Po únoru 1948 přišel teror, který se nezastavil před ničím. Ani před těhotnou ženou

Osud politických vězeňkyň během komunismu byl v něčem horší než osud politicky vězněných mužů. Zákony vězeňského života jim určovaly kriminálnice ze skutečného podsvětí a komunističtí vyšetřovatelé ani dozorci neměli zábrany. Protože ponížit ženu je jednodušší než ponížit muže, říká historik Jaroslav Rokoský.

Doporučujeme Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Julie Hrušková odešla po únoru 1948 do Rakouska. Nechala se ale přemluvit a vrátila se do Československa, aby proti režimu něco udělala. Zaplatila za to mnoha lety ve vězení

Julie Hrušková odešla po únoru 1948 do Rakouska. Nechala se ale přemluvit a vrátila se do Československa, aby proti režimu něco udělala. Zaplatila za to mnoha lety ve vězení | Zdroj: Post Bellum

„U nás i v historiografii se šíří pojem socialistická nezákonnost, s tím já ale nesouhlasím. To, co se tu odehrávalo po únoru 1948, byl teror,“ uvedl historik Tomáš Bursík. A tento teror se nezastavil před ničím. Ani před ženou, která byla těhotná a po prvním výslechu nebyla schopna se postavit na nohy. Při výslechu jí dokonce potápěli hlavu do vody, když dostatečně rychle neodpovídala.

Když ji odvezli do věznice, tak si do ní v přijímací kanceláři mohli příslušníci SNB kopnout. Následně byla zavřena do temnice, kde ležela na betonové podlaze a poté potratila. O lékařském ošetření se jí mohlo jenom zdát. Jmenovala se Vlasta Charvátová, v té době jí bylo 24 let a doma měla malého syna. Dlužno dodat, že rehabilitace a ocenění se dočkala až po listopadu 1989. 

Horší než osud vězněných mužů 

V knize Z letopisů třetího odboje autorka Zora Dvořáková uvádí: „Osud politických vězenkyň byl v jednom směru horší než osud politicky vězněných mužů. Těch totiž bylo posléze tolik, že se v lágrech a věznicích retribuční a kriminální vězni ocitali v menšině. To například ovlivňovali atmosféru v jáchymovských lágrech.

Dokonce muselo přijít rozhodnutí, aby kriminálníci nebyli spolu s politickými pohromadě, protože v jejich společnosti se povážlivě infikovali protikomunistické názory. (…) Situace žen vězněných z politických důvodů byla v tomto směru mnohem horší. Nepsané zákony interního vězeňského života tu určovaly protřelé kriminálnice, recidivistky, podvodnice a prostitutky, ženy ze skutečného podsvětí.“ 

Situace z politických důvodů vězněných žen byla nejen vůči nim nespravedlivá. Byla tragická i z toho důvodu, že řada z nich byly zároveň matkami. „Pro vězněné ženy to bylo velké trápení, děti vyrůstaly bez matek. Někdy se podařilo ta léta odloučení překlenout, v jiných případech už to byly nenapravitelné škody,“ říká historik Jaroslav Rokoský. 

Třídní princip 

Vše, co se v Československu odehrávalo po únoru 1948 až do pádu komunistického režimu, bylo podřízeno tzv. třídnímu principu. Právo tedy mělo svou „třídní podstatu“ a i ve výkonu trestu byl uplatňován „třídní princip“. Překlad je v podstatě velmi jednoduchý: kdokoliv, kdo nesouhlasil s komunistickým totalitním státem nebo byl z jiné než „dělnické třídy“, patřil mezi ideové odpůrce, a tak se ocitl na listině nepřátel a dovoleno pak bylo téměř vše.

Vlastu Černou, které tehdy ještě nebylo 18 let, strčili příslušníci StB do nevětrané sklepní cely, kde pak v izolaci prožila tři měsíce | Zdroj: Post Bellum

Jedním z hrdinských příběhů vězněných žen byl příběh Dagmar Šimkové. Její vzpomínky jsou zaznamenány v knize Byly jsme tam taky: „Bylo to promyšlené, vědecké spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje od ostatních tvorů. Nešlo totiž ani tolik o náš fyzický zmar, jako o rozšlapávání mozku člověka, jeho mysli, přes kterou se tunovým cvalem řítila lež, teror a propaganda. Šlo o to vyrvat z hrudi člověka srdce, přinutit jeho duši k otrocké prostraci a zdupat ji a pošlapat jako rohož u dveří.“  

Komunistický režim v Československu považoval vězeňství za nedílnou součást represivních prostředků. Charakteristické metody měly vést k fyzickému týrání těla, psychickému zničení lidské duše a lidé měli být vykořisťováni prací. Ptáme-li se po odpovědnosti jednotlivců, vyšetřovatel Václav Pešek, který týral Vlastu Charvátovou, v roce 1968 při výslechu uvedl: „Uznejte sám, copak by to nějaká ženská vydržela? (…) vždyť Vám říkám, co to bylo za lidi, samý póvl…“  

A tak nás zřejmě ani nemůže překvapit, že komunistický režim se k ženám nechoval lépe než k mužům, leckdy naopak hůře. Protože ponížit ženu je jednodušší než ponížit muže, konstatuje historik Jaroslav Rokoský. 

Ivana Chmel Denčevová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme