S kamarády chtěl plánovat akce proti komunistům. Po týdnech na samotce skončil v uranových dolech
- Když Československem otřásl „Vítězný únor“, nebylo mu ještě ani čtrnáct let. Přesto od samého počátku věděl, na které straně stát. V tom jej utvrzovala nejen jeho víra a morálka, ale především stále tvrdší postup komunistů vůči skutečným i zdánlivým nepřátelům.
- Členství ve skupině několika vrstevníků, která vůči novému režimu ani nestihla nijak vystoupit, mu v roce 1954 vyneslo 17 měsíců vězení – většinu strávil v jáchymovských uranových dolech.
- Přes cejch politicky nespolehlivého se mu nakonec podařilo získat vysokoškolský diplom – byť ne pro vytouženou profesi psychiatra, ale veterinárního lékaře.
- O složitá zákoutí lidské duše se však pětaosmdesátiletý Jaroslav Mojžíš zajímá dodnes – už proto, že jedna z oblíbených knih propašovaná do lágru mu pomohla přežít tamní peklo.
Narodil se 4. června v Olomouci, dětství a mládí však prožíval v Kojetíně, kde měl jeho otec obchod s textilem.
Ještě předtím, než začal chodit do školy, přišla okupace, která naštěstí rodinu příliš nezasáhla, jen při přechodu fronty v květnu 1945 jim výbuchy lehce poškodily dům.
Několik dní po osvobození tábořili na jejich dvoře vojáci Rudé armády, od nich se poprvé dozvěděl o stinných stránkách komunismu. „Otec se se dvěma z nich spřátelil, důvěřovali si, a tak když odjížděli, jeden z nich mu řekl: ‚Až odjedem, u vás bude zase dobře, ale u nás nebude nikdy dobře.‘ Jenže zanedlouho nebylo dobře ani u nás!“
Neoblíbená kolektivizace
V době, kdy „už nebylo dobře“, navštěvoval Jaroslav Arcibiskupské gymnázium v nedaleké Kroměříži, to ale komunisté nejprve zestátnili a v roce 1950 nakonec zrušili, takže studia musel dokončit jinde. Víra celé rodiny, vlastnictví obchodu, o který nakonec přišli, a otcova angažovanost v Československé straně lidové přinášely samozřejmě komplikace, jiní ale na tom byli ještě podstatně hůře.
„Mně a kamarádům se moc nelíbilo to období nastupující kolektivizace. Mnozí zemědělci si předtím nakoupili z našetřeného nějaká pole, nechtěli to dát do družstva, bránili se. Ale noví páni na ně tvrdě tlačili, předepsali jim velké dodávky, které nemohli splnit. A to už byl trestný čin, takže si mohli vybrat - buď jít do družstva, nebo do vězení, případně celou rodinu vystěhovali. Stejně tak ovlivnila naše myšlení měnová reforma, která proběhla zrovna v době, kdy jsem maturoval. Protože asi něco prosakovalo, tak jeden den prezident Zápotocký oznámil, že naše měna je pevná, aby nevznikla panika, a druhý den to přišlo. Lidi samozřejmě nadávali, protože spoustu z nich to ožebračilo, zbylo jim jen na nejnutnější živobytí, v Plzni byly nepokoje, které musela potlačit armáda. My jsme nějak moc našetřeno neměli, protože jsme byli tři děcka, tam nebylo z čeho. Ale postihlo to mého prastrýce, který byl dříve ředitelem ústavu choromyslných a měl úspory na stáří. Nezbylo mu nic, dožíval pak u nás a maminka ho pečlivě dochovala.“
Po maturitě chtěl Jaromír Mojžíš jít na medicínu a věnovat se psychiatrii, nebyl ale přijat. S některými bývalými spolužáky se tedy přihlásil do kursu pro výpravčí a současně plánovali akce proti komunistickému režimu – scházet se začali už před maturitou a dali si jméno Svoboda.
„Organizoval to Jindra Hlaváček, dále tam byl Lubomír Veteška, Míra Nemela a já. A ještě s náma byla jedna dívka, Černošková, která byla asi o dva roky mladší tam na gymnáziu. Občas jsme se scházeli a přemýšleli, jak bojovat proti systému. Chtěli jsme tisknout letáky, ale neměli jsme na to žádné vybavení. Jindra taky vymyslel, že bychom před sídlo okresního výboru strany, kam jezdili estébáci, nasypali kovové ježky nebo hřebíky. Luboš zase jezdil do Kunovic, tak vyfotografoval tamní letiště, ty fotky se naštěstí podařilo ještě před domovní prohlídkou zničit, jinak by nás obvinili i ze špionáže.“
Na samotce s morseovkou
Přestože zůstalo jen u plánů a skupina se nakonec rozešla, Státní bezpečnost se o ní dozvěděla. Jak, to zůstává dodnes tajemstvím – zřejmě někdo něco neúmyslně prozradil, nebo se dokonce chlubil, mohli to být třeba dva další členové, které přivedl Hlaváček až dodatečně a kteří zase rychle skupinu opustili. V každém případě byly nakonec zatčeny i tyto „malé ryby“ - možná i proto, že v té době velké procesy 50. let pomalu končily a StB potřebovala vykazovat další činnost, takže zkoušela vykonstruovat další případy.
„Přišli si pro mě 10. prosince 1953. Byl jsem zrovna v práci na nádraží v Kroměříži, dělal jsem evidenci ve skladu a najednou dva estébáci. Musel jsem si obléct kabát, na ruce mi dali železa a přes ně aktovku. Přes nástupiště mě odvedli do auta, tam mi zavázali oči. Vůbec jsem nevěděl, kam mě vezou, jen za chvíli jsme zase zastavili, slyšel jsem, že zase někoho cpou dovnitř, ten někdo řekl ‚au‘ a podle hlasu jsem poznal Vetešku. Dovezli nás do věznice v Uherském Hradišti, kde nás rozdělili. Já byl nejprve na cele s nějakým Vašíčkem a pak šest týdnů na samotce.“
Poměry ve věznici už sice nebyly tak tvrdé jako za Aloise Grebeníčka, pro devatenáctiletého vězně ale nebylo snadné se s novou situací vyrovnat. Kromě fyzického nepohodlí dostávala zabrat hlavně psychika – výslechy v denních i nočních hodinách, veškeré přesuny se zavázanými očima, dlouhý pobyt na samotce, výhrůžky dvacetiletým trestem.
„Měl jsem hlavně obavu, abych neřekl něco, co oni ještě neví, abych to nekomplikoval. Když vyšetřovatelé tvrdili, že někdo něco řekl, tak jsem nevěděl, jestli je to pravda, nebo ne. To trvalo asi měsíc a půl, ty výslechy. Občas jsem se s vězni v sousedních celách domlouval morseovkou, kterou jsem znal ze skautu, ale jen zřídka, aby na nás nevlítli bachaři. Hlavně mi ale pomohla kniha Nové základy experimentální psychologie od Břetislava Kavky. To byl vlastně samouk, ale pokusy, které dělal, jsou na takové úrovni, že to stojí zato přečíst. Tohle dílo mi dalo takovou vnitřní sílu, věděl jsem, že je tady něco víc a že můžu tu vůli pěstovat, bylo to pro mě posilou. Dokonce se mi pak podařilo dostat brožovaný výtisk do Jáchymova, kde to pomáhalo mně i ostatním, tu knihu mám dodnes. Prostě jsem byl se vším vyrovnaný, nenaříkal jsem, a to bylo pro mě asi hodně důležité.“
Život mladého mukla
Čtyřměsíční pobyt ve vyšetřovací vazbě ukončil soud v Uherském Hradišti. Za sdružování proti republice vynesl senát tresty od asi roku a půl do dvou let nad Hlaváčkem, Veteškou a Mojžíšem – Nedoma a Černošková do výkonu trestu nešli, přesto si odnesli celoživotní stigma. Jaroslav Mojžíš putoval přes Olomouc a Prahu do uranových dolů – nejprve do sběrného tábora Vykmanov a pak na Svatopluk. „První večer ve Vykmanově bylo pro mě všechno nové, dřevěnej barák plnej cizích chlapů, stovka, možná dvě, člověk byl vyjukanej. Přišla večerka, zhasnout, ticho, spát! A najednou tam někdo začal basovým hlasem a ostatní se přidali ‚Zas jeden den uplynul. Zas jeden den blíže svobodě a smrti. Zas jeden den v prdeli. Hurá!‘ Mně přitom vstávaly chlupy na rukách. To byl každodenní rituál vězňů přes spaním.“
Hned po převezení na Svatopluk šel Jaroslav Mojžíš „pod zem“ - bez jakékoliv přípravy či školení. Stejně jako všichni ostatní, přestože v dole šlo neustále o život - třeba když na otáčející se vrták dopadl ze stropu velký kámen a on a parťák neměli v úzké komoře kam uhnout, naštěstí se podařilo včas zastavit motor. „Nebo jsme přišli na pracoviště a tam byl mrtvý, který zahynul při stejné práci, jakou jsme dělali my. Byl celý bílý a zasypaný prachem, který se uvolnil z předchozího odpalu a udusil ho.“
Jídlo se na táboře vydávalo pod širým nebem, oblečení jak na maškarní ples – Jaroslav Mojžíš vyfasoval na celý pobyt pytlovinový mundúr snad ještě z rakousko-uherské armády, vyspravený různobarevnými záplatami a s jediným knoflíkem u krku, namísto opasku používal kus elektrického kabelu. K tomu až několikahodinové nástupy, pokud počet vězňů nesouhlasil, pravidelné prohlídky na barácích.
„Přesto se mi podařilo ukrýt ve slamníku německý slovník, říkal jsem si, že to je jazyk s pravidelnou výslovností, tak se můžu učit sám, navíc jsme tam měli několik Němců, takže mi pomáhali. V podstatě v tom táboře fungoval po práci tajný paralelní život – přednášky vysokoškolských profesorů, vězni-duchovní sloužili pro ostatní mše s kouskem chleba místo hostie a kapkou vína v nějaké ampulce. Člověk ale musel dávat pozor, komu věřit a komu ne, protože tam byli i někteří hajzlíci, kteří tvrdili, co všechno prožili, ale to převzali od někoho jiného, kdo už třeba zemřel, nebo byl přesunut jinam. Já jsem se tam seznámil mimo jiné s jedním velmi zajímavým člověkem – představil se mi jako Jindřich Friče, ale užíval umělecké jméno Marco. To byl novinář a fotograf, který za války a těsně po ní procestoval řadu zemí, publikoval v cizině. A také v lágru se dokázal rychle zorientovat, měl různé kontakty, tak i mně tam hodně pomohl. Setkali jsme se pak po propuštění v Praze, napsal mj. knihu Soudruh agresor o ruské okupaci v roce 1968.“
S občany SSSR se Jaroslav Mojžíš potkával i za ostnatým drátem a stejně jako při prvním setkání s vojáky Rudé armády v roce 1945 šlo o střet dvou zcela odlišných světů. Většina z nich řídila těžbu a s vězni se vůbec nebavila, ale jeden z nich – mladší než ostatní - se s nimi občas dal do řeči, přestože to měli zakázané: „Zeptal se mě, za co jsem zavřený. Než jsem mu stačil odpovědět, tak můj parťák, bývalý boxer s proříznutou pusou, mu povídá: ‚Protože nechtěl jest makový koláče!‘ A ten ruskej klučík se tak smutně podíval a říká ‚A proč nechtěl jíst makový koláče?‘ Zní to legračně, ale on tomu zjevně opravdu věřil, že člověk může být zavřený za cokoliv, i za takovou volovinu. To bylo nepochopitelný.“
Vyloučen ze studia
Z uranového lágru se Jaroslav Mojžíš vrátil na jaře 1955 – propuštěn byl o několik týdnů dříve, za to s dvouletou podmínkou. Přes stigma politického vězně se mu podařilo, byť komplikovaně, vystudovat vysokou školu – na Slovensku, kde panovaly mírnější poměry a kde dokázal svoji minulost po několik let utajit. Doma v Kojetíně o něm místní komunisté dobře věděli, proto se mu raději vyhýbal.
„Oni si možná mysleli, že jsem ještě ve vězení, prostě jsem se neukazoval. Prázdniny jsem trávil u tety na Drahanské vysočině, protože jsem je nechtěl dráždit. Kdyby mě viděli, tak by se možná zajímali, co dělám, a mohli by něco udělat. Předtím jsem se moc neučil, měl jsem spoustu jiných zájmů, ale teď jsem si řekl, že se musím učit tak, aby mě mohli vyhodit jen z politických důvodů. Učil jsem se do půlnoci a po prvním semestru jsem zjistil, že jen tři z dvaceti máme všechny zápočty. Ti ostatní, kteří měli na střední vyznamenání, chodili večer do kina, že to přeci znají, asi to byla pravda, ale pak už jim ty znalosti asi nestačily.“
Nakonec byl Jaroslav Mojžíš těsně před ukončením studia přeci jen vyloučen a musel absolvovat základní vojenskou službu. Po návratu však opět dostal díky pochopení některých lidí příležitost studovat při zaměstnání opět na Slovensku veterinární lékařství, poslední ročník už mohl dělat v Brně, kde pak nějakou dobu vyučoval na pedagogické fakultě. Tam se setkal i se svojí budoucí manželkou, která ještě studovala: „Říkala, že mě nejprve nesnášela, ale v roce 1968 jsme se vzali. Měla aprobaci biologie a pozemky a jako učitelka byla moc dobrá. Když jsem se byl podívat za ní ve škole, tak bylo poznat, jak ji děcka milovaly. Brala si raději ty nižší ročníky, protože jsou tvárnější.“
Manželé Mojžíšovi vychovali tři děti a žijí spolu dodnes. Jaroslav je i v pětaosmdesáti letech svěží nejen psychicky, ale rovněž fyzicky, dokonce si troufne na stoj o hlavě. Komunistické vězení považuje za dobrou školu, která mu pomohla lépe chápat život a jeho hodnoty. A k Novým základům experimentální psychologie se pravidelně vrací.
