Esesáci mučili pošťáka, aby udal své přátele. Mlčel jako dub. Na místě jeho popravy stojí pomník
„Ježišmarjá, tady je lidí! Jak jste to věděli?!“ opakovala tenkým hlasem až k slzám dojatá 95letá Jarmila Hermanová u pomníku „Padlým hrdinům za vlast“ v Želivci. Na kamenné desce se nachází kromě jiných i fotografie jejího tatínka Františka Šimka. Esesáci ho 6. května 1945 mučili, aby udal své spolupracovníky.
„Mlčel jako dub,“ vypověděl po válce svědek. Ztýraného pošťáka popravčí četa zastřelila na louce, kde dnes stojí zmíněný pomník. Asi 50 lidí z Klubu přátel Paměti národa se tajně smluvilo s vnukem paní Hermanové a překvapilo u pomníku paní Jarmilu Hermanovou květinami, potleskem a zpěvem hymny.
Esesáci mučili pošťáka, aby udal své přátele. Mlčel jako dub. Na místě jeho popravy stojí pomník
Jarmila Hermanová se v rozhovoru pro Paměť národa zmínila, že se o pomníček u louky, kde byl její otec 6. května 1945 popraven, stará sama a docházejí jí síly. Má obavy, že se na hrdinství jejího tatínka zapomene.
K pomníku kdysi vysázeli túje a do druhého dne je někdo vyloupal. Kdosi ukradl i 40 rudých tulipánů, které paní Hermanová položila na hrob svého tatínka.
Když jí lidé z Klubu přátel Paměti národa přinesli pugety tulipánů a jiných květin, udělali jí radost: „Já jsem to opravdu netušila. Mně nic neřekli! Jsem z toho celá rozklepaná. Děkuji…,“ usmívala se na přítomné 95letá Jarmila Hermanová, rozená Šimková, která se tu narodila, vyrůstala a také po smrti tatínka převzala poštovní službu.
Několik let doručovala ve stejném takzvaném kamenickém rajonu zásilky, než ji přemístili na poštovní centrálu k telefonu, kde pracovala až do důchodu.
Chléb vězňům ve vagonech
Jarmila Hermanová se narodila 3. června 1930 v Želivci, dnes součásti obce Sulice v okrese Praha-východ. Tatínek František Šimek pracoval u vlakové pošty a maminka Marie Šimková se starala o domácnost a malé hospodářství.
„Můj táta byl milionovej člověk, spravedlivej. Rád pomáhal lidem,“ vzpomíná na tatínka jeho dcera Jarmila. „Působil v podzemním odbojovém hnutí. To jsme za války ale vůbec nevěděli,“ dodává paní Hermanová.
Její otec tajně pomáhal vězňům ve vagonech směřujících do koncentračních táborů. S kolegy pošťáky mezi sebou vybrali potravinové lístky, nakoupili chleba a krajíce prostrkovali zbídačeným vězňům skrz zamřížovaná okna.
V nedalekých Nechánicích působila výsadková skupina Lukaševič (Suliga). U rodiny Hluchých ukryli radiovou stanici. František Hluchý pracoval jako poštovní doručovatel v Kamenici a po odhalení a zatčení své rodiny spáchal v dubnu 1945 sebevraždu. Tatínka si vyžádali jako náhradu, od dubna do května 1945 doručoval poštu v kamenickém rajónu.
Odzbrojil Němce
Pár dní před koncem války se na místním statku u Pankráců v Želivci nacházeli němečtí vojáci. František Šimek je na začátku Pražského povstání 5. května 1945 společně s dalšími čtrnácti lidmi odzbrojil.
„Řekli jim, že je konec války, že Němci kapitulovali, ať jim vydají zbraně. Vojáci byli rádi, že je konec a zbraně jim klidně vydali,“ popisovala Jarmila Hermanová.
Jenomže místní agilní mladičký četnický strážmistr Ekkert, čerstvě ženatý s malým synkem, se rozhodl povstalci Františku Šimkovi zabavit zbraň. Namířil na pošťáka pistoli, ať vydá neoprávněně drženou zbraň. Šimek mu důrazně sdělil, že ji nevydá a ať si sám uvědomí, co dělá.
Strážmistr Ekkert se nejspíš polekal hrozby, že by se s ním po válce mohlo jednat jako se zrádcem, a podle paní Jarmily se rozhodl pošťáka Šimka zbavit. „Udal na velitelství SS, že za krádeží zbraní stojí pošťák Šimek,“ vysvětlovala pamětnice, která se to dozvěděla až sedm let po válce od policie.
Udavač Ekkert po válce odešel sloužit k SNB do Karlových Varů, a tím se ztratil z dohledu lidových soudů a vyvázl trestu, domnívá se paní Hermanová.
‚Mlčel jako dub‘
Františka Šimka, který horlivě 5. a 6. května 1945 organizoval povstání, trávil čas u rádia, vysílačky a telefonu, udržoval spojení s velitelstvím v Praze a předával informace o hlavní silnici z Benešova do Prahy, zatkla kohorta SS odpoledne v neděli 6. května 1945.
Esesmani ho surově vyslýchali v domě u Gründlů. Trvali na tom, aby jmenoval své kumpány, se kterými den před tím odzbrojil Němce. Šimek prý nepromluvil. U výslechu byl přítomný pan Gründl, který se po válce svěřil jeho dceři, že s ním ať dělali cokoliv, nehnuli, mlčel prý jako dub.
Za setmění kolem deváté hodiny večer v neděli 6. května 1945 vyvlekli esesmani z domu v Želivci zbitého Františka Šimka. Na louce u hlavní silnice ho osmičlenná četa z můstku, který stojí dodnes, popravila zastřelením.
Velitel jednotky Šimkovi ještě z blízkosti prostřelil hlavu. Němci ho chtěli pro výstrahu zavěsit na nedalekou mohylu postavenou na paměť obětem první světové války, ale neměli lano. Zohavené tělo pana Šimka nechali ležet u mohyly, na dřevěný plot zavěsili ceduli s nápisem: „Za to, že jsem ukradl zbraně, oni mě zastřelili.“
Paní Hermanová často vzpomíná na tatínka, je na něj pyšná a věří, že i on by na ni byl hrdý. „Scházel nám, ale museli jsme to přežít, museli jsme to vydržet,“ říká Jarmila Hermanová, která se po jeho smrti starala o hospodářství, dokud ho nezabavili komunisté. Nikdy se už nesetkala se strážmistrem, který tatínka udal. Říká, že by se neudržela a plivla by mu do tváře.
Paní Hermanová vychovala dvě dcery. Žije v Želivci se svým manželem, se kterým v manželství strávili 73 let.
