Historik: Role Urválka se probírala v televizi i v tisku. Nemůžeme ale s jistotou říct, že ho Válková znala
- Helena Válková (ANO) na konci 70. let napsala s žalobcem Josefem Urválkem známým například z procesu s Miladou Horákovou článek, ve kterém se zastávala ochranného dohledu.
- „Urválek byl hanba české justice. Ztělesnění toho, jak se dá zákon ohýbat,“ popsal serveru iROZHLAS.cz historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů, kdo byl známý žalobce.
- U současné kandidátky na ombudsmanku se ale historik zdržel unáhlených soudů. Podle něj není jisté, že se Válková z postu pracovnice ve Výzkumném ústavu kriminologickém dostala k interním dokumentům, které popisovaly, že se ochranný dohled používal proti disentu.
Server Info.cz ve čtvrtek zveřejnil článek o tom, že Helena Válková spolupracovala na několika článcích s Josefem Urválkem. O koho šlo?
Byla to z mého pohledu jedna z nejtemnějších postav naší moderní historie a hlavně dějin soudnictví. Nese plnou zodpovědnost jako aktér politických procesů. Patřil k členům justice, prokurátorům, kteří byli symbolem politických procesů. Samozřejmě všichni znají jeho působení v procesu s Rudolfem Slánským nebo Miladou Horákovou, ale Urválek se „neomezil jen na ně“.
Historik Libor Svoboda (*1970)
- český historik, specializující se na moderní české dějiny, dějiny východní Evropy a dějiny bezpečnostních sborů
- vystudoval historii, etnologii, religionistiku a politologii na Masarykově univerzitě (1999)
- v roce 2006 obdržel titul PhD
- od roku 2009 pracuje na Ústavu pro studium totalitních režimů, kde je v současnosti vedoucím Skupiny výzkumu protikomunistického odboje a odporu
V jakých dalších procesech vystoupil?
Setkáváme se s ním i v rámci dalších velkých procesů, které ovlivnily dobovou atmosféru a byly součástí masové perzekuce namířené proti různým skupinám obyvatel. Zmínil bych například procesy s představiteli církví a další.
Zajímavé je, že současně působil i v jižních Čechách, kde profesně začínal. Působil jako žalobce u mimořádného lidového soudu v Českých Budějovicích, ten soudil kolaboranty, lidi, co se zapletli s nacistickým režimem. Poté přišel do Národního soudu v Praze. Dá se říct, že byl u všech velkých procesů, které ovlivnily dobovou atmosféru. Byl tváří celého systému, bezesporu je na jeho rukou krev. Prezentoval všechno jenom ne zákon. Byl ztělesněním toho, jak můžete zákon využívat a ohýbat.
Server Info.cz napsal, že Urválek „poslal na smrt Horákovou“. Je taková formulace správná?
Byl žalobce. Je tam značný podíl. Jeho zodpovědnost je tam jednoznačná. A nejenom u Milady Horáková, ale třeba i u Záviše Kalandry a dalších. Minimálně v rovině osobní zodpovědnosti je jeho role neoddiskutovatelná, protože tam působil jako žalobce.
Závěrečná řeč hlavního žalobce Josefa Urválka v procesu s Rudolfem Slánským trvala dvě a tři čtvrtě hodiny. Její část si můžete poslechnout v audiu
Čemu se věnoval na přelomu 70. a 80. let, kdy vyšly články, které napsal s Helenou Válkovou?
Jeho činnost se začala prošetřovat už v 50. letech. Mezi lety 1953 až 1963 byl předsedou Nejvyššího soudu, dokonce se chvíli uvažovalo, že by se stal i šéfem generální prokuratury, tím se nakonec nestal.
V 60. letech už ale byly dané materiály v komisích, a potom už se ho snažili v rámci možností zbavit. Do jisté míry byl pro ně neúnosný, tak ho v roce 1963 přesunuli do Vědecko-výzkumného ústavu kriminalistiky Generální prokuratury ČSSR. Ten jeho pád ale nebyl tragický, stal se zástupcem vedoucího ústavu, byla to ale určitá společenská degradace. Odsunuli ho z nejvyšších příček.
Bylo tedy v téhle době veřejně známé, kdo je Josef Urválek?
Vzhledem k tomu, že v 50. letech byl aktérem těch velkých procesů, tak se o něm samozřejmě mluvilo. Jeho role se probírala v televizi i v tisku. Byl symbolem perzekucí. Zejména ti, kteří se zajímali o politické procesy, se s jeho jménem setkali velmi často.
‚Symbol perzekucí‘
Je tedy podle vás možné, aby někdo jako Helena Válková, to znamená pracovnice Výzkumného kriminologické ústavu, nevěděl, za čím Urválek stojí?
To je těžké, nevidím do hlavy paní doktorky Válkové. Byla na takovém postě, kde o něm mohla vědět, ale netroufám si to hodnotit. Minimálně v letech 1968 a 1969 byl Urválek známý široké veřejnosti. V 70. letech ale byla paní Válková hodně mladá, takže těžko říct, o jaké věci se zajímala…
Co vlastně byl Výzkumný ústav kriminologický?
To je úplně nezpracované téma. Nikdo se tím zatím nezabýval. Ale víme, že byl součástí Generální prokuratury. Nezabývali se uplatňováním kriminalistických metod – nezjišťovali nic v terénu, nezabývali se třeba pachovými stopami. Spíše je zajímalo aplikování práva do procesu, případně náprava osob, jako byli právě recidivisté.
Dvojice vydala článek v časopise Prokuratura. O jaké periodikum šlo?
Byl to rezortní časopis Generální prokuratury ČSSR. Lidé z praxe v něm psali své zkušenosti z oboru. Většina článků byla ovlivněná dobovým územ, ale mohly tam být i články praktiků.
Obhajovala institut, který KSČ zneužívala k šikaně disidentů. ‚Nehorázná lež,‘ reaguje Válková
Číst článek
V článku z roku 1979 dvojice psala o „ochranném dohledu v souvislosti s prokurátorským dozorem“. V čem takový ochranný dohled spočíval?
Pokud měli lidé ochranný dohled, tak po ukončení trestu ještě nebyli zcela svobodní. Museli se na stanici Veřejné bezpečnosti u svého bydliště v určitý čas hlásit. Nedokážu ale posoudit, jestli to bylo efektní u lidí s kriminální minulostí.
‚Nástroj šikany‘
Používal se tedy i proti disentu?
To je pravda, ale až od roku 1981. Poté se to v osmdesátých letech používalo hodně a byl to nástroj šikany. Například František „Čuňas“ Stárek s tím měl velmi negativní zkušenost. Velká část zákonů se tehdy mohla ohnout a přizpůsobit ve chvíli, kdy se to hodilo. A tady se to v případě disidentů stalo. U nich to byl nástroj brutální a nechutné šikany.
Historik Petr Blažek se v této věci vyjádřil, že Helena Válková musela vědět, jak se tenhle zákon využíval. Ona naopak v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz uvedla, že k interním dokumentům, ve kterých se o tom psalo, neměla přístup. Na čí stranu se přikláníte?
Úplně veřejně se to nevědělo. My to vnímáme z dnešního pohledu, kdy víme spoustu věcí, protože se odkryly dokumenty, které byly tajné a přísně tajné. Jestli ale mohla mít ze své pozice v kriminalistickém ústavu přístup k materiálům Státní bezpečnosti a podobně, těžko říct. Zároveň nevím, jak to přesně bylo v těch dokumentech popsané.
Válková k nařčení, že šikanovala disidenty: Někdo mě chce politicky poškodit, zvažuji žalobu
Číst článek
Nechci se paní Válkové zastávat, ale na druhou stranu ani nechci říct, že musela všechno vědět. Její pozice nebyla chvályhodná, ale popravdě řečeno takhle se chovala velká část společnosti. Byla na pozici referenta, který psal odborné práce třeba tedy i s Urválkem, ale jestli měla přístup jako řadový výzkumník k těmhle materiálům, to nevíme. Nemůžeme ji přibít na kříž.
V médiích se nyní píše, že v článku, který se uveřejnil, obhajovala Válková „šikanování disidentů“. Je to přílišné zjednodušení, nebo její vyjádření v textu z roku 1979 můžeme takto pojmenovat?
Ten článek se vlastně disentem vůbec nezabývá, což ale neznamená, že to proti nim nebylo používané. Bylo, ale jak jsem říkal, až od toho roku 1981. Píše se tam o aplikaci ochranného dohledu, ale všeobecně.
Je ale třeba si uvědomit, že zase neznáme okolnosti. Není jasné, jak velkou část skutečně Urválek napsal. Mohl jen doplnit frazeologii. Mohl to být i úkol v rámci ústavu, tohle prostě nevíme.
