Normalizace, historické období Československa v 70. a 80. letech, je do značné míry absurdní už svým názvem. Zdání, že se situace dostává do pomyslného normálu po nadějích spjatých s demokratizačním procesem v období Pražského jara. Ovšem ona „normalita“ znamenala další utažení všeho, v čem lidé žili. S okupačními vojsky v zádech a se všudypřítomným strachem, co všechno se jim a jejich blízkým může stát.

Praha 14:44 3. července 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Historik Michal Stehlík konstatuje, že „právě v daném období svět zažíval bouřlivé události, měnily se ekonomické půdorysu, konec 60. let znamenal změny v západní Evropě, nastává vzestup Číny a v Československu bylo ticho, zvláštní klid paneláků pod dohledem okupačních vojsk“.

Připomínka smutného výročí okupace pak přivedla do ulic demonstrující občany, důsledkem pak bylo přijetí tzv. pendrekového zákonu, „který byl také výstrahou: podívejte se, jak můžete skončit,“ vysvětluje Stehlík.

Následují další léta, kdy komunistický režim upevňoval svou pozici, pronásledoval sebemenší náznak odporu a do toho přicházejí další politicky vykonstruované procesy. V roce 1976 s představiteli undergroundu, v letech následujících pak s chartisty a zakladateli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Teze byla jasná: stát vyzývali, aby dodržoval své vlastní zákony.

25:49

Lilian Landová. ‚Zapomenutý‘ příběh disentu

Číst článek

Historik Michal Pullmann ve své úvaze sdělil: „Nespokojenost, která se v období normalizace projevovala, byla často formou konsensu a konformity. Používání oficiálního slovníku v práci či na veřejnosti a nadávání na komunisty doma či v hospodě – to byl základ normalizační stability. Nikoliv tajná policie.“

Likvidace oponentů

Další historik, Jan Cholínský, pak ve svém textu nazvaném Československý „normalizační“ režim nebyl společenským konsenzem uvádí:

„Pronásledování oponentů ,normalizačního‘ režimu bylo bezohledné a kruté. Je třeba připomenout osud disidenta Pavla Wonky, který jako politický vězeň v roce 1988 v důsledku podmínek výkonu trestu zemřel ve vězení.“

A můžeme uvádět další jména – fyzické týrání Ivana Medka, Ziny Freundové, Zdeny Tominové, Petra Placák a tak dále. Jim a řadě dalších hrozila fyzická likvidace, byli vyhazováni z práce, perzekuované byly celé rodiny a někteří se pak dostali i do spárů estébácké akce Asanace. Ti pak byli vyhozeni i ze státu, kde žili.

Stehlík k této polemice říká: „Na jedné straně se říká charakter režimu je konformita, na druhé straně se říká charakter režimu je násilí, ale je to obojí,“ a vysvětluje klíčovou roli bezpečnostního aparátu tehdejšího komunistického režimu:

„Bez tajné policie tím, jaký byl vytvořen systém, by režim neexistoval. Strach, který znamenal: nedělej to, nebo budeš mít problém. Výhrůžka násilí byla ve společnosti přítomna.“

O nebezpečí relativizace pak Stehlík říká: „Nebezpečí relativizace spočívá v tom, že když hledíme na veřejné projevy, když hledíme pouze na vnější násilí, tak opustíme podstatu. Násilí po celou dobu normalizace existovalo, jen to bylo násilí jiné tváře než v 50. letech. Výhrůžky – nedělejte krok A, aby nebyl krok B. Celý nedemokratický systém byl postavený na tajné policii a strachu.“

Jak moc byl minulý režim v Československu v době normalizace násilný? Poslechněte si celé Jak to bylo doopravdy. 

Ivana Chmel Denčevová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít