‚Rozhlas řídil zemi.‘ Karel Lánský převzal Řád bílého lva za vysílání během srpnové invaze
Mezi vyznamenanými osobnostmi na Pražském hradě je také bývalý pracovník Československého rozhlasu Karel Lánský. Řád bílého lva převzal za všechny rozhlasáky, kteří se vyznamenali v srpnových dnech roku 1968, kdy začala okupace Československa. Osudnou noc na 21. srpna spontánně převzali vysílání a nepřestali v něm navzdory okupantům i českým kolaborantům. Karel Lánský ale prožil i Pražské povstání v roce 1945, kdy hrál rozhlas podobnou úlohu.
Prezident Miloš Zeman v neděli propůjčil Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy Karlu Lánskému „za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky“.
Poslechněte si čtvrthodinový rozhlasový dokument o Karlu Lánském, který připravil Jaroslav Skalický
„Když si myslím, že jsem udělal něco, co k tomu opravňuje, je to ocenění práce. Neměl bych hysterické záchvaty, kdybych nebyl mezi těmi, kteří jsou dneska (vyznamenaní),“ řekl Radiožurnálu na Pražském hradě.
V rozhovoru, který již dříve poskytl Radiožurnálu, s úsměvem vzpomíná na své první setkání s rozhlasem v roce 1934, kdy mu bylo 10 let. V jeho rodné obci Staňkov tehdy uspořádali hromadný poslech rozhlasové reportáže z finále fotbalového mistrovství světa v Římě, kde proti sobě hráli Itálie a Československo.
„Tehdy byly ve Staňkově tři, možná čtyři rádia. Takže když k tomuhle vyzvali, tak na to letní cvičiště dali amplion s nějakým zesilovačem a bylo tam 500 lidí,“ říká Karel Lánský pro Radiožurnál. Tito lidé pak společně poslouchali přenos Josefa Laufera o „nešťastném“ finále.
V květnu roku 1945 byl 21letý Karel Lánský přítomen povstání u Československého rozhlasu a na Pankráci působil jako spojka.
Zeman ocenil 41 osobností, jako první předal vyznamenání pozůstalým po zabitých vojácích
Číst článek
„Jednu noc jsem sloužil s pancrfaustem (slangové označení německé protitankové zbraně - pozn. red.) a pak jsem vykonával spojku mezi Vyšehradem a Pankrácí, kde bylo velitelství tohoto úseku povstání,“ popisuje svou roli v Pražském povstání.
Po válce byl pro něj rozhlas základním zdrojem informací. Od roku 1945 byl Karel Lánský členem Komunistické strany Československa, se stranickou politikou se ale nikdy neztotožnil. Za kritické postoje v KSČ ho komunisté v roce 1961 poprvé vyloučili ze strany.
Živil se jako dělník, v době pražského jara nastoupil do rozhlasu. V srpnových dnech okupace patřil k lidem, kteří zabránili tomu, aby rozhlas převzali kolaboranti. Několik dní ho řídil. „Já tomu pro sebe říkám ‚osm mých dní,‘ kdy jsem řízením osudu a taky přičiněním ‚ruských přátel‘ ten rozhlas trochu řídil,“ říká Lánský.
Generálové, sportovci i zbrojař. Přečtěte si jméno po jménu, koho vyznamenal prezident Zeman
Číst článek
Udržet za každou cenu
Vysílání se snažil udržet za každou cenu, vyjednáváním i výhrůžkami. Na možnost odstřihnutí telefonů například reagoval slovy: „No podívejte se, rozhlas prostě je základní informátor a nejrychlejší informátor pro pražské obyvatele. Proto když zastavíte rozhlas, za dvě hodiny tady máte tisíce lidí, protože ti lidé mají k rozhlasu vždy v krizových situacích kladný vztah. Půjdou sem i s rizikem, že po nich budou střílet.“
„Tady jsem byl na rozpacích, jestli to moc nezveličuju, ale myslím si, že 68. rok byl takovým orientačním kormidlem v tom vývoji republiky jako takové. A protože jsem se v tom angažoval, chvíli dokonce jako ‚jednička‘, rozhlas řídil zemi!“ dodává pro Radiožurnál.
S nastupující normalizací musel Karel Lánský z rozhlasu odejít podobně jako další, kteří vytvářeli srpnové vysílání. Pracoval v podniku Montované stavby Praha, do rozhlasu se vrátil po pádu totality v roce 1990 a dva roky působil jako ředitel zahraničního vysílání.
Karel Lánský je spoluautorem knihy Rozhlas proti tankům a ve svých 94 letech stále sleduje domácí i světové dění. Často právě prostřednictvím rozhlasu.
