Hokej mezi Dubčekem a Husákem. Jak a proč vedly hokejové výhry ke změně v čele KSČ
Od okupace uplynulo téměř sedm měsíců, přesto byl v čele KSČ symbol pražského jara Alexander Dubček. Sovětské vedení se ho chtělo zbavit a impulzem pro výměnu za Gustáva Husáka se stal hokej, konkrétně oslavy po vítězství československé reprezentace nad SSSR.
„V červnu se měla konat porada komunistických a dělnických stran. Sověti měli obavy, že intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa by mohla přijít na pořad dne. Ne všechny země, které se hlásily ke komunismu a socialismu, souhlasily,“ vysvětluje serveru iROZHLAS.cz historik Michal Macháček.
Rusáci? Nesnášeli jsme je, ale ti kluci za to nemohli, vzpomíná Jiří Holík na hokejovou pomstu za okupaci
Číst článek
Impulzem k výměně v čele vládnoucí strany se stal sport. Ve Stockholmu se konalo mistrovství světa v hokeji a českoslovenští hokejisté porazili Sověty rovnou dvakrát. V pátek 21. března 2:0, o týden později 4:3.
Už první výhra se oslavovala na náměstích, ta druhá o týden později přešla v manifestaci proti okupaci. Nezůstalo přitom jen u transparentů ve stylu „Vy nám tanky, my vám branky“.
Oslavy odnesla pražská kancelář sovětské letecké společnosti Aeroflot, kterou demonstranti zničili.
Demonstranti?
„Zdá se, že se jednalo spíše o provokaci. Je velice podezřelé, že někdo v den, kdy bude plno lidí nabitých emocemi, naskládá dlažební kostky před výlohu a nic se tam nedělá. Chodník se neopravoval, nebyl důvod, proč by tam měly být,“ konstatuje historik.
Jednoznačný důkaz, že šlo o připravenou akci, sice podle Macháčka chybí, podezřelých okolností je ale víc. Mezi historiky tak převládá názor, že násilnosti nevznikly samy od sebe. Často přitom bývá uváděn rozvědčík Bohumír Molnár, jenž udržoval blízké kontakty s KGB a po vstupu vojsk byl zapojen do sovětských akcí.
Z prohlášení vlády ČSSR
Vláda konstatuje, že v souvislosti s celkovým napjatým politickým vývojem se projevily dvě jinak neslučitelné tendence. Radost příznivců sportu byla zneužita protisovětskými a protisocialistickými silami k vyvolání davové psychózy se zřejmým politickým záměrem.
K tomu svým dílem přispěly i neseriózní články a vystoupení v části denního tisku, televizi a rozhlase, ve kterým se výsledkům sportovních utkání připisovaly politické motivy a cíle.
Ve sdělovacích prostředcích se neustále objevují skryté i otevřené narážky a invektivy proti Sovětskému svazu, KSČ i jejím vedoucím funkcionářům. Vytváří se atmosféra, která je v rozporu s úsilím vlády o normalizaci života a řešení nejpalčivějších úkolů současnosti.
Rudé právo, 3. dubna 1969
Ať už šlo o spontánní, nebo připravenou akci, dění před Aeroflotem rozhýbalo politickou situaci. Zatímco Praha se příliš nevyjadřovala, Sověti vydali protestní nótu a tvrdě kritizovali československé vedení v čele s Dubčekem s tím, že „není schopné čelit protisovětským a protisocialistickým živlům.“
„Do ČSSR navíc přiletěl maršál Grečko (ministr obrany SSSR, pozn. red) a další sovětští představitelé, kteří měli jednání s československými. Vybudili domácí armádní kruhy, aby tlačily na politické vedení ohledně ráznějšího provádění normalizace společnosti a zároveň se už dohadovaly podrobnosti ohledně výměny Alexandra Dubčeka,“ říká Michal Macháček.
Zatímco stávající 1. tajemník KSČ v televizním projevu pohokejové násilnosti odsoudil spíše formálně, v Nitře proti němu (i když ho nejmenoval) ostře vystoupil Gustáv Husák. Právě on se nakonec v polovině dubna 1969 stal 1. tajemníkem a tím pádem i šéfem KSČ.
K definitivní výměně tak nakonec došlo téměř osm měsíců po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa
„Počítalo se s tím, že Dubček a ostatní představitelé obrodného procesu budou vyměněni. Ale Sověti si uvědomili, že by z něj udělali mučedníka a situace není stabilní, mohl by se tam dostat pro ně ještě méně vyhovující člověk a bude vhodné, když tam zůstane a bude donucen dělat politiku normalizace. Tím by se i zdiskreditoval u československé společnosti,“ říká Macháček.
Proč Husák?
Mezitím byl čas vybrat straníka, který Dubčeka ve správnou chvíli nahradí. Vasil Biľak nebo Alois Indra byli zdiskreditováni kvůli svým podpisům pod takzvaným zvacím dopisem. Uvažovalo se také o Oldřichu Černíkovi, objevovalo se i jméno Lubomíra Štrougala nebo Evžena Erbana.
„Gustáv Husák jim přišel jako nejlépe vyhovující člověk. Ačkoli ho do srpna 1968 hodnotili spíše negativně kvůli jeho minulosti. Vystupoval také často proti Vasilu Biľakovi, oblíbenci SSSR. Dochází u nich k zajímavé genezi názoru. Také si všímali, a to bylo důležité, že je ambiciózní, že umí rétoricky vystupovat. Že je velice energický, má pověst mučedníka, který byl v 50. letech ve vězení, že má popularitu na Slovensku a bude vhodnějším kandidátem než někdo, kdo byl přímo zapojen do intervence sovětských vojsk,“ připomíná autor biografie Gustáva Husáka Macháček.
Rodák z Dúbravky u Bratislavy se tak 17. dubna stal hlavou československých komunistů a na červnovou poradu komunistických a dělnických stran odcestoval už on. Návrhy komunistických stran, které s okupací nesouhlasily, shodil ze stolu s tím, že jde o interní věc mezi Sovětským svazem a Československem, kde už v tu dobu běžela „normalizace“.
