Neukrýval zbraně, ani nepřátelské agenty, nepodával žádná velezrádná hlášení do zahraničí a neroznášel po nocích zakázané letáky. Přesto prožil Jan Filla patnáct měsíců v jednom z komunistických uranových lágrů, kde málem přišel o život. Svou vinu si totiž nesl ve svém nitru – hlásil se k tehdy zakázané církvi Adventistů sedmého dne a odmítal vojenskou službu se zbraní, přísahu a nereagoval na sobotní poplach.

paměťová stopa Praha 13:15 18. února 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Křesťanství je úplný opak totality, pravé křesťanství znamená, že je člověk svobodný vnitřně i navenek. Křesťané ovšem nadřazují tu vnitřní svobodu nad tu vnější. Mě se to prostě všechno příčilo - ta formulace přísahy zhruba ve smyslu, že budu hájit socialismus do posledního dechu, to mi zkrátka svědomí nedovolilo.“

Jan Filla se narodil 22. června 1935 ve Všetatech na Mělnicku. Právě tam se seznámili jeho rodiče při práci v zahradnictví, přestože každý z nich pocházel z jiného koutu Moravy. Oba byli věřící, a to znamenalo pro syna už záhy velké problémy. „Základní školu v Praze-Braníku jsem dokončil dva roky po únoru 1948, vysvědčení jsem měl slušné, ale přesto jsem nemohl dále studovat. Minulý režim nás považoval za tmáře, byli jsme pro ně ujetí, protože jsme věřili v Boha.“ Od patnácti let tedy manuálně pracoval, nastoupil jako učeň do menší firmy Oma, která vyráběla stavební díly. Mnohem tvrději zasáhl komunistický režim o pět let později, kdy „zavolali vojenští páni“.

„Už v Praze při odvodu mě a mým rodičům slibovali, že když budu pracovat a plnit všechny rozkazy, že v kasárnách v Komárně pobudu čtvrt roku a pak se dostanu na práci po různých stavbách, takže ten režim nebude pro mě tak tvrdý.“ Ale ani ony tři měsíce Jan Filla nevydržel. Upozornil na sebe už tím, že odmítl složit vojenskou přísahu – nechtěl totiž lhát sobě, ani svým nepřátelům. A se stejně nábožensky smýšlejícím kamarádem důsledně odmítali sobotní zaměstnání. Když při jednom sobotním poplachu nepřišli na nástup, dostali se do rukou vojenského prokurátora, a pak před vojenský soud v Brně v areálu nechvalně známé věznice na Cejlu (vojenský soud tam působil až do zrušení samostatných vojenských soudů v ČR koncem roku 1993 – pozn. aut.).

Paměťová stopa 08 Adventista from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

„Než došlo k soudu, byli jsme zavřeni ve vojenské věznici na hradě Špilberk. Před branou na nás čekal nějaký pán, později jsem se dozvěděl, že to byl ředitel celého objektu, a oslovil mě otázkou, jestli tam jdu rukovat. Pochopitelně dobře věděl, co jsem zač, byl to takový humor. Nevěděl jsem, co na to říci, tak jsem se jen usmál a šel jsem dál.“ Cela v prvním patře nebyla zdaleka tak strašná jako historické kasematy z doby habsburské monarchie a ani bachaři si ‚náboženských vězňů‘ – na rozdíl od těch politických – příliš nevšímali. „Mě bachaři určitě nemlátili, vlastně vůbec nemlátili ty, kteří tam byli kvůli víře, ale mlátili politické vězně. U nás vlastně nevěděli, kam nás zařadit, tak nás dali mezi politické. Byli jsme na cele čtyři kamarádi, všichni adventisté, takže to bylo veselejší, než kdybych tam byl sám.“

Rozsudek padl na sklonku roku 1955 – Jan Filla byl za odepření vojenské služby odsouzen na 15 měsíců nucených prací v uranových dolech, jeho kamarád Jiří Pokorný, který za stejný delikt stanul před soudem už podruhé, dostal trest dvojnásobný. Ve zdůvodnění zaznělo, že v Československu sice platí svoboda vyznání, ale stát je v ohrožení. A proto je třeba sáhnout k mimořádným opatřením.

Mengele mu dal třikrát zelenou. O svých zážitcích z koncentračních táborů přes 50 let nemluvil

Číst článek

Ještě před vynesením rozsudku si vojenský soudce major Kysylko pozval Fillu k neformálnímu rozhovoru: „Řekl mi, že když jako pacifista neuznávám válku, co bych tedy dělal, kdyby ta válka skutečně vypukla. A pak ještě dodal, že má v šuplíku Bibli a může mi v ní ukázat, kolik válek je tam popsáno a kolik lidí tehdy zemřelo. Byl jsem z toho trochu vykolejený, nevěděl jsem si s tím dost dobře rady, jak na tyhle argumenty vlastně reagovat.“

První Vánoce za mřížemi strávil Jan Filla v pankrácké věznici při cestě na Jáchymovsko. Jeho dočasnou adresou se stal důl Barbora na hřebeni Krušných hor mezi Abertamy a Božím Darem. Hned první směnu došlo k závalu, při kterém málem přišel o život, a ani později to nebylo o mnoho lehčí, utrpěl několik úrazů. Vězni fárali pod zem ve třísměnném provozu a dostávali ty nejtěžší práce. „V úzkých klikatých chodbách vedly koleje, ale různé směry na sebe navazovaly bez nějakého oblouku, takže nebylo snadné projet bez vykolejení – říkali jsme tomu jáchymovské zatáčky. Několikrát se mi stalo, že jsem to nevytočil, zejména když ten zlom byl ve svahu, tak se vozíky zaklínily a dalo to obrovskou práci zase je od sebe oddělit.“

Adventista BONUS from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

V lágru mohli většinou adventisté neoficiálně dodržovat posvátnou sobotu, protože o jednotlivých směnách rozhodovali vězeňští kápové – když se jim podařilo sobotu dopředu nadpracovat, měli volno. Navíc se tajně scházeli společně se Svědky Jehovovými, společně se modlili a vedli náboženské debaty. „V lágru nám říkali sabatistí nebo sobotáři. Jednou to prasklo, že v sobotu nepracujeme, tak jsme šli všichni čtyři do korekce.

Nebyli to špioni aneb Kuchyňskou češtinou proti komunistům a Varšavské smlouvě

Číst článek

To byla betonová místnost, kde nebylo nic než pryčna na podlaze a byla tam dost zima. Strávil jsem tam deset dní. Jednou za mnou přišel nějaký prokurátor, kterého jsem do té doby nikdy neviděl, a začal mě přemlouvat, ať si to rozmyslím, protože jinak tam zůstanu. A když jsem odmítl, objevily se mu v očích slzy, tak moc mu šlo o to, aby mě ´obrátil´. Musím to ocenit, nemůžu si pomoci – i mezi nimi byli citliví lidé, i když se dali do služeb režimu.“

Trest si Jan Filla odseděl přesně na den a záhy po propuštění dostal další povolávací rozkaz. Aby se vyhnul novému soudu a trestu, podepsal raději desetiletý závazek do kladenských dolů, pak pracoval v různých dělnických profesích. Dnes žije dvaaosmdesátiletý pamětník v pronajatém bytě v malé obci Zábrodí na Náchodsku. Svého tehdejšího postoje nikdy nelitoval, ostatně je přesvědčen, že ve srovnání s některými souvěrci dopadl ještě poměrně dobře: „Nejsem žádný hrdina, ale kdybych měl narukovat na vojnu dneska, myslím, že bych jednal stejně. Svědomí je prostě svědomí a osobní postoj tady hraje velkou roli. Tak tomu bylo vždycky a věřím, že i v budoucnu se najdou lidé, v jejichž nitru to svědomí ještě funguje, aspoň částečně.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít