Jeho jméno nese fotodokumentační publikace Gaudeamus, zachycující od prvních okamžiků události listopadu 1989 na olomoucké univerzitě i v ulicích města. Petr Zatloukal však rozhodně není muž jediného talentu, své zkušenosti v oblasti vizuálního umění předává jako pedagog a dodnes se aspoň tu a tam věnuje také své první múze - rockové muzice. 

Petr Zatloukal se narodil 13. září 1956 v Kojetíně, asi šestitisícovém hanáckém maloměstě nedaleko Kroměříže. I zdánlivě poklidné až nudné prostředí v něm přitom už od malička formovalo schopnost vnímat svět odlišným pohledem:

„Potkal jsem se tam třeba s člověkem, který byl považován za obecního blázna, byl velmi senzitivní, zasvěcoval mě do energetických tajů lidského těla a takové věci. Nebo jiný zážitek z dětství – šel jsem po ulici a najednou přede mnou padla nějaká stará paní a byla na místě mrtvá, to bylo takové setkání se smrtí v přímém přenosu.“

Otec byl vášnivý hudebník, hrál ve velké swingové kapele a jeho syn přišel na svět doma právě ve chvíli, kde ve vedlejší místnosti zkoušela dechová sekce. Sám pak odmalička navštěvoval lidovou školu umění, ale klavír jej tehdy záhy přestal bavit a raději se sám učil na kytaru.

K černým a bílým klapkám se ale ještě na konci povinné školní docházky vrátil, opět poněkud netypickým způsobem – v deváté třídě objevil na školní půdě stařičké, úplně rozklížené harmonium a hned šel za ředitelem s prosbou, jestli by si je nemohl vzít: „On mi tehdá řekl, že pokud to nenajdeme v žádné evidenční knize, tak že můžu. Nenašli jsme to, tak jsem si ho odvezl domů a celý prázdniny jsem ho opravoval. Bylo to nádherný harmonium – dva manuály a pedál jako klasické varhany. Tak jsem zase začal hrát na klávesy.“

V zajetí rocku

Hlavním nástrojem ale už tehdy byly bicí, které jej hned při prvním setkání na nějakém večírku základní školy doslova fascinovaly.

„Chodil jsem pak tajně na půdu, sehnal jsem si starý kastroly a pokličky a tam jsem do toho bušil v rytmu rockové hudby, kterou jsem znal a kterou jsem měl rád. Naši si toho všimli, tak mně potom koupili bubny, staré Amátky (bicí souprava zn. Amati tuzemské výroby, pozn. autora), začal jsem cvičit. Bubny jsem měl v pokoji, takže když jsem hrál, to byl slyšet všude. Babička tvrdila, že její slepice lépe nesou, když hrajeme, když je tam rachot. Zkrátka jsem vyrůstal v tolerantní rodině.“

Amatérské kapely to ovšem na přelomu 60. a 70. let neměly snadné, a to nejen kvůli nepřízni oficiálních míst – těžko se sháněly nástroje, aparatura i nahrávky zahraničních kapel.

„Z telefonních sluchátek jsme stavěli snímače na kytary, ze starých rádií zesilovače, můj děda byl stolař, takže jsme doma měli stolařskou dílnu, tak jsme tam zkoušeli. Děda mi taky dal magnetofon - Tesla B4, což byl na tu dobu velmi vyspělý přistroj, tak jsme si nahrávali desky a kopírovali pásky, takže té zahraniční hudby jako Rolling Stones, Led Zeppelin atd., jsme měli poměrně dost, i když v obchodě nebyla k sehnání. Většinou to bylo pašované a pak ta deska kolovala, měl jsem štěstí, že jsem se dostal do skvadry lidí, kteří k těm věcem měli přístup.“

„Doma to tolerovali, měl jsem poměrně velkou svobodu, ale jen do jisté míry. Když už jsem studoval vysokou školu a hrál přitom v kapele, která šla do zahraniční hrát profi, tak jsem od ní odešel, protože máti byla dost nesvá z toho, že bych nechal studia. Bylo to vždycky takový – no dělej si, co chceš, ale tu školu prosím dodělej! Teď mě to trošku mrzí, měl jsem za tím trochu víc jít, ale ta geneze celýho mýho života je stejně spletitá a klikatá, takže asi jsem si to měl prožít tak, jak jsem to prožil.“

Od elektronů k vývojce

Spletitost života Petra Zatloukala potvrdily hned další roky. „Hrání s drátkama“ při stavbě kytar a zesilovačů jej přivedlo nejprve na elektroprůmyslovku do Olomouce a poté na Vysoké učení technické v Brně, kde vystudoval kybernetiku.

„Po absolvování jsem se přiženil do Olomouce, začal jsem pracovat v tom oboru, mě to strašně bavilo, naplňovalo mě to, zvláště ta regulace, měření teplot a takové věci. Tajně jsem doufal, že bych zůstal na fakultě v Brně, končil jsem s červeným diplomem, ten měli jen čtyři lidé ze stovky v našem ročníku, ale nebyl jsem ve straně, tak si tam nechali mého kamaráda-straníka. To mě velice zranilo. Tady v Olomouci jsem nastoupil do jedné projekce a zjistil jsem, že projekční činnost mě absolutně nepřitahuje. Navíc mě podvedli, protože během mého pobytu na vojně to oddělení měření a regulace zrušili a já jsem začal pracovat v podstatě jako normální elektrikář, maloval jsem silový rozvody. Pak jsem se s tou institucí soudil, což za totáče byla docela odvaha a leckdo mě od toho zrazoval, ovšem jiní mně zase fandili. Soud jsem sice vyhrál, opravdu se zjistilo, že se nevyužívá moje kvalifikace, šel jsem do jiného podniku, kde se dělaly automatické systémy řízení, jenže to už mě držela hlavně fotografie.“

K tomuto zásadnímu zlomu přitom paradoxně přispěla právě základní vojenská služba. Ta sama o sobě nebyla - jako ostatně téměř pro nikoho -  pro Petra Zatloukala nijak přínosná, byť tam jako vysokoškolský absolvent strávil jen jeden rok. Běžní záklaďaci většinou neměli své „intelektuální velitele“, posměšně nazývané „špagáti“, příliš v lásce, jemu se ale podařilo se členy své čety vycházet poměrně dobře.

A právě díky tomu odstartovala jeho budoucí celoživotní profese: „Oni přivezli foťák – to se na vojně vlastně nesmělo, ale přivezli a fotili jsme. Nebyla to samozřejmě žádná výtvarná fotografie, byli zvyklí fotit svoje rodiny. Ale mě najednou chytlo to médium a vzpomněl jsem si, že v mládí jsme s otcem vlastně taky dělali fotky. On pořizoval taky ty běžné žánrové snímky – rodinu, přírodu a podobě, ale už tehdy jsem tu techniky notoricky znal, protože každej měsíc, jsme vzali svíčky z vánočního stromku, obalili červeným celofánem, v koupelně zatemnili okna a vyvolávali fotky. Pak to pominulo a teď to najednou vyplavalo jak olejová skvrna na té vojně, a já jsem si řekl - budu dělat fotky, vždyť to umím!“

Přerostlé děti tíhnoucí k undergroundu

Vojenská služba skončila, zájem o fotografování trval. Přestože se opět vrátil do podnikové projekční kanceláře, veškerý zájem soustředil právě na vlastní focení, a to i na úkor pracovních povinností. Naštěstí dříve než tento konflikt vygradoval, dostal nabídku učit na olomoucké elektroprůmyslovce, kde sám dříve studoval, což mu poskytlo mnohem více volného času. A taky první zkušenost s předáváním vlastních vědomostí, byť zatím jen technického rázu, mladší generaci, což jej už tehdy docela bavilo.

Současně se ovšem sám stal žákem uznávaných fotografů, především Miloslava Stibora: „Tehdy byl ředitelem Lidové školy umění v Olomouci (sám její vznik v roce 1960 prosadil a vedl ji až do roku 1987, pro LŠU rovněž napsal legendární učebnici fotografie, pozn. autora) a byl průkopníkem výuky dětské fotografie. Přestože sám tvrdil, že děti fotit nemůžou, že musí nejprve dozrát. Tak učil takové přerostlé děti, já jsem tam byl nejstarší. Předtím jsem se s ním setkal, ukázal jsem mu svůj cyklus Balaton a on mi řekl: Je to dobrý, pojď k nám. A už to jelo!“

Zpočátku standardní výuka postupem času přerostla v pevné přátelství a Stibor své žáky „povýšil“ na opravdovou výtvarnou skupinu. Na výstavách, které měl nasmlouvané na své jméno,  často nechával pro své svěřence dvě třetiny nebo tři čtvrtiny prostoru. Šlo o poměrně volné, byť tím pádem i docela riskantní prezentace někdy až na pomezí undergroundu:

„Vzpomínám si na jednu (výstavu), která byla v Moravským Berouně, kterou pak skutečně StB vyšetřovala, protože tam hrál Kabaret Voltaire, pouštěli jsme tam ‚hodně jinou‘ muziku, bylo to takový hodně zajímavý. Ta esence toho zakázanýho tam byla cítit ve všech koutech. Později vyšla i knížka Fotoskupina, tam je popisována právě ta geneze té Stiborovy skupiny a celé té doby, po kterou ta skupina existovala, jsou tam mapované všechny ty výstavy a všechny akce, které tam byly.“

Zaostřeno na zákulisí a odvrácenou stranu života

Problémy měl občas i sám Petr Zatloukal, a to kvůli svému hlavnímu uměleckému tématu – životu na ulici a v zákulisí oficiálních akcí. Pří hledání vhodných záběrů nachodil denně kilometry a stal se tak mimoděk dokumentátorem tehdejší doby prostřednictvím snímků, které se tehdy na stránkách novin a časopisů rozhodně neobjevovaly, o to cennější se staly později.

„Třeba vyšla knížka o olomouckých postavičkách, jmenuje se to Olomoucké panoptikum (autoři Vladimír Gračka a Karel Zámečník, pozn. autora). Jednou z postaviček byl jistý Izrael – ve skutečnosti se jmenoval Donát, kdysi prý byl boháč, nevím, jeho historii neznám. Ten režim ho zešmelcoval, žil jako žebrák a bydlel v nějakém parovodu. Já jsem ho jednou fotil a přiletěl ke mně nějaký chlap v civilu začal mě ten foťák rvát z ruky, proč si nevyberu nějaké pěkné motivy, proč fotím tady toho chudáka. Já jsem říkal: Mě to zajímá. Ten negativ jsem mu nedal, tu kazetu jsem vytáhl a nějak se mi podařilo dát mu jinou, ale bylo to docela nepříjemný tehdy. A v době, kdy mě ovlivnila surrealistická fotografie, hlavně Štyrský a další, jsem chodil fotit k Prioru, když se tam předělávala výloha a tam byly ty nahý figuríny. Byly zadělané plachtou, ale dole byla škvíra, kterou bylo něco vidět a vytvářelo to takové surrealistické motivy. Ale fotil jsem to v noci a taky za mnou přišli policajti, taky se jim to nelíbilo. Proč prý nefotím něco pěknýho.“

Své fotografické studium završil Petr Zatloukal ve druhé polovině 80. let absolvováním Institutu výtvarné fotografie Svazu českých fotografů v Praze – šlo o neuniverzitní dálkové (resp. korespondenční) vzdělávání nadaných fotoamatérů, po roce 1989 se stal součástí Slezské univerzity v Opavě. Byl to skutečně ten nejvyšší stupeň přípravy a i zkušení praktici měli leckdy co dělat.

„Já jsem do té doby fotil tu ulici a teď po mě chtěli: vyfoť portrét – proč mám jako dokumentarista fotit portrét? Vyfoť nalezené zátiší – proč to mám dělat? Tak jsem postupem času dospěl k věcem, které jsem do té doby nedělal a asi bych je nikdy nedělal. Ale tam jsem našel to kouzlo, třeba velkoformátové fotografie, nebo fotochemické alchymie. Museli jsme odevzdávat úkoly na formátu 40x30 (centimetrů), to už je velká fotka a pozná se tam každý technický problém. Stibor, který tam taky samozřejmě učil, přestože byl tak výtvarně nadanej, tak byl současně velkej pedant na techniku, že mu v tomhle nebylo rovno – neznám nikoho, kdo by tak pečlivě zpracovával negativ. Absolvoval jsem souborem Panoptikum. To byl dokumentární cyklus ze zákulisí  tanečních soutěží, jak se ti lidé chovají v zákulisí, když nejsou vidět. Tam byly docela drsný chvilky, o něčem jsem se dozvěděl až dodatečně, třeba že si vzájemně tajně nařezávali podpatky, aby spadli, prostě nechutný. A tohle mně přišlo zajímavější než ta fasáda navenek. Tím jsem končil jako dokumentarista v červenci 1989 na Institutu. A listopad byl za rohem.“

Dokumentaristou dějin

Fotografické řemeslo a dokumentární pohled na svět byly podmínkou nutnou, nikoliv však dostačující k tomu, aby se zrodil nevšední cyklus ze zákulisí listopadu 1989. Petr Zatloukal se ovšem dobře znal s olomouckými studenty, zejména z tamní filozofické fakulty. Přestože byl asi o deset let starší, zapadl dobře do študácké party.

„Byla to taková velice zvláštní komunita lidí, kteří spolu jezdili na výlety a pořádali večírky a já nevím, co všechno, prostě jsme žili tak nějak dohromady. Já bydlel tehdy na Dolním náměstí, byl to jednopokojáč a to byl takový průchozí byt. Tam prostě v noci někdo zazvonil, přišel na kafé a do rána jsme seděli a kecali.  Začátek listopadu v Olomouci si vybavuji úplně jasně – byli jsme v divadle a šli jsme do toho divadla už s tím, že se nebude hrát, protože zmlátili studenty v Praze, a že tam se přečtou nějaké teze Občanského fóra nebo sdělení, které se mají šířit dál. Takže do divadla jsme šli jako normální občané a z divadla už jsme odcházeli na ty koleje jako určitá buňka lidí, a zase byl jsem u toho. Fotil jsem to první setkání na těch kolejích, kde si vysvětlovali ty pozice a co by se mělo udělat, rozhodlo se, že se udělá okupační stávka filozofické fakulty. Do toho už byl asi ponořený Džejdžej, jako Jařab (prof. Jan Jařab, amerikanista, literární historik a překladatel, první porevoluční rektor UP v Olomouci, pozn. autora), který říkal těm studentům, co je asi potřeba nebo je nějak trošičku směřoval. Ale ty děcka najednou jakoby věděly, co mají dělat, to bylo fakt zajímavý.“

V tu dobu samozřejmě ještě nikdo netušil, jak vše dopadne, a i Petr Zatloukal přiznává, že jedním z hlavní pocitů byl v prvních dnech strach. „Já jsem vždy byl takový pozér, tak jsem si řekl, že na to kašlu a jdu tam! Aniž bych si uvědomoval třeba ty rizika, který byly.“ 

Obavy ovšem vytanuly hned u první fotografie „z ulice“, kde dvojice herců držící se zvenku mříží na oknech v patře budovy vedle divadla na Horním náměstí čte asi padesátce shromážděných prohlášení k aktuálnímu dění: „Stál tam kordón policajtů se psy a kdo přešel přes ten kordón, tak nevěděl, jestli se vrátí, nebo jestli ho zmlátí. Já jsem to zpod kabátu takovým malým kompaktem tehdy vyfotil, chtěl jsem to zdokumentovat, protože jsem cítil, že to je vážná věc. Ti policajti ani nevěděli, že jsem stál 3-4 metry od nich a vyfotil jsem je. I další fotky jsem se naučil brát od pasu, nefotil jsem přes hledáček, tak lidi nevěděli, že fotím. Šel jsem, měl jsem zavěšenej foťák, jen jsem se otáčel, mačkal spoušť. A pak jsem z toho vybíral ty fotky, co se podařily záběrem nebo kompozicí, a ty jsem potom použil.“ 

Při revoluci opět v zákulisí

Mnohem více času než na náměstích postupně se plnícími lidmi strávil Petr Zatloukal právě se studenty při okupační stávce na filozofické fakultě. Protože na elektroprůmyslovce, kde sám učil, výuka běžela dál, nastavoval si budík na brzké ráno, rychle vyrazil na fakultu nafotit vždy dva tři filmy a hned se vrátil zpátky domů je vyvolat a donést ještě před svým nástupem do školy stávkujícím alespoň náhledové obrázky.

Dodnes obdivuje, jak bylo v improvizovaných podmínkách vše dokonale zorganizováno: „Fungovalo to jako továrna – tam byla tisková sekce, tam se množily letáky, přepisovaly se texty na psacích strojích, byla tam jídelna, prostor na spaní... Stávkový výbor neustále sbíral různé podněty, rozhodoval, co se bude dělat, kdo kam pojede. Nikdo cizí dovnitř nesměl, dole byla studentská stráž a tam se přijímaly peníze, lidi nosili chleba a další potraviny, aby těm studentům pomáhali. Bylo to úžasný, až neskutečný, jak od začátku ti lidi věděli, co mají dělat. To se otevřely dějiny a  nějaký ten proud z astrálu sem přivál ty správný myšlenky.“

Vše se snažil co nejvěrněji zachytit – jak vyčerpaný student spí na lavici a vedle něj někdo maluje plakát, dlouhou řadu psacích strojů, jak v jídelně mažou chleby nebo drobné chvilky volna s kytarou. „Byl jsem u toho, když soudruzi na univerzitě přesvědčovali studenty, aby nebláznili a nedělali si iluze, že něco zmůžou. Já jsem tam přišel s foťákem a jeden povídá: ‚Soudruhu, proč tady fotíte? Běžte s tím fotoaparátem někam jinam!‘ To jeho zvednutý obočí mě fakt tehdy pobavilo!“

Další snímky dokumentují legendární ohradu hustě polepenou různými informacemi a výzvami. „To bylo strašně důležitý, protože noviny, rozhlas ani televize několik prvních dní o těchto událostech vůbec neinformovaly, takže tam bylo obrovské množství lidí a četli si ty informace, které ti studenti vylepili. Ale pořád se ještě báli, takže když jsem je u toho čtení fotil, tak si někteří raději zakrývali obličej rukou.“

Napjaté okamžiky později odlehčily některé happeningy – třeba socha Lenina se spoustou dětských balónků a nápisem „Odleťte do teplých krajin“, záběry horolezců odstraňujících z ulic komunistická hesla s rudými hvězdami nebo svíčkový happening od univerzity k radnici.

Vrchol a zlom fotodokumentaristy

Petr Zatloukal uprostřed překotného listopadového dění samozřejmě nemohl vědět, jestli pořízené fotografie veřejnost někdy uvidí a v jaké podobě. Jen prostě dělal to, co věděl, že dělat musí.

„Protože jakoby čistokrevnej dokumentarista jsem prostě šel po tom tématu. Nechci se vytahovat, ale já jsem to tehdy uměl, nebo mi to šlo a hodně mě to bavilo. Protože jsem byl připravenej, tak jsem nebyl z ničeho překvapenej. Ten dokumentární cyklus pak těsně po tom odeznění, v roce 1990, viděl pan prof. Jařab už jako rektor, viděl ho Jindra Štreit a navrhl Jařabovi, že to je ucelená sonda do práce těch studentů. Z výběru necelé stovky snímků vznikla ta knížka Gaudeamus, kterou pak v dalších letech sloužila jako reprezentační publikace univerzity a vedení univerzity jí dokumentovalo hlavně v cizině, jak se tehdy chovali naši studenti. Takže byla to náhoda? Nebyla to náhoda? Já nevím. Byl to osud! Já říkám, já vlastně za to nemůžu, jenom jsem tam přišel. Ale uměl jsem fotit, tak jsem to fotil.“

Tato zřejmě nejznámější fotopublikace Petra Zatloukala (poprvé vyšla v roce 1990, druhé, mírně pozměněné vydání pak v roce 2009 k 20. výročí sametové revoluce) znamenala ovšem nejen vrchol, ale paradoxně i konec jeho čistě dokumentaristické dráhy. Prakticky ihned po skončení nejhektičtějšího období ztratil o dokumentární fotografii zájem a na dlouhou dobu se jí přestal věnovat s pocitem, že vlastně není co dokumentovat.

„Bavil jsem se o tom s Jindřichem Štreitem, on říkal: ‚To není možný, přece pořád je co fotit!‘ Ale já jsem mu oponoval: ‚Jindro, já mám teď ten práh citlivosti tak vysoko, že mě nezajímá nic, co se dělo, protože tehdy se to dělo strašně rychle a bylo to opravdový.‘ Tehdy jsem taky začal fotit trochu jinak, začal jsem fotit nalezená zátiší, přestal jsem programově fotit dokument.“

Fotografování ale na hřebík naštěstí nepověsil a stejně jako předtím v elektrotechnice, se i v tomto oboru stal z žáka učitelem. Od roku 1992 vyučuje na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého fotografii a počítačovou grafiku. V posledních dvou desetiletích se věnuje především užité a reklamní fotografii, na svém kontě má šňůru výstav, několik dalších monografií a výtvarně se podílel na řadě dalších knih.

Listopad 1989 však stále patří k jeho nejsilnějším prožitkům: „Na 30. výročí si tehdejší stávkový výbor fakultu pronajal a uspořádal ty jednotlivý sekce, jak fungovaly za té stávky. Návštěvníci se mohli podívat, jak se píše na psacím stroji, jak se tiskne sítotiskem, na chodbách byly vyvěšeny fotky jak moje, tak dalších autorů, kteří to fotili. Tehdy se mi to zase vše připomnělo. Ta stěží popsatelná nálada, která byla daná zvláštní konstelací dějin. Proč to tehdy studenti a další lidé vlastně dělali? To se nedá říct jednou větou. Každý v té hlavě prostě měl nějaký nápad, proč to dělá, ale jako celek to vyznělo jako fakt totální odpor k tomu starýmu a aby nastala nějaká změna. Že prostě už toho bylo dost. Ten konkrétní důvod já neznám, ale prostě už toho bylo dost. A je potřeba si to stále připomínat, i když to, co my jsme tehdy prožívali a cítili – rok 1989 i to, jak to tady vypadalo před ním, je  vlastně nesdělitelný. Ale ty informace tady jsou a kdo se nepoučí z dějin, bude dělat stejný chyby. Takže bych byl moc rád, kdyby současná mladá generace vystoupila ze svého virtuálního světa a prožívala svět skutečný. A aby se nenechala tím virtuálním světem obalamutit, ale naopak všichni šli k vlastnímu vnitřnímu prameni. Teprve z toho vzniká ta síla něco vytvořit.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít