Jedno odpoledne mu změnilo život. Jako student maturitního ročníku gymnázia roznesl Karel Linhart sotva dvě desítky protikomunistických letáků. Ve zinscenovaném procesu byl odsouzen na 10 let vězení, šest a půl roku těžil uran v Jáchymově. Perzekuce ovšem pokračovala i na svobodě, zpočátku jen těžko hledal práci i bydlení. Dnes žije s dcerou v rodinném domě v Novém Městě na Moravě a pracuje ve vedení žďárské pobočky Konfederace politických vězňů.

Paměťová stopa Jihlava/Nové Město na Moravě 11:00 26. března 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Únor 1948 znamenal pro Karla Linharta od samého začátku výrazný předěl. Jeho otec byl v té době krajským tajemníkem lidové strany a úřadujícím místopředsedou Okresního národního výboru v Jihlavě.

„Samozřejmě s ním velmi rychle zametli. Důkladně prohledali sekretariát lidové strany, poněvadž si mysleli, že tam určitě bude bůhvíco, především zbraně. Pochopitelně nic nenašli, přesto táta přespal asi tři dny u těch estébáků, pak ho pustili domů.“

Také na jihlavském gymnáziu nastaly zásadní změny – na chodbách se začali objevovat spolužáci v modrých košilích, Český svaz mládeže rychle získával monopolní postavení.

„Tehdy za námi poslali z Brna nějakého kluka, dodnes si pamatuji, že se jmenoval Pepek Janda, aby zorganizoval jako protipól Svaz středoškolského studentstva. Přinesl nám i pár textů, které jsme měli rozmnožit a roznášet po Jihlavě. Pokud si pamatuju, tak tam nebylo nic, co by stálo za zmínku – jeden z nich se třeba vyškleboval Antonínu Zápotockému, stálo tam něco jako Zápotocký, necky, Trockij.

Dohromady jsme vyrobili jen asi 20 letáků, protože barva musela dlouho schnout a tiskli jsme to válečkem v kanceláři hotelu jménem tuším Zlatá hvězda, který měl otec jednoho z nás v pronájmu. Pak jsme se rozešli a po cestě jsme ty letáky dávali do domovních schránek a pár na lavičku v parčíku naproti gymnáziu. Tím pro nás celá letáková akce skončila.“

Jenže to byl tragický omyl, i když následky se dostavily až později. To už Karel Linhart po maturitě a neúspěšném pokusu dostat se na brněnská práva skončil na podřadném místě v účtárně jihlavského Palu. Tam ho opět vyhledal Josef Janda a chtěl po něm informace o tomto podniku.

Mladý zaměstnanec však v podstatě nic nevěděl, a tak spolupráci odmítl. V říjnu 1949 ho pak přímo z kanceláře odvezli dva muži nejprve na jihlavskou služebnu StB. Během vyšetřování se ho ptali právě na ony letáky, ale i na údajně slibované informace z továrny.

Jméno Josefa Jandy se při vyšetřování ani u soudu neobjevilo, Karel Linhart má za to, že šlo o konfidenta, po podrobnostech ani po roce 1989 raději nepátral. Sám při výsleších o ničem nemluvil, vyšetřující mu ovšem ukázali protokol, kde byla všechna známá i neznámá jména a přesný popis celé letákové akce. Podpis však neviděl, takže dodnes neví, kdo tehdy vlastně vypovídal, jestli Janda nebo někdo jiný.

Vyšetřování ani vazba nebyly nijak brutální, vlastní skutek považoval za poměrně neškodný, a tak věřil, že v jihlavské věznici stráví maximálně pár dní, protože 28. října bude jistě vyhlášena amnestie. Jenže ta nepřišla, naopak po čtvrt roce stanul spolu s dalšími čtyřmi členy skupiny před státním soudem v Brně. Ten jejich čin rozhodně nepovažoval za „mladickou nerozvážnost“, jak se marně pokoušel argumentovat jeden z obhájců ex offo. Naopak podle §1 a §5 (Velezrada a Vyzvědačství) Zákona na ochranu lidově demokratické republiky byli odsouzeni k odnětí svobody od šesti do patnácti let.

Karel Linhart dostal desetiletý trest, který zanedlouho zahájil ve věznici Plzeň-Bory. „Na cele jsem byl s jistým Valíčkem, ten zavraždil svoji ženu ještě dřív, než jsem se vůbec narodil. Dost špatně mluvil, protože většinu trestu strávil na samotce. Po čase jsem zjistil, že být s ním byla pro mě výhoda – byl tam vlastně doma, takže bachaři se k němu chovali úplně jinak než k ostatním. Třeba ta hromada peří na draní, kterou nám každý den vysypali na stůl, byla menší, takže jsme tu normu vždycky splnili.“

Po pár měsících putovala velká skupina vězňů do uranových pracovních lágrů – Karel Linhart skončil v Mariánské na okraji Jáchymova. To byl původně tábor pro německé zajatce, kteří tam fárali až do roku 1953, kdy byli konečně repatriováni. Soužití s nimi prý nebylo špatné, po krátké počáteční nedůvěře vzali české vězně mezi sebe.

Za útěk na pivo modrá knížka aneb Verše o cele smrti. Příběh muže, který byl od mládí 'nepřítelem lidu'

Číst článek

Protože těžba uranu pro Sovětský svaz byla prioritou, důl byl vybaven moderní technikou.  Pan Linhart vystřídal různé profese, včetně velmi rizikové práce při drcení a třídění vytěžené radioaktivní rudy, u té naštěstí pobyl jen krátce. Mnohem těžší než nebezpečná práce byl samotný život v lágru s nekonečnými nástupy a pochody do práce a zpět v až dvousethlavé sevřené skupině sešněrované lanem.

Celkem si odseděl či spíše tvrdě odpracoval šest a půl roku. K předčasnému podmínečnému propuštění zřejmě přispěly i pravidelné žádosti jeho budoucí manželky Evy, se kterou se seznámil už jako student a která ho jezdila do tábora navštěvovat, kdykoliv to bylo možné.

Vzali se po půl roce, brzy se jim narodilo první dítě. Jenže pro bývalého politického vězně a syna místního „reakčního politika“ byla Jihlava v roce 1956 příliš malá. K opětovným problémům se zaměstnáním přibyla i bytová krize, kdy spolu s miminkem museli vzít za vděk místem v už tak přeplněném bytě manželčiny rodiny.

Proto se záhy přestěhovali do Ostravy, když se ale ani po roce nedočkali slibovaného bytu, vyměnili opět Ostravu za Nové Město na Moravě a Karel Linhart černouhelný důl za nově otevřený uranový důl v Dolní Rožínce. Přidělený byt byl však téměř neobyvatelný a zanedlouho přišla ještě horší rána. Třicetiletý živitel rodiny byl nečekaně o Vánocích roku 1959 povolán na dvouletou základní vojenskou službu.

„Když jsem to manželce po návratu z vojenské správy řekl, tak jen hlesla: 'Proboha, ať už nám dají pokoj, vždyť to není možný.' Za chvíli se sebrala a rozhodla se, že všichni tři i s ročním klukem pojedeme do Žďáru a tam vysvětlí náčelníkovi, že jsme rodina bez prostředků a že to prostě nejde. Náčelník nás přijal, ona si před ním klekla, plakala a vysvětlovala, že čeká druhé dítě.

A ten 'fešák' jí na to opáčil, že o takovýho parchanta, kterýho má v břichu, socialistická společnost vůbec nestojí. Dodnes si pamatuju jeho jméno, ale neřeknu ho, jen mně bylo líto, že v roce 1989 už byl po smrti, šel bych si s ním popovídat. Když jsme se pak se ženou na dva roky loučili, tak jsme si říkali, že zase další dva roky jsou… Víte, kde, já řeknu v háji.“

První rande před čtyřicítkou aneb Nikdy jsem neplakal. Příběh muže, který mládí prožil v nejtěžších věznicích

Číst článek

Po návratu z vojny se Karel Linhart vrátil na šachtu v Dolní Rožínce, kde aspoň trochu zúročil své nedobrovolně získané zkušenosti z Jáchymovska. A po odchodu do předčasného „uranového“ důchodu v padesáti letech ještě nastoupil jako recepční reprezentačního hotelu Ski v Novém Městě na Moravě. Tam se mu pro změnu hodila němčina vypilovaná četnými rozhovory s německými spoluvězni.

Po roce 1989 začal působit v Konfederaci politických vězňů, vystupovat při pietních shromážděních, besedovat s žáky a studenty a dodnes sleduje politické dění u nás. Ne vždy se souhlasem, třeba aktuální snahy některých současných politiků o sbližování s Ruskem nebo Čínou prý s obavami a mrazením v zádech.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít