„Nikdy nezapomenu, jak začal pán seržantovi, který seděl jak sfinga na tanku, recitovat Puškinovy verše,“ vzpomíná na 21. srpen 1968 tehdejší novinářská elévka Jana Šmídová, dcera Milana Weinera.
Dnes třiadevadesátiletý Leo Rotter bere svůj život spíše z té lepší stránky, i když se obává, že kyvadlo dějin se nyní opět přechyluje na tu horší stranu.
Předák Klement Gottwald tehdy vyhlásil, že „socialistická zákonnost bude metodou vlády, základní politickou směrnicí podmíněnou konkrétní situací třídního boje“.
Odchod Alexandra Dubčeka a nástup Gustáva Husáka znamenal definitivní tečku za pokusem o uvolnění poměrů v zemi. Místo toho se Československo naplno vrhlo do takzvané „normalizace“.
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem,“ napsal 16. ledna 1969 v dopise Jan Palach.
Vyděšení a zmatení obyvatelé vycházeli do ulic, hrozili na vojáky pěstmi, skandovali hesla volající po svobodě, snažili se vojákům vysvětlovat, že jsou okupanti, ulice zaplavily tisíce plakátů.
Potvrzení vedoucí úlohy strany, schvalování okupace jako bratrské pomoci – tak vypadaly Rozhlasové noviny na začátku 70. let. Desítky komentářů mířily proti reformním politikům nebo novinářům.
„Rozhlas přispěl k tomu, že československý lid byl dezinformován, zmaten, oklamán a podveden,“ znělo v éteru 5. listopadu 1969 prohlášení nového vedení Československého rozhlasu.
Navzdory snaze okupantů o přerušení vysílání se ho podařilo pracovníkům rozhlasu udržet. Když se pražský rozhlas 21. srpna na pár minut odmlčel, převzalo vysílání plzeňské studio.
Publicistický pořad Lidé, život, doba začal v roce 1968 čím dál častěji upozorňovat na to, že třeba plánované hospodářství a vlastně celá dosavadní politika země v mnoha ohledech nefunguje.
Pořad působil tehdy jako zjevení. Vysílal se živě, součástí byly telefonáty komunistickým funkcionářům a otevřeně se v něm probírala všechna aktuální témata.
Po deseti letech k výročí okupace promluví český prezident. Na Hradě od letoška naštěstí sedí člověk, který si aktuálnost historie staré 55 let, na rozdíl od svého předchůdce, uvědomuje.
„Maďarští vojáci na základě historického práva a spravedlnosti nemohli být z maďarského pohledu okupanty na Maďary obývaných a v Trianonu odtržených územích Horních Uher,“ píše list.
Dokumentaristka Helena Třeštíková říká, že Dubček rozhodně nebyl hrdina. Robert Kirchhoff, režisér a autor filmu Všichni lidé budou bratři, ale upozorňuje, že politik měl malý manévrovací prostor.
Pražské jaro přineslo změny v kulturním a společenském životě, otevřelo diskuzi o revizi politických procesů z 50. let a především zrušení cenzury v červnu 1968. To všechno začalo znepokojovat Moskvu.
Pochází z Brněnska a ve svých čtrnácti letech začal trampovat. Právě zlovolná šikana lidí hledajících svobodu alespoň v přírodě a události Pražského jara jej vedly k rozhodnutí emigrovat.
Okupace Československa v roce 1968 znamenala likvidaci všeho, co souviselo s tzv. „socialismem s lidskou tváří“, jak tomu komunisté tehdy říkali. Přišla normalizace, jejíž součástí byla i propaganda.
Režisér Jiří Mádl film staví na příběhu dvou rozdílných bratrů, které od sebe dělí deset let. Dramatické události roku 1968 je k sobě ovšem připoutají a prověří jejich sourozenecké pouto.
Ukrajinský autor Jurij Andruchovyč byl v Praze několikrát jako dítě. „Nikdo z mých vrstevníků tehdy nepil kofolu, že? Neviděl na vlastní oči Laternu Magiku, neprošel se po Karlově mostě,“ popisuje.
Štrougal měl stanout před soudem kvůli podílu na zabíjení lidí na československých hranicích v době komunistického režimu. Státní zástupce ale stíhání loni zastavil pro zdravotní důvody.
Máme se tedy Ruska bát? Přesně to by si kremelský car přál. Když už jeho země nevzbuzuje respekt, tak ať šíří alespoň hrůzu a děs. Dlužno dodat, že se mu to začíná dařit.
O velkoformátovou publikaci zachycující více než 100 let československé historie si můžete tento týden zahrát v pravidelné soutěži serveru iROZHLAS.cz.
„Normalita“ znamenala další utažení všeho, v čem lidé žili. S okupačními vojsky v zádech a se všudypřítomným strachem, co všechno se jim a jejich blízkým může stát.
Kyjevští sólisté posílají vydělané peníze na pomoc své vlasti a 2. června uspořádali i mimořádný koncert na nejstarším českém hudebním festivalu Pražské jaro.