'Maminka mu vybírala střepy z tváře.' Svědectví rodiny, která ukrývala parašutisty
"Teprve druhý den jsme v šatníku objevili jejich těžké zimní kabáty a v nich handgranáty anglické výroby." Přečtěte si očité svědectví heydrichiády a přímé vzpomínky rodiny, která parašutisty ukrývala ještě v den atentátu.
„Otec domluvil s parašutisty, že u nás budou bydlet. Dva z nich. Ve zfalšovaných legitimacích měli velmi trefná jména Vyskočil a Navrátil. Ale jejich pravá jména byla Kubiš a Gabčík," vzpomínal Luboš Ogoun.
„Bydleli u nás od polovičky dubna do 27. května 1942. Právě 27. května jsem dělal maturitu. Pamatuju si dobře, jak ráno odcházeli a říkali mně: ,Tak Luboši, zlom u tý maturity vaz.' A ani se nezmínili o tom, že je čeká maturita mnohem horší." A rodinu Ogounových čekala ještě ten den domovní prohlídka.
Vydejte se s Dvojkou Českého rozhlasu po místech, domech a bytech spojených se jmény Gabčík a Kubiš
Číst článek
Dvojité štěstí v neštěstí
„Teprve druhý den jsme v šatníku objevili jejich těžké zimní kabáty a v nich handgranáty anglické výroby. Ty prohlídky nebyly tak pečlivé, protože tenkrát museli prolézt tisíce bytů." Nebylo to jediné štěstí, které měli.
Květen 1942 byl totiž ještě chladný, a proto si Kubiš s Gabčíkem půjčili od Ogounových plášť a čepici. „Ta čepice potom byla jako doličný předmět vystavena na Václavském náměstí v Baťově prodejně a ukazovala se i v biografu. Byla vypsána odměna 10 milionů marek pro ty, kdo přivedou na stopu atentátníků."
Byl znám v čepici frajersky naražené
Tohle byla hodně nebezpečná stopa. „Luboš byl znám v čepici v okolí a mezi spolužáky. Neboť ji nosil frajersky naraženou se stínítkem obráceným vzhůru. Bylo třeba pro případ vyšetřování opatřiti podobnou čepici. V obchodech však nebylo radno po něčem takovém se poptávati," zapsal si ve svých vzpomínkách otec Luboše Ogouna Josef.
„Našli jsme však doma kus podobné látky z velbloudí srsti, která sloužila za vložku do dámského převlečníku a přes noc nám z ní ušil osvědčený přítel-legionář Josef Zemek čepici, kterou jsme pak přiměřeně ušpinili a upravili fazonu tak, aby byla řádnou zástupkyní své vystavené družky."
Stál tam zraněný, k smrti unavený
Věděli, že se Gabčík po atentátu schoval u rodiny Fafkovy. Umíte si ale představit jejich zděšení, když 28. května 1942 (jen den po atentátu) zazvonil u jejich dveří zraněný, k smrti unavený Kubiš? „On stál na prahu a říkal: Pane profesore, já už dál nemůžu, buďto mě pustíte, nebo se tady musím odstřelit."
Podle Luboše Ogouna ani tentokrát jeho rodiče nezaváhali. „Maminka mu vybírala snad tři hodiny střepy z tváře." Než si šel Kubiš lehnout, pro případ nečekané noční kontroly trénovali jeho ukrytí mezi zatemněným dvojitým oknem. Musel to stihnout do 20 vteřin.
Jednu tu svini voddělám
„Když to zkoušeli asi podesáté, Kubiš vytáhl revolver a říká: Pane profesore, když já jsem tak strašně unavenej... Tady mám šest ran. Když přijdou, tak mám čtyři pro vás, jednu pro sebe a ještě tu jednu svini voddělám.' A pak si šel lehnout," směje se při té vzpomínce Luboš Ogoun.
O úkrytu parašutistů v kryptě už Ogounovi nevěděli. Vědět o sobě mohly vždy jen nejbližší dvě spojky. „Celá naše rodina vděčí za to, že žijeme, té spojce, která byla před námi. To byla rodina legionáře Petra Fafka, tatínkova kamaráda, který měl dvě dcery, 20 a 21 let," připomínal Ogoun.
Zvukovou koláž ze vzpomínek bratrů Ogounových i jejich otce si můžete poslechnout zde
Číst článek
Hrdinství rodiny Fafkovy
„Celá Fafkova rodina šla do plynu. I ty dvě děvčata. A zřejmě neřekli vůbec nic. Oni jediní o nás věděli. To je pro mě ukázka toho nejvyššího hrdinství. Když si představím ta dvě mladá děvčata, která určitě mučili, než je odpravili v plynový komoře, a že mohly mít naději, kdyby řekly další adresu a neřekly nic..."
Spojkou z „druhé strany" byl Jan Zelenka-Hajský. Ten se těsně před zatčením i se synem otrávil. Josef Ogoun se nechal zavřít do blázince v Kroměříži, kde znal primáře. Luboš Ogoun byl totálně nasazen. V únoru 1945 utekl z vlaku, který ho převážel, a až do konce války se skrýval taky v Kroměřížži, u příbuzných. Jako uznávaný choreograf zemřel 14. února 2009 ve věku nedožitých 85 let.