sebevraždy.

To je hodně úsilí.
Jde do toho spousta peněz i lidské energie. Ale myslím si, že v dnešní době, kdy všichni chtějí evidence-based rozhodování, tahle práce dává smysl. K něčemu mám samozřejmě výhrady, ale spousta informací se opravdu dostane tam, kam má.

Jan Boček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít