Zdravotní komplikace během kariéry mi paradoxně pomohly do budoucna, vzpomíná lyžařka Strachová
Hostem pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byla bývalá alpská lyžařka Šárka Strachová, která v úterý slaví životní jubileum. Čtyřicetiletá sportovkyně zavzpomínala na svoji bohatou kariéru, boj s nezhoubným nádorem, ale také komplikovaný vztah se svým otcem. „Hrozně ráda bych se vrátila k pravidelnosti sportování, hledám zpátky lásku ke sportu,“ sdělila v rozhovoru Strachová.
Šárko, přijela jsi rovnou z Třince, kde jsi byla na Olympiádě dětí a mládeže. Jak sis tu akci užila?
Užívám si ji moc, protože jsem si ji nemohla užít v roli sportovce, to mě minulo. Teď si ji užívám v roli předsedkyně českého klubu fair play. Baví mě pozorovat, jak ta akce roste, do jakých rozměrů se za poslední roky dostala. Byla jsem i minulý rok v Českých Budějovicích, tak i letos. Zahájení a atmosféra opravdu nemá daleko od té opravdové olympiády, takže pro ty děti je to obrovská motivace.
Poslechněte si celý rozhovor s bývalou lyžařkou Šárkou Strachovou v pořadu Na síti
Věříš, že v Česku sportuje dostatek dětí?
Ne. Je to ohromné téma, které rezonuje společností a bude rezonovat ještě víc, aby děti sportovaly. Jsem i taková opatrná, protože není nutné, aby sportovaly, protože sport je spojován s výkonem, ale aby se hýbaly, a to i bez vize, že z nich musí být mistr světa. Důležité je, aby se děti hýbaly, aby neměly obezitu, ale i proto, že skrz sport se učí nesmírné množství hodnot, pracovat v kolektivu, celou škálu emocí, pohyb nás kultivuje i pro každodenní činnosti. Ve školce, ve škole, v zaměstnání. Ty to taky znáš, co nám vrcholový sport do života dal a jak z něj dál čerpáme.
Ty jsi předsedkyní asociace fair play. Jak ses k tomu dostala?
V roce 2020 za mnou přišla Květa Jeriová Pecková, že z různých důvodů končí v roli předsedkyně klubu fair play, a oslovila mě, jestli bych to po ní nepřevzala. To byla velká výzva převzít to předsednictví a navíc po Květě. Jí se ale těžko odmítá a šla jsem do toho a určitě jsem za to ráda. Pro mě tahle složka Českého olympijského výboru je určitě nejblíž, rezonuje to ve mně. Fair play není jen o tom dodržovat desatero na sportovištích, ale je to životní filozofie. Buď hrajeme fair play v životě, nebo ne. Ty hodnoty pro mě byly i o vzájemném respektu, úctě, odpovědnosti a ohleduplnosti. Velmi mě to baví šířit a edukovat o tom společnost. Děti to mají přirozeně v sobě, my se jen snažíme to v nich podpořit.
Jak moc jste své děti vedli ke sportu? A do jaké míry?
Manžel vedl děti ke sportu vždy, měli i fázi, že jezdili spolu na tenisové turnaje. Nikdy to ale nedošlo do výkonnostního sportu. Teď ale umí v dospělosti lyžovat, jezdit na kole, umí za to vzít. Nejmladší syn se v minulých letech zamiloval do motokár, to jsem poznala, že je fyzicky opravdu náročné. Malá Ema sportuje, ta to má double od maminky i tatínka, tak ta se pohybuje s námi. Je velmi pohybově nadaná, ale zatím to bylo o tom jí ukázat všechny možnosti a nejen ve sportu, ale i ve hře na hudební nástroj, malování.
Co bys doporučila rodičům, protože jako vrcholová sportovkyně s manželem, který sportuje celý život, tak jdete asi příkladem. Je to ta správná cesta?
Určitě je pro naše děti cesta být dobrými vzory. Děti nasávají jako houby a nejen to, co vidí a slyší, ale i dobře cítí. Nacítí naše nálady a atmosféru doma, takže je důležité, v jaké atmosféře vyrůstají. Jsou také naším zrcadlem, hlavně maminkám. Mateřství je pro mámy velká životní lekce.
Šárko, tvojí náplní práce je vedení kliniky VO2 Max. Jak to vzniklo?
Každý sportovec asi začne uvažovat, když cítí, že se jeho kariéra chýlí ke konci, co bude dělat. Já jsem cítila, že chci předávat své zkušenosti dál, ale ne to, jak se zatáčí na slalomkách, ale to, co jsem si prošla, co se týče přístupu ke zdraví. Vrcholoví sportovci mají na starost sami sebe, aby v určitý moment podali výkon. Hodně se to točí okolo zdraví, čímž jsem si prošla s nemocí a rozchodem s otcem. Zažila jsem si spoustu přístupů a spoustu terapií. Najednou jsem zjistila, že to chci předávat dál. Nebyla jsem fyzioterapeutka ani terapeutka, tak jsem se rozhodla založit kliniku celostní terapie a sportu. Za deset let se to rozrostlo do velké kliniky a jsme jedna z největších klinik v Praze, která se specializuje na péči pohybového aparátu.
Předností Ester Ledecké je podle trenéra Záhrobského nesmírná odvaha, slabinou oblouk z pravé nohy
Číst článek
Vy se nespecializujete jen na pohybový aparát, ale i na mentální stránku, že ano?
Fyzioterapie je komplexní přístup. Máme to propojené s celou oblastí funkční medicíny a externě spolupracujeme s psychoterapeuty. Velmi často, když jsou tomu klienti otevření, tak zjistí, že některé blokády, které se projevují na těle, mohou mít příčinu na mentální úrovni. Je fajn, když nemusí jinde vyhledávat odborníka, ale máme tam specialisty a funguje to propojení s nimi.
Když to sama nemáš vystudované, pouze zkušenost ze strany pacienta, tak jak těžké bylo poskládat tým? Sáhla jsi i po sportovcích?
To ne. Moje role byla role té myšlenky, filozofie a konceptu. Hodně jsem těžila ze sportovní kariéry, poskládání služeb dohromady a týmu. Už tehdy se mnou jezdila fyzioterapeutka Vendy Jelínková, která má dodnes pozici vedoucí fyzioterapeutky, a odborníci, kteří k nám jdou, tak jdou přes ni. Ona si pak řekne, jakého potřebuje.
Měla jsi velmi malý tým, když jsi závodila. Čtyři lidi?
No na jednu závodnici to nebylo tak málo. Jezdila jsem sama a měla svůj tým. Servisman, trenér a fyzioterapeut. To byla se mnou čtveřice, která se mnou byla dvě třetiny roku téměř stále na cestách a bylo důležité nejen odbornost, ale aby fungovala i ta chemie. Když to jsou lidi, se kterými trávíš víc času než s rodinou, tak v období, kdy se nedaří, jste v nekomfortní zóně, tak začínají vyplavávat různé věci, tak je potřeba, aby ten se uměl vzájemně podpořit.
Pouštěla jsem si dokument o tobě Dvě minuty mého života a zaujal mě jeden moment. Celé auto je v jednom záběru napakované jen pro tebe. Jak moc velký tlak to byl, když jsi věděla, že tam jsou ti lidé jen kvůli tobě?
Bylo to náročné během celé kariéry. Byly i období, že tam nebyla žádná další Češka, takže pozornost se upírala jen na mě, a když se mi nezadařilo, tak všichni řešili, proč se mi nezadařilo. Když Rakušanky, Italky mají v týmu deset závodnic, tak se jedné nezadaří a dalším třem ano, tak se upře pozornost na ty, kterým se dařilo. Holky drží pospolu a podpoří se. Tohle jako osmnáctiletá holka prožívá úplně jinak a víc než ve 30 letech. Zkušenosti tě tlaku a očekávání postupně zbaví.
Šárko, pro koho jsou služby na tvé klinice?
S nadsázkou říkám, že nejmladší klient bylo třítýdenní miminko a nejstarší klientce bylo 93 let. Máme i dětskou fyzioterapii, práci s novorozenci v rámci Vojtovy metody, nebo kontroly psychomotorického vývoje, tak i předškoláky. Máme pak v péči i začínající vrcholové sportovce. Druhou specializací je gynekologická fyzioterapie, kdy pracujeme se ženami v rámci těhotenství, poporodní péče, ale máme hodně žen, kterým se nedaří otěhotnět. Tam se to hezky prolíná s dětskou fyzioterapií, když nějakou dobu žena otěhotnět nemohla a pak se povede, že za nějakou dobu dochází i s miminkem, tak to je asi to, co nás nejvíc nabíjí.
Jak často tě tam mohou klienti potkat osobně?
Jsou týdny, kdy jsem tam denně. Mám hodně administrativní práce, velmi často jsem tam fyzicky. Rok a půl zpátky jsem kliniku prodala, takže nemůžu říkat, že je moje. Změnila se forma, ale nezměnil se pro mě obsah. Nakonec jsme se stali součástí Centra zdraví a máme sesterské polikliniky na Smíchově, v Břežanech a na Palmovce. Už máme pevnější zázemí.
Když tam pracujete s dětmi, tak jak moc je připravujete na dráhu profesionálního sportovce?
Připravujeme jejich těla, aby co nejlépe zvládaly extrémní zátěž. Ideální je, když tam přijde někdo v rámci prevence, osvícený trenér, rodič s tím, že se dítě už hodně věnuje danému sportu a má pětkrát týdně tréninky. Pořád víc případů je, že je v osmi devíti letech něco bolí. Bolístky, které pramení z přetížení, jednostranné zátěže a nedostatečné kompenzace. Ty se snažíme dostat do rovnováhy a je to hlavně o posilování hlubokého stabilizačního systému.
1:51
Bronz Ledecké těší nejen fanoušky, ale i svazovou pokladnu. Pomůže vychovat nové talenty
Číst článek
S čím se na vás obracejí maminky nebo kdo je na vás převelí?
Cest a příběhů je celá řada. Je dobře, že pediatři, když jsi nejsou jistí, tak posílají miminko k fyzioterapeutovi. Někdy si to ale rodiče musí vyloženě vydupat, že se jim něco nezdá a pediatr říká, že se to vyřeší. Musí si tedy doslova vydupat ten FT poukaz, ale je možnost, že si to mohou i bez doporučení od lékaře uhradit a na kliniku přijít. Ta investice není tak veliká. Čím dál víc rodičů ale chodí v rámci prevence, že přijdou, že chtějí poradit, jestli miminko správně zvedají z postýlky. Je to důležité nejen pro miminko, ale i pro maminku, aby si nepřetěžovala záda. Kolikrát se maminka ohne ke kočárku, k postýlce...
Nádor na mozku
Šárko, v roce 2012 ti do života vstoupila zdravotní překážka, ale pak jsi ji překonala a vrátila se na svahy. Měla jsi velmi často silné bolesti hlavy, až to přešlo do úplného kolapsu. Co se stalo?
To jsme zjistili tehdy až na ARO. Měla jsem bolesti hlavy, takové nárazové, nebylo to standardní, nikdy jsem na to netrpěla, ale bylo to náročné období. Na jaře v roce 2012 se to stupňovalo do nesnesitelných bolestí, takže jsme začali zjišťovat krevní testy, cétéčko, podezření na borelie a brala jsem silné léky proti bolesti. Jednou večer jsem si šla lehnout, ať už to přejde. Probudila jsme se o tři dny později na ARO, kde zjistili, že jsem tu noc upadla do bezvědomí a došlo k metabolickému rozvratu.
A to bylo uprostřed sezony?
Bylo to v červnu, takže začátek letní přípravy. Přestávala jsem dýchat, začaly selhávat životní funkce. Zjistili, že u hypofýzy je cysta, která se zvětšovala, to byly ty bolesti hlavy, a zvětšila se natolik, že tu hypofýzu zmáčkla a přestala fungovat. Jakmile se to zjistilo a stabilizovali mě, tak pak už to bylo v uvozovkách snazší. Byla jsme ve střešovické nemocnici, aby se jim povedlo mě stabilizovat, abych byla schopná podstoupit celkovou narkózu a mohli mi cystu odstranit. Pak jsem se ještě vrátila do nemocnice na Karlák, celkem tři týdny jsem si pocestovala po pražských nemocnicích a pak jsem se vrátila domů.
V dokumentu Dvě minuty mého života mě zaujalo, že na to období rána vzpomínáš, protože ses po probuzení z anestezie bylo několik dní strašně krásně a cítila ses opečovávaná a milovaná. Je to tak?
Ano, vzpomínám na to ráda. Nerada vzpomínám na to předtím, protože to byly nesnesitelné bolesti, tři dny na ARO byly nejhorší pro mého dnešního manžela, ale já si v tu dobu spala. Když jsem se probrala, byla jsem pod silnými léky, ale už jsem věděla, že už bude lépe.
On tě po probuzení z anestezie požádal hned o ruku, je to tak?
Je to tak. Pamatuji si to v mlze, když jsem se probudila, protože tam jsi v takových stavech, že nevíš, jestli bdíš, nebo sníš. Měla jsem tam i halucinace, takové vzpomínky z dětství. Když mě probrali, tak tam stál a jedna z prvních věcí byla, že mě požádal o ruku. Já tehdy nebyla schopná říct, ani ano, tak jsem jenom nějak kývla.
Od vrcholového sportu tě ale operace nezhoubného nádoru neodradila. Co tě hnalo dopředu?
Asi o tom není třeba přemýšlet, jestli to bylo dobré, nebo špatné rozhodnutí. Vůbec mě nenapadlo, že bych se na lyže nevrátila, měla jsem i nově postavený tým s rakouským trenérem, servismanem a hrozně se na to těšila. Cítila jsem, že se tam mám na ty kopce ještě vrátit.
Zvládlo to tělo bez následků a co sis z toho odnesla?
Do současnosti ne. Bezprostředně ty měsíce po tom jsem musela přípravu upravovat, vyhýbat se otřesům hlavy, dynamickým tréninkům. Návrat byl ale raketový, takže mi vzal hodně energie a ta mi pak v závěru kariéry chyběla.
Složité vztahy v rodině
Tvůj táta byl tvým trenérem a ty se o tom nebojíš mluvit, že jste se rozešli. Je pravda, že ti nepogratuloval za olympijskou medaili?
Ano, je to pravda. Je tam spousta věcí, co nikdy neudělal. Největší škoda na tom je, že se nerozpadl jen vztah s tátou, ale rozpadla se nám rodina celá. Vztah s bráchou, vztahy navzájem, jako rodina jsme se rozpadli. To za to nestojí, když někdo pak říká, podívejte se na ty úspěchy, tak třeba nevidí tu druhou stranu mince. Není potřeba vybírat si buď, anebo, jde mít obojí.
Jakou roli v tom hrála tvoje maminka?
Maminka moc prostoru v dětství neměla, ten prostor si zabral táta. S mámou jsme v žákovských a předžákovských kategoriích spolu byli na závodech intenzivněji, protože se mnou po závodech jezdila. Táta se věnoval bráchovi, ale jakmile jsme přešla do juniorské kategorie, tak jsme jezdili jen s tátou. Máma tam vždycky někde své místo měla, ale nijak zvlášť výrazné.
Jak moc tě vztah ovlivnil v rámci toho, jaká ty jsi maminka pro svojí dceru?
Já na sobě začala po rozchodu s otcem hodně pracovat v rámci psychoterapií a rodinných konstelací a to mi dalo nejvíc. Najít sama sebe, opečovat své vnitřní dítě a znovu ho opečovat, když se narodila dcera. Dětství mi dalo určitě hrozně moc, ale co se týče výchovy a směřování, doprovázení naší dcery, tak čerpám z nějakých svých studnic znalostí.
Tam se ale prolínají i nějaké vzorce, které máš ze života zažité. Bouchne tam někdy něco, že si řekneš, že tam vidíš něco ze svého táty?
Možná někdy. Ona mi v tom ale Emička nahrává, protože já v ní vidím sebe. Tam mě to napadá. Ona je ctižádostivá, zabejčená, vzteklá, tak tam mě to asi nejvíc rezonuje.
Tvůj manžel Antonín Strach byl taky tvým trenérem, je to tak?
Ano, v jednu chvíli mi pomáhal v kondiční přípravě. Nemalé období dělal to, co bylo potřeba, aby se mi dařilo.
Jak se tohle dalo oddělovat, když ti radil s kondicí a zároveň jste si chtěli udržet partnerský vztah?
Těžko se to dalo udržet. Nejvíc výměn názorů jsme měli v období mé sportovní kariéry, protože tam se protínaly ty role a jednak i z odloučení. Koncem mé kariéry se vše zklidnilo.
Dává si Šárka Strachová novoroční předsevzetí?
Hrozně ráda bych se vrátila k pravidelnosti sportování, to nemám a trochu se vymlouvám na to, že není prostor. Poslední dobou mi došlo, že hledám zpátky lásku ke sportu. Jak jsem byla vychovávaná a vedená, tak jsem měla sport jako povinnost, a když jsem skončila kariéru, tak jsem nemusela, proč bych to dělala. Za chvíli to bude osm let, ale cítím, že to tělu chybí. Hledám skulinky, kde začít zpátky se sportem.
