Brněnská radiotelegrafní stanice odvysílala už v roce 1922 bezdrátově několik národních písní, které zachytili i v Itálii či v Dánsku. Na jaře roku 1924, necelý rok po zahájení pravidelného rozhlasového vysílání z Prahy, začalo pokusné vysílání brněnské. Hlasatelé tehdy seděli přímo u vysílače na okraji města, v Komárově u dnešní farmy Ráječek. Odtud se pak brněnský rozhlas přesunul na Kounicovu ulici, kde sídlil dalších 83 let.

Brno 15:25 29. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Jsme v Ráječku, kde je radiotelegrafní vysílací stanice, vojenská budova z roku 1922. Ta byla upravena na rozhlasové fonické vysílání a později se z ní stala plnohodnotná rozhlasová vysílací stanice,“ popisuje radiohistorik Pavel Boudný.

Antény už tady nestojí. Na vysílací dny v Ráječku upomíná jen zbytek patky jedné z nich. „Rozhlas neměl studio, takže první burzovní zprávy v roce 1924 na jaře hlásil opravdu z budovy tohoto vysílače,“ poukazuje historik. Odsud z Komárova zprávy po telefonu z Prahy přejímal a pak je sám četl přímo správce vysílače, pan Máčel.

O tom, co rozhlas v roce 1924 kromě burzovních zpráv vysílal, zjistíme dnes už málo, vysílalo se hlavně živě. Dochoval se ovšem třeba mechanický znělkostroj, který od roku 1935 uváděl vysílání prvními tóny písně Moravo, Moravo.

Legenda o vysílači

Z Komárova se pak brněnský rozhlas přesunul do centra. Na stadionu na Kounicově ulici sídlil Československý rozhlas dalších 83 let, ze všech jeho studií nejdéle.

„V nejslavnějších letech tady měl kancelář Antonín Slavík, OK2LS. Byl to radioamatér, vojenský radiotelegrafista a samozřejmě ředitel brněnské odbočky Radiojournalu, který i dovysílal,“ poukazuje historik na zatčení Slavíka na začátku druhé světové války. Šéf brněnského rozhlasu byl následně v Berlíně popraven.  

„Traduje se, že jako radioamatér už věděl, že se nad ním stahují mračna, takže svou vysílací stanici údajně tady někde zazdil. Když jsme tady skončili a rušili provoz, tak jsme opravdu ťukali kladívky do zdí, ale nenašli jsme vůbec nic. Bohužel, zařízení pro vyhledávání kovových předmětů ve zdech jsme neměli,“ vzdychá si Boudný.

47:49

Smrt zastřelením může být i příjemná, jako by vás švihli bičíkem, popisuje rozhlasák invazi v roce 1968

Číst článek

Na stadionu v Kounicově ulici vznikaly slavné nahrávky, ostatně i tabule na fasádě připomíná, že tu působila lidová zpěvačka Božena Šebetovská. Se sportovištěm se ovšem rozhlas lehce tloukl.

„Tady potom byla tělocvična. Bylo legrační, že když se vysílalo – já to nepamatuji, já jsem jenom technik – tak bylo dupání slyšet do vysílání, což bylo poměrně nepříjemné,“ říká radiohistorik.

Na obhlídce zacházíme k zadnímu traktu stadionu. „Tady byl ráj všech techniků, tady byly rozhlasové dílny, kde šlo vyrobit v podstatě cokoliv, co rozhlas potřeboval. Rozhlas si tehdy dělal veškeré přepojovače a zařízení v podstatě sám – co nebylo okamžité dostupné, byli technici schopni v těchto dílnách zhotovit,“ pyšní se.

Vysílací pracoviště v budově stadionu zůstávalo ještě dlouho poté, co se rozhlas na přelomu let 1949 a 1950 přestěhoval do svého současného působiště, bývalé české banky Union v Beethovenově ulici.

Tomáš Maleček, Jakub Krahulec Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít