Pravice a levice si v slzách padly do náručí. Zákonodárci se rozeběhli k sobě jako na povel a začali se „v neuvěřitelném opojení“ líbat. „Výstup to byl stejně bizarní, jako nečekaný," napsal historik.

Rčení pod rentgenem Praha 7:08 13. května 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Za Velké francouzské revoluce, počátkem července roku 1792, promluvil k hluboce rozdělenému francouzskému Zákonodárnému shromáždění poslanec a lyonský biskup Antoine-Adrien Lamourette.

Vzýval potřebu míru, svornosti a jednoty před vnějším nepřítelem - a mluvil tak dojímavě, že si pravice a levice v slzách padly do náručí. Zákonodárci se rozeběhli k sobě jako na povel a začali se „v neuvěřitelném opojení“ líbat (André Maurois). „Výstup to byl stejně bizarní, jako nečekaný,“ napsal historik Jules Michelet.

Nebylo to však první představení svého druhu. O tři roky dříve, 4. srpna 1789, navrhl poslancům jistý vysoce postavený šlechtic, aby se zrušily feudální výsady. Sklidil bouřlivý potlesk. Poslanci slzeli, objímali se a v euforické náladě se chtěl každý něčeho vzdát.

Biskup z Nancy se vyslovil pro zrušení práva honitby, což pohříchu nešlo na úkor duchovenstva, ale šlechty. Ta souhlasila – a oplátkou navrhla faktické zrušení církevních desátků. („Biskup nás připravil o lov, já ho připravím o desátky,“ mumlal si před svým vystoupením zvesela vévoda Châtelet.) Všichni se společně otřásli hnusem nad zapomenutou výsadou, která prý šlechtici umožňovala, aby po návratu z lovu rozpáral břicho dvěma leníkům a ohřál si nohy v jejich krvavých útrobách.

Pánové de Guiche a de Mortemart v rozrušení oznámili, že jsou hotovi obětovat vše. Pan de Bauharnais žádal stejné tresty pro urozené i neurozené, pan de la Rochefoucauld se domáhal úlev pro černé otroky a hrabě de Virieu odhalil svůj zásadní odpor vůči panským holubníkům. Pravil: Zrušme je!

Svých starých privilegií se oné památné noci houfně vzdávaly regiony, města i soudy. Pělo se Te Deum a král (který bude za tři a půl roku gilotinován) byl prohlášen obnovitelem francouzské svobody. A to vše se stihlo za šest hodin.

Kdyby se tak Francouzské revoluce zastavila onoho 4. srpna 1789! Jenže ona se řítila dále, přes překážky a přes mrtvoly, až dospěla ke dni lamourettovského objímání. Michelet o těch barvotiskových výjevech z července 1792 napsal: „Nedivte se těm naivním výlevům. Francie je země, kde uprostřed nejdivočejších nesvárů se tu a tam dostaví záchvat dobrosrdečnosti. Nezažili jsme snad hodinu před vražednou bitvou u Azincourtu, jak naši rytíři a baroni, rozděleni tolikerou nenávistí, prosili jeden druhého za odpuštění a líbali se? Také tady v předvečer krvavé bitvy Revoluce bojovníci na okamžik zjihli, řekli sbohem míru, věnovali přírodě, lidskosti, laskavosti poslední objetí.“

Ad usum delphini? Jindřich si sám řeže Ludvíka. Ale nedělte se s Jupiterem!

Číst článek

V tom všeobecném červencovém dojetí kohosi z líbajících se poslanců napadlo, že se musí neprodleně poslat pro krále, aby viděl, „jak se tito křesťané milují vespolek“.

Jenže kouzlo minulo ještě týž den - tak rychle, že rčení „Lamourettův polibek“ či „Lamourettovo objetí“ se ve Francii stala notoricky známým označením smíru bez dlouhého trvání. Smíru zdánlivého a povrchního, který zakládá na nové, horší problémy právě tím, že ty staré přehlíží. 

V srpnu 1792, pouhý měsíc po idylických lamourettovských výjevech v Zákonodárném shromáždění, zaútočila Paříž na Tuilerie a zmocnila se Ludvíka XVI. Neuplyne ani půlrok, a „obnovitel francouzské svobody“ půjde pod gilotinu.

Přituhovat začalo právě už v létě 1792. Heslem bylo „Vlast je v nebezpečí“, čímž se ospravedlňovalo leccos, včetně horlivého potírání vnitřního nepřítele.

Jean-Paul Marat, zuřivý novinář a bývalý lékař, jehož revoluční zápal stupňovala trýznivá kožní choroba, neúnavně volal po vraždění šlechty a kněží. A dočkal se. Masakry v pařížských věznicích, plných skutečných i domnělých nepřátel nového režimu, začaly 2. září. O vině se rozhodovalo šmahem a úplně stačilo, jestliže byl někdo označen za „pána s jemnou kůžičkou“. Zahynulo nejméně dvanáct set lidí a leckteří byli před smrtí mučeni. Ke konci byli zabíjeni i duševně nemocní lidé, žebráci, nemocní, prostitutky a sirotci.

Marat, navlečen do mastného límečku, jak si pozorovatelé všimli, zářijové masakry neústupně obhajoval. „Lid, chopiv se moci, dokázal vymýtit zrádce,“ řekl poslancům, když byl před ně předvolán. I jemu však zbývalo pár posledních měsíců života. 13. července roku 1793 ho v jeho vlastní vaně probodla mladá šlechtična Marie-Chalotte Cordayová d’Armont. 

Cordayová, pravnučka dramatika Corneille a původně stoupenkyně revoluce, skončila pod gilotinou. Stejně jako občan Lamourette (česky nejspíš Flirt). A jako mnozí z těch, s nimiž se lyonský biskup ve své hvězdné hodině v Zákonodárném shromáždění v červenci 1792 vroucně objímal.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít