Nejčastější chybou lyžařů je, že zastavují na nepřehledných místech, říká instruktor Turek
Nezastavovat v úzkých, nepřehledných místech, při opětovném rozjezdu se pak rozhlédnout vzhůru, zdůrazňuje z lyžařského desatera lektor na startu nové sezony. „Obecně je ve střední Evropě procento takových střelců trochu vyšší než v západnější Evropě. Máme reflexi a sebevnímání trošku posunuté jinam,“ míní Michael Turek, instruktor lyžařských instruktorů.
V Česku máme 150 větších lyžařských středisek, přes 600 km sjezdovek. Nová lyžařská sezona je tady. Těšíš se na ni ještě i ty, po dvaceti odučených sezonách?
Bylo by blbé, kdybych se netěšil, to by potom bylo něco špatně. Těším se vždycky, ale pro mě to teď není úplný začátek, protože já jsem přes léto lyžovat nepřestal, kromě července jsem byl na sněhu pořád, takže už to běží. Teď to začíná v Čechách, ale já už lyžuju od srpna.
Výchova malého lyžaře? Musíme reflektovat dětské potřeby a netlačit na pilu moc, myslí si lektor Michael Turek z Asociace profesionálních učitelů lyžování
S jakým mentálním nastavením by měli lyžaři vstupovat po sezoně na lyže?
To je dobrá otázka. Já bych řekl, že hlavně s pokorou a sebereflexí. Každý je natěšený a chce nalyžovat hned napoprvé co nejvíc, ale je potřeba si říct, že prostě takových lidí je víc a jít do toho s respektem. Méně je někdy více – nepřehnat to na začátku.
Takže nepřepálit začátek. Lyžování se řídí společnými pravidly FIS, známými jako desatero, která mluví o určité ohleduplnosti a podobně. Možná by stálo za to, když jsi tady, si je trošičku zopakovat, protože já se třeba na českých sjezdovkách bojím.
Myslím, že takových je víc, kteří se bojí. Já neznám úplně všech deset přesně, jak jsou napsané.
V čem se nejčastěji chybuje?
Nejen v Čechách, hodně se lidé shromažďují a shlukují tam, kde není vidět, za nějakou hranou, v nepřehledném nebo užším místě. To si myslím, že jsou největší problémy. Takže dát si odpočinek, zastavit a počkat na kámoše nebo rodinu někde, kde je to široké, kde jsem vidět a být na kraji. To bych řekl, že je docela zásadní.
Potom, když stojím, někde jsem zaparkoval a odpočívám, tak se rozhlídnout směrem nahoru, odkud přijíždějí lyžaři, abych tam někomu nevjel. To je další docela zásadní záležitost, která se bohužel neděje úplně pravidelně.
A pak to, co jsem říkal, trošku sebereflexe a odhadnout svoje síly. Když jsem začátečník a nestál jsem na tom nikdy, nebo před 20 lety, tak nepůjdu hned na černou nebo ještě těžší sjezdovku, a vezmu si instruktora. Prostě sebereflexe.
Středoevropští střelci
Když se podíváš na české sjezdovky z pohledu toho, co umíš a co jsi odlyžoval, kolik procent lidí nemá lyže pod kontrolou? Ve smyslu, že jim řekneš, že teď zastaví a víš, že se to nestane?
Nějaké procento to bude. Netroufnu si říct kolik, ale řekl bych, že obecně ve střední Evropě je procento takových střelců trochu vyšší než v západnější Evropě anebo ve světě. Myslím si, že střední Evropa je v tom specifická, že máme reflexi a sebevnímání trošku posunuté jinam. Teď nemyslím Češi, ale obecně střední Evropa.
Jsme namyšlení, anebo bezohlední?
Ani jedno. Já si myslím, že prostě máme pocit, že to umíme, že už jsme někdy udělali tu střechu, ten pluh, že už umíme zabrzdit a že to stačí. Toto vnímání sebe sama se potom propisuje na lyžařské svahy.
Michale, ty jsi půlku svojí kariéry odučil na Novém Zélandu, v Austrálii, také v Japonsku. S lidmi jezdíš do Alp, lyžuješ všude po světě. Tam je to lepší? Jsou ti lidé ohleduplnější nebo si berou víc osobních trenérů a instruktorů? Jak to tam funguje?
To si myslím, že je přesně ten rozdíl. Obecně, anglosaské země od nás na západ, v Americe, v Kanadě, anebo na jižní polokouli Nový Zéland a Austrálie, tam je to nastavené trochu jinak. Když už mám prostředky, abych si tam jako Australan z Melbourne nebo ze Sydney dojel do hor zalyžovat – v Americe to samé, to lyžování je docela drahé – tak už mám prostředky si ještě vzít toho instruktora.
Instruktory si tam berou i lidé, kteří opravdu umějí lyžovat. Z mého pohledu, v evropských standardech by ho nepotřebovali, ale berou si ho tam kvůli bezpečnosti, kvůli tomu, že se třeba chtějí ještě něco dozvědět nebo si malinko osvěžit. A pak chtějí mít lyžařského „buddyho“, toho kamaráda. Takže vnímání tohoto je v západním světě trochu jiné.
Mění se v Česku, jak rodiče učí své děti lyžovat? A proč je sníh v Japonsku o něco pevnější než u nás? Poslechněte si celý rozhovor výše.
