Příběh Laudovy hrozivé nehody na Nürburgringu: šest týdnů po ‚posledním pomazání‘ opět závodil
Rakouský pilot Niki Lauda, který zemřel ve věku 70 let, patřil k největším postavám historie formule 1. Jezdec, jemuž kvůli bezchybnému stylu jízdy přezdívali Computer, se do srdcí fanoušků zapsal ziskem tří titulů mistra světa i nezlomnou vůlí. Prokázal ji zejména v létě 1976, když nejprve 1. srpna jen se štěstím a doživotně poznamenán vyvázl z hrůzostrašné havárie na Nürburgringu, aby se již o šest týdnů později v Monze opět posadil do kokpitu.
Nehodu na německém okruhu – tehdy ještě 23 kilometrů dlouhém hadu, vinoucím se v lesích – přitom Lauda přežil jen šťastnou souhrou náhod a díky pomoci soupeřů.
Ve druhém kole závodu, krátce po přezutí na hladké pneumatiky, vylétl Lauda v mírné levotočivé zatáčce z trati a jeho ferrari narazilo do drátěného plotu, oddělujícího silnici od přilehlé stráně. Rudý monopost se v okamžiku ocitl v plamenech a odrazil se zpátky do tratě, kde do něj ještě narazilo několik vozů.
Lauda v okamžiku nárazu – hodiny v tu chvíli ukazovaly 14 hodin, 23 minut a 55 sekund – přišel o přilbu a plameny začaly olizovat jeho obličej, chráněný jen kuklou.
„Niki seděl s hlavou dopředu a nebyl schopen dostat se z plamenů. Jeden z pořadatelů přinesl hasicí přístroj. Popadl jsem ho a nejlépe, jak to šlo, jsem stříkal, ale plameny byly silnější,“ popsal dramatické okamžiky Harald Ertl, který se už nestačil vyhnout hořícímu ferrari a sám také havaroval.
Zemřel trojnásobný mistr světa Niki Lauda. Legenda formule 1 měla vážné zdravotní potíže
Číst článek
Pouhých 45 sekund po nárazu dorazilo záchranářské porsche, mezitím se ale do pomoci Laudovi zapojili i další jezdci, kteří dorazili na místo a kvůli troskám museli zastavit. Italskému závodníkovi Arturu Merzariovi se dalším hasicím přístrojem podařilo udělat v plamenech mezeru a dostal se k jezdci.
„Laudův řev byl hrozný. Nerozuměl jsem, co křičí, ale dokázal jsem si to domyslet,“ vzpomínal později Merzario, který za svůj čin později dostal cenu fair play.
Vážně popáleného Laudu se tak po necelé minutě konečně podařilo dostat z plamenů, které dosahovaly teploty až 800 stupňů Celsia. Byl zpočátku při vědomí a s pomocí svých zachránců byl schopný i stát.
Záběry z místa nehody ukazují, že ještě při nakládání do sanitky zvedal svou ovázanou hlavu z nosítek. Vedle pokožky zejména na hlavě měl ale od vdechnutého kouře také těžce poškozené plíce a po leteckém převozu do nemocnice upadl do bezvědomí.
„Probral jsem se na posteli a neměl sílu se pohnout. O něco později se někdo dotkl mých ramen. Byl to kněz a dával mi poslední pomazání na levé rameno, jedinou část těla, která nebyla popálená. Myslel si, že už jsem mrtvý,“ vzpomínal na okamžiky, kdy zase přišel k sobě.
Nejslavnější sportovní filmy: někteří lidi nevěří, že Rivalové byli kamarádi
Číst článek
Po čtyřech dnech začalo být zřejmé, že má velkou naději na přežití. Nikdo ale nečekal, že se už 12. září 1976 s ještě nedohojenými popáleninami opět posadí za volant formule 1, a dokonce dojede čtvrtý.
Před nehodou, ze které si odnesl navždy znetvořenou tvář, byl v průběžném hodnocení šampionátu s velkým náskokem první a ani vynechání závodů v Rakousku a Nizozemsku kvůli rekonvalescenci mu v celkovém pořadí neuškodilo.
V Kanadě ale skončil 3. října až osmý a nebodoval, o týden později ve Velké ceně USA dojel třetí. Oba závody přitom vyhrál Laudův velký rival James Hunt, rozhodnout o mistru světa pro rok 1976 se tak mělo na okruhu v japonské Šizuoce.
V nevlídném počasí na deštěm skrápěném okruhu ale vydržel Lauda kroužit jen dvě kola, než se rozhodl, že je „jeho život přece jen moc cenný“, a odstoupil. Podobné rozhodnutí učinilo i několik dalších jezdů, nikoli Hunt, který nakonec dojel třetí. Bral za to čtyři body, o jeden předstihl Laudu a stal se mistrem světa.
Příběh rivality i zvláštního přátelství mezi Laudou a Huntem líčí ceněný americký film Rivalové (2013), který natočil oscarový režisér Ron Howard.
Lauda si vše vynahradil o rok později, kdy sezonu opět v barvách Ferrari suverénně vyhrál a zopakoval celkové vítězství z roku 1975. Třetí titul pak získal po comebacku v sezoně 1984 už jako jezdec McLarenu.
