Zabíjení v Javoříčku. Vzpomínky na tragédii z 5. května 1945 v malé vesnici pod hradem Bouzov
Osvobození českých zemí od nacismu neprobíhalo jen ve znamení radosti ze svobody a vítání sovětské nebo americké armády. Byla to také doba vzepětí násilí, které pokračovalo ještě dlouho po květnu 1945. K tehdejším tragédiím patří mimo jiné vypálení malé vsi Javoříčko, ležící v olomouckém okrese na rozhraní Litovelska a Konicka.
Členové jednotky SS zavraždili 5. května v Javoříčku 38 mužů – hlavním důvodem byla pomsta za podporu partyzánského odboje, přesná příčina je nejasná.
Zabíjení v Javoříčku. Vzpomínky na tragédii, k níž došlo 5. května 1945 v malé vesnici pod hradem Bouzovem
Javoříčko leží nedaleko hradu Bouzov. Byla to odjakživa nebohatá vesnice, v níž podle údajů z roku 1930 žilo 175 obyvatel ve 33 domech, které se táhly podél potoka.
V Javoříčku bydlely jen české rodiny, stála tam kaple, hájovna a škola, do níž chodily i děti z okolních vsí.
Roku 1938 byly zpřístupněny tamní krápníkové jeskyně, což mělo pro vesnici značný význam – za protektorátu tam jezdily davy turistů a Adolf Pospíšil (z blízkého Veselíčka) pro ně postavil hotel.
Až do začátku roku 1945 bylo Javoříčko uchráněno od válečné zkušenosti, nikoli však od nacismu. Někteří obyvatelé měli za sebou nasazení na práci v říši, jiní prošli z politických důvodů německými věznicemi. Hrad Bouzov zabral Hlavní hospodářský a správní úřad SS.
Hotel Adolfa Pospíšila, slavnostně otevřený roce 1941, fungoval necelý rok, pak ho nacisté uzavřeli a zabavili kvůli nepovoleným tanečním zábavám. Majitele na čas uvěznili, z budovy udělali skladiště, podle jedné z pamětnic tam sváželi i nakradený židovský majetek, přechovávaný také na Bouzově.
Pro příběh Javoříčka je důležité, že v roce 1942 přišel do Bouzova jako lesník (a příslušník SS) Othmar Victora a nastěhoval se i s rodinou do javoříčské hájovny.
Jeho manželka, Rakušanka Hilde Victorová, byla prý milá mladá žena, měli českou služebnou Boženu a dvě děti, Hanellore a Manfreda. Othmar Victora lidem ve vsi neškodil, Hilde prý byla vysloveně přátelská, také se naučila česky.
Oddíl Jermak-Fursenko
Přibližně od února 1945 působila v kraji partyzánská skupina Jermak-Fursenko. Její jádro a vedení tvořili Andrej Jegorovič Fursenko, komisař Grigorij Semjonovič Litviško a ošetřovatelka Naděžda Vasiljevna Ivanovová (patřili k sovětskému výsadku na Moravu z počátku října 1944).
Oddíl se rozrůstal, přibyli do něj i Češi. Podle mnoha vzpomínek se přinejmenším někteří jeho členové chovali špatně, bývali každodenně opilí a neopatrní, terorizovali okolí.
V noci z 8. na 9. března 1945 přepadli a oběsili hajného v Kadeříně Bohumila Švece, kterého zřejmě neprávem vinili z kolaborace.
15. února 1945 Othmar Victora z Javoříčka odešel. Byl převelen do Německa, do výcvikového prostoru zbraní SS, kam se však nedostavil a odcestoval do Rakouska.
Jeho žena Hilde potom pomáhala partyzánům, měla prý bližší vztah s Adolfem Pospíšilem, již zmíněným stavitelem hotelu, který se k oddílu přidal. Z javořické hájovny se stalo jedno z partyzánských útočišť.
9. dubna 1945 odjel velitel partyzánů Andrej Fursenko spolu s Adolfem Pospíšilem do Litovle, kde měl vyzvednout skupinu Arménů, kteří chtěli zběhnout z wehrmachtu. Ostatní na ně čekali v hájovně, a když se do půlnoci nevrátil, opilý Grigorij Litviško obvinil Hilde Victorovou ze zrady, zabil ji a vzápětí i její dvě děti.
V hájovně bylo několik lidí včetně Čechů. Není zcela jasné, jak a proč k vraždění došlo. Snad k obvinění Hilde Victorové přispěla i žárlící manželka Adolfa Pospíšila.
Partyzáni hájovnu zapálili (neshořela, stojí dodnes), a když k ní pozdě v noci dorazil z Litovle Fursenko s dalšími lidmi, zabil Litviško ještě dva Armény, dále Václava Dostála z Litovle, který partyzánům pomáhal, a nakonec někdo z členů oddílu zastřelil ve zmatku i starostu obce Veselíčko Františka Malíka, který přijel se stříkačkou hasit hořící stavení.
Partyzáni včetně velitele se podle všeho nepokoušeli Litviška zastavit, stáhli se do lesů a případ začalo vyšetřovat gestapo.
38 zavražděných mužů
Za pár týdnů, 4. května 1945, se na hradě Bouzově ubytovala část nacistického protipartyzánského komanda o síle 60 až 80 mužů (a několika žen) pod velením poručíka SS Egona Lüdemanna. Komando ustupovalo na západ.
5. května v šest hodin ráno začalo povstání v Praze. Ve stejný den obklíčili Javoříčko příslušníci pořádkové policie SS, do vesnice vtrhli členové Lüdemannova oddílu a začali vyhánět obyvatele z domů. Podle pamětníků mluvili vojáci několika jazyky, mimo jiné česky.
Jiří Zapletal (1934) v rozhovoru pro Paměť národa vzpomíná: „Ráno jsem vyšel ven a uviděl jsem jít od Bouzova vojáky. Říkal jsem otci, že vidím partyzány. Otec vyšel ven, podíval se a řekl: ,Ne, ne, to jsou Němci. Bude zle.‘ Tak si připravil legitimaci a čekal ve dvoře.“
„Když přišli do dvora, tak ho začali vyslýchat. My jsme se jako děcka s máti dívali z okna. Začali otce pohlavkovat. Máti s jeden a půl ročním dítětem vyběhla ven a chtěla ho bránit. Ten voják do ní strčil, že spadla i s tím dítětem. Pak přišel jeden z nich dovnitř a začal nás vyhánět ven z kuchyně. Máti si ještě vzala kočárek. Uložila tam tu dcerku,“ popisuje a dodává:
„Museli jsme opustit dům, ale otce si tam nechali. Musel jít pro zápalky, vypustit dobytek a zapálit to. Ještě když jsme odcházeli, tak už vedli i souseda.“
Členové protipartyzánského komanda na místě zastřelili 38 mužů starších patnácti let. Domy ničili pomocí granátů a pancéřových pěstí. Ženy a děti musely ze stájí vyhnat dobytek a opustit obec.
Partyzáni, jimž lidé ze vsi poskytovali zázemí, o sobě nedali vědět, o pomoc se ani nepokusili. Z vyhlazovaného Javoříčka zůstala jen škola, kaplička, hájovna, hotel a jedna stodola.
Proč?
Dodnes nelze s jistotou říct, nakolik dubnová partyzánská vražda Hilde, Manfreda a Hanellore Victorových s ničením Javoříčka souvisela – zdá se zřejmé, že k německé akci přispěla, přeživší z vesnice o tom byli po válce přesvědčeni.
Autor knihy Proč Javoříčko? Břetislav Ditrych nicméně uvádí i několik jiných možných důvodů, souvisejících s odbojem v kraji, a mimo jiné v jednom článku píše:
„Podstatnou a dlouho opomíjenou příčinou mohlo být zastřelení 18 německých vojáků (většinou zřejmě vlasovců) u Javoříčka 20. dubna 1945. Dalším důvodem, který jistě přispěl k tragédii osady, byla skutečnost, že se na hrad nevrátily průzkumné hlídky, které z Bouzova do okolí Egon Lüdemann vyslal. Znamenalo to přece, že území je stále neklidné a nebezpečné, že tu operují partyzáni. Lüdemann nemohl vědět, kolik jich je, kde jsou, jakou mají sílu. Nezabrání mu v postupu na západ?“
Vraždění a vypalování v Javoříčku skončilo kolem jedné hodiny po poledni. Podle studijní práce Lucie Šmoldasové se členové komanda stáhli na Bouzov a v neděli 6. května večer z hradu odjeli. 7. května se konal pohřeb většiny obětí do společného hrobu, nad nímž byl vztyčen dřevěný kříž.
23. září 1945 se sjelo k javoříčským troskám na pietní setkání 25 tisíc lidí z Čech a Moravy. Vrazi nebyli potrestáni – odsouzen byl pouze lesník a člen SS Othmar Victora, jemuž partyzáni vyvraždili rodinu a který se vypálení vsi prokazatelně neúčastnil.
Na obnovu Javoříčka byly po válce vyčleněny nemalé peníze z mezinárodní pomoci. Z velké části byly zřejmě prohospodařeny (v roce 1950 stály v Javoříčku jen tři obytné domy) a mimo jiné použity na vybudování stalinistického pomníku, který je na místě dodnes.
Jako by symbolizoval desítky let, kdy případ Javoříčko překrucovali a zneužívali komunisté, kteří znemožňovali svobodnou diskusi o počínání partyzánů, zvláště těch sovětských.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, v nichž vzpomínají Jiří Zapletal, Milan Vlček, Anežka Suchánková a Marie Čechová.
