Co rozhoduje o tom, co za sport si dítě nakonec vybere? Pochopila jsem, že třeba v případě Evy Samkové, nyní Adamczykové, bylo daleko víc možností. Koneckonců všechny děti, o kterých jsi mluvil, byly talentované, že ano?
Co rozhoduje? V první řadě dispozice. Občas, když jsme dělali výběry do sportovních tříd, přišli rodiče s tím, že by chtěli, aby dítě dělalo toto a toto. Ale po testech – měli jsme tříetapový výběr – jsem říkal: Víte, tam jsou dispozice i od prarodičů trochu jiné.

Přehrát

00:00 / 00:00

Bohumil Hanč byl výjimečný lyžař s vytříbenou technikou. Jako první Čech sjel Labský vodopád na dřevěných lyžích, vypráví trenér Aleš Suk

Myslím si, že by mu spíš slušelo plavání, protože pokud má mírnou nadváhou, už je zbytečné z něj dělat vytrvalce, když není dostatečně obratný. Když není dostatečně výbušný, těžko může dělat sport, který si to vyžaduje.

Dispozice byly prvotní, druhá byla rodinná tradice. Pokud rodič nestojí za dítětem neschopným slézt gauče a neřekne: koukej mazat na trénink, pacholku – tak to je špatně. Mnohdy jsou rodiče, kteří i když mají talentovaného potomka, tak ho někdy i omlouvají, protože hošík by chtěl tamto nebo tamto.

Prostě ho u toho přidržet, podpořit a pomoci mu, to je druhá věc. A třetí věc je ten, kdo zátěž a přípravu určuje a jaká je parta ve třídě.

Já bych se ještě ráda zdržela u toho, jak jako učitelka nebo trenérka poznám, kde jsou limity toho člověka a hlavně – kdo bude olympionik či olympionička?
Když začínáš, tak o tom nepřemýšlíš, dítě se to musí nejdřív naučit. Hlavně se nesmí zanedbat senzitivní období, které přeje třeba rozvoji hloubkové rovnováhy nebo které svědčí rozvoji dynamické, výbušné síly. Nemůžu vzít stopky a nemůžu říkat: budeme teď běhat rychle a na čas.

Jakmile prošvihnu, že mám ve dvou etapách dělat rozvoj obecné vytrvalosti, hřeším. To samé, když chci budovat rozvoj silových vlastností a do doby biologické zralosti se nedostanu na strop maximální síly, nikdy už tu speciální sílu nedostanu tam, kde by sportovec mohl být.

Tyto věci jsou otázka zkušeností, literatury a nových poznatků – a pokud to zanedbávám, je to špatně. Pokud se nedokážu podívat přes plot vlastní zahrádky, taky špatně.

Čili opisovat od příbuzných odvětví, od atletiky, od cyklistiky, od hraní – protože rozvíjet vytrvalost se dá i hrou, opakovaným gymnastickým cvičením. Cvičit opakovaně do doby, dokud je technika ještě na určité úrovni. Když při 30. opakování nějaké krátké sestavy technika upadá, končím.

Vítězství není všechno

Já jsem namátkou zmínila dva tvé svěřence, ty jsi přidal další. Je ještě někdo z tvých svěřenců a svěřenkyň, o kom nevíme a měli bychom?
Třeba Kája Grohová.

Pozor, Grohovi, to je veliká běžecká a velmi talentovaná rodina. Nevěděla jsem, že taky Kája je tvoje svěřenkyně.
Káju jsem trénoval šest let, až jsem ji dostal na mistrovství světa lyžování. Dokonce je jednou z mála mých svěřenkyň, která dosáhla na body ve Světovém poháru jako lyžařka klasička. Jediné, co jsem jí zazlíval a dodneška, když se vidíme, jí to vyčítám: ona nedokázala po sezoně odpočívat, relaxovat a trošičku tělu povolit.

Dokázala v zimní sezoně dělat tři sporty na vrcholové úrovni. Začali jsme s běžkami a sotva začátkem března skončila běžecká sezona, střihla si do toho halové mistrovství republiky v atletice, vyhrála třeba patnáctistovku překážek.

Přišel duben, šup na skialpy a už měla placky z mistrovství Evropy. Říkal jsem jí: prosím tě, Kájo, trošičku si oraz, jinak nebude výkonnostní vrchol tak výrazný.

Ona měla ještě nevýhodu, že byla hrozně slušná dívka. Když byla ve finále sprintu na mistrovství republiky, tak jsem jí říkal: když povedeš o tři centimetry a zezadu se někdo tlačí, nesmíš ze své stopy uhnout! Samozřejmě, že to udělala. Byla tam rychlá dívčina, ona jí ustoupila a pustila ji dopředu a zlatá z toho nebyla.

Ale má v sobě něco, čemu Angličané říkají fair play. Jakým způsobem se taková věc v dětech buduje?
Bohužel charakter celého našeho českého národa je vesměs dostat se na vrchol jakoukoliv cestou, což není dobře. Nakonec příklady jsou vidět i ve vrcholovém sportu, jak se každý snaží.

Podívej se na fotbalisty: tam někdo proběhne, náš šampión se svalí, řve jako tur, že bys ho odvezla okamžitě rychlou nebo vrtulníkem, ale on je hned v pořádku a hraje dál. Já bych mu dal okamžitě červenou a nazdar. Mladí kluci to vidí a dělají to taky a trenér je v tom nechá.

To jsou průšvihy, kdy sice buduješ fyzickou stránku, ale morální zůstává úplně někde jinde. Prostě vyhrát za každou cenu, i když je to způsobem nepříliš čestným.

Já podstatu sportu vnímám jako to, že sport je nástroj, jak se stát lepším člověkem. Jak to máš ty?
Já to mám spíš o tom, že sport bychom neměli dělat jen proto, abychom byli světovou hvězdou, ale abychom se naučili a vypěstovali si spoustu důležitých vlastností pro život, pro svoji profesi, pro výchovu dětí.

Čili získat plněním tréninkových úkolů odpovědnost, houževnatost, schopnost přemýšlet o pohybu, protože když to bude někdo dělat bez jakýchkoliv zásahů z druhé signální soustavy, je to jenom dril, není to tvůrčí. To by si ti, kteří trénují a sportují, měli uvědomit a měli by to aplikovat.

Většina úspěšných sportovkyň a sportovců jsou dnes lidé, kteří jsou, co se týče materiálních hodnot, na společenském žebříčku v horní polovině a dokážou se o sebe postarat, dokážou vyniknout ve své profesi.

Myslím si, že je to i díky tomu, že mají za sebou dlouholetou, třeba desetiletou průpravu pravidelného tréninku. My jsme v naší skupině byli tak blbí, že jsme chodili trénovat v jakékoliv volné chvíli, trénovali jsme pravidelně i na Štědrý den.

Jaké artefakty Sukovi úspěšní svěřenci a svěřenkyně nanosili do muzea lyžování v Dolní Branné? A jak vypadá symbióza tréninku rodičů a dětí v Norsku? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.

Lucie Výborná, jkh Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít