Marshallův plán místo února? To překračovalo mentální horizont politiků, tvrdí historik
Uplynulo 70 let od chvíle, kdy se moci v tehdejším Československu chopila komunistická strana těsně svázaná se Sovětským svazem. V následujících dekádách totalitární režim připravil o život, zdraví, kariéry a domov desítky tisíc lidí. Dalo se tomu zabránit? Měly na převzetí moci vliv poválečné mezinárodní poměry, nebo spíše domácí situace?
„Mezinárodní okolnosti tomuto dění silně nahrávaly, roli hrál i vnitřní vývoj a přesvědčení české společnosti včetně nekomunistického odboje, že by mělo dojít k systémovým proměnám,“ uvedl v pořadu Pro a proti historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Jiří Kocián.
Únor 1948 minutu po minutě: 'Právě jsem se vrátil z Hradu,' hlásil Gottwald z improvizované tribuny
Číst článek
Podle něj nelze podceňovat imperiální vliv Sovětského svazu. „I z hlediska vývoje válečných událostí v Evropě to byla jedna z okolností, která vývoj ovlivnila.“
„Mezinárodní okolnosti tomuto dění silně nahrávaly, roli hrál i vnitřní vývoj a přesvědčení české společnosti včetně nekomunistického odboje, že by mělo dojít k systémovým proměnám,“ uvedl v pořadu Pro a proti historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Jiří Kocián.
Podle něj nelze podceňovat imperiální vliv Sovětského svazu. „I z hlediska vývoje válečných událostí v Evropě to byla jedna z okolností, která vývoj ovlivnila.“
„Je známo že Beneš, pokud se scházel s komunisty, tak ti na něj vyvíjeli velký psychický a politický nátlak.“
Komunisté prý také věděli o všem, co si dohodli národně socialističtí ministři v demisi. „Na sekretariátu národně socialistické strany měli informátora. Takže Gottwald ihned věděl, že se ministři rozhodli pro demisi.“
„Ale zároveň i Beneš měl dostatek informací, a obával se toho, že kdyby se komunistům postavil, mohlo by to mít nedozírné následky a znamenalo by to v podstatě krvavou řež,“ konstatoval Kocián.
Historik z téhož ústavu Vít Smetana soudí, že větší vliv na události té doby mělo vnitřní nastavení české společnosti i českých politiků.
„Představa, že je třeba spojit Československo co nejtěsněji se Sovětský svazem, který je jako jediný schopný zajistit bezpečnost..., byla přepjatá. Vedla k tomu, že i demokratičtí politikové dělali vůči Sovětskému svazu politiku nejen vstřícnou, ale i nedůstojnou až devótní.“
Informace o gulazích a stalinských čistkách v Československu sice byla, ale byla také silná tendence je bagatelizovat jako přehnané. „Dále existovalo přesvědčení, že se Sovětský svaz bude vzhledem k válečné zkušenosti po válce do určité míre demokratizovat.“
„Českoslovenští demokraté byli naivní, když si mysleli, že bude možné dělat na mezinárodní scéně politiku všestranně vstřícnou vůči Sovětskému svazu, vyhovovat mu v čemkoli, a že ten nám umožní demokratický vývoj.“
Smetana vidí jako alternativu k Únoru 1948 nabídku Marshallova plánu Československu v roce 1947. „Pokud by si českoslovenští demokraté uvědomovali, co je v sázce, tak se mohli asi mnohem úspěšněji postavit Sovětskému nátlaku.“
Bohužel se tak ale nestalo. „Čeští politici by veřejnost byli schopni spíš strhnout na svou stranu a komunisté nebyli připraveni na tak zásadní mocenský střet. Problém byl, že Marshallův plán v tu chvíli překračoval mentální horizonty a mapy tehdejších politiků.“
„Takže když Stalin v roce 1943 prezentoval Gottwaldovi, Masarykovi a Drtinovi vše jako otázku spojenectví, vzal je k mapě a ukázal jim, v jaké nevýhodné pozici Československo je, tak nikdo neuvažoval, že by se sovětskému nátlaku postavil. Odhlasovali tak unisono, že se Československo nezúčastní konference o Marshallově plánu Paříži,“ shrnul Vít Smetana.
