Před hlavní samopalu aneb Jak maminka zapřela Masaryka
Narodila se uprostřed 30. let ve vesnici uprostřed úrodných hanáckých polí. Zažila první republiku, německý protektorát i nástup komunistické diktatury, která připravila její maminku o milovanou krejčovskou živnost. Jí samotné pak zkomplikovala cestu ke studiu milované chemie, které dala přednost před výtvarným uměním – to si však ponechala jako celoživotní zálibu.
Byla vždy kurážná, někdy až příliš: při dohadování se s okupačními vojáky v srpnu 1968 stála možná na prahu vlastního domu v Brně i na hranici mezi životem a smrtí. Ve svých jedenadevadesáti letech má však Jarmila Janků naopak určité obavy z budoucnosti - věda a technika jdou podle ní kupředu mnohem rychleji než lidská zodpovědnost.
Jarmila Janků (rozená Kurfürstová) přišla na svět 22. září 1934 v obci Uhřičice nedaleko Kojetína. Otec František byl vyučený tesař a jeho specialitou byla stavba a oprava krovů věžních střech a bání, které i sám navrhoval.
Vedle mladšího bratra Zdeňka měl ještě dva starší nevlastní bratry, za zmínku stojí zejména Vojtěch Kapoun: „Tatínkův otec padl v roce 1915 v Rusku, tatínkovi byly tehdy asi čtyři roky. A Vojta, hned jak trochu povyrostl, chodil na panské a mamince nosil peníze. Jako dospělý jí pak nechal postavit nový domek se zahrádkou. On si totiž udělal poddůstojnickou školu, a protože byl urostlý a inteligentní, tak ho vzali do Hradní stráže. Tam si ho všiml prezident Masaryk a Vojta mu pak dělal osobní stráž. Doprovázel ho také při jeho cestách, dvakrát s ním byl ve Francii. Vojta byl nadšený, vždycky psal domů, že je to úžasný starý pán.“
Šití na pohřby maminku netěšilo
Maminka Růžena Křepelková pocházela z místní rolnické rodiny, její rodiče měli malé hospodářství, potýkali se ale s dluhy. Proto si taky Růžena nemohla splnit svůj sen a vystudovat učitelský ústav v Kroměříži.
Namísto toho se vyučila dámskou krejčovou, své matematické nadání ovšem uplatnila i tam: „Veškerý dokumenty o všem měla na jedničku, málo bylo takových poctivých, Společenství krejčích v Kojetíně ji velice velebilo. Já jsem od ní ledacos pochytila, jako malá jsem si hrávala v dílně pod žehlicím prknem. Takže když jsem pak asi v osmi letech, už za německé okupace, přešla z uhřičické obecné školy na dívčí školu do Kojetína, tak při zkouškách jsem měla převádět centimetry a milimetry a naopak. Já byla pořád pod tím prknem, měřila jsem si všechno, šila na panenky, takže to jsem hbitě spočítala. Paní ředitelka se ptala, kdo je moje maminka. Když jsem řekla Růžena Křepelková, tak si hned vzpomněla, že byla chytrá, a ptala se, co dělá. Profese švadleny jí překvapila, předpokládala, že půjde studovat. Ale já paní ředitelku přesvědčila, že maminku ta práce baví.“
František Kurfürst spolu s bratry pro manželku přestavěl stodolu na velkou krejčovskou dílnu – pracovala tam nejen sama, zaměstnávala také několik dalších žen a dívek, některé se přímo u ní vyučily. Šily nejen pro místní, ale rovněž pro zákaznice z Kojetína a dalších míst. Práce bylo většinou dost – zejména před hody a poutěmi. A taky před pohřby, kterých nebylo málo.
„Tehdy nebyly léky a umíralo hodně mladých. Třeba Mařenka Tichá, dcera bohatýho sedláka, zemřela na tuberu, nemohli ji vyléčit. Další dva chlapečci, když jsem byla v první třídě, zase zemřeli na cukrovku. A my, jako děti ze školy, jsme šly s ostatními v dlouhém průvodu za těma rakvičkama. To bylo velmi smutné. A smutná byla vždycky i maminka, když ty šaty na ty pohřby šila. Třeba když umřela mladá nevěsta a ona měla tu mrtvou do těch nově ušitých šatů obléct. Maminka se mrtvých hrozně bála, tak si vždycky někoho vzala, aby to udělal za ni.“
Tatíček jí poprosil, aby zalhala
Naštěstí zažila Růžena Křepelková také mnohem veselejší příhody, jednu dokonce s Masarykem – takovou, která by se klidně mohla objevit i v dobových čítankách. Jako mladá dívka jednou seděla na vnější straně zděného plotu jejich rodinné usedlosti.
Když kukačka zakukala aneb Byla jsem tam a bylo to krásné. Příběh Drahomíry Pazdírkové
Číst článek
Kolem vedla cesta z polí k silnici mezi Kojetínem a Prostějovem: „Maminka najednou viděla, jak odzadu přijíždí na koni pan prezident. Slušně ho pozdravila „Dobrý den, pane prezidente“, on se zasmál a pak jí řekl: „Holčičko, já bych k tobě měl prosbu. Víš, ono se to nemá, to ti říkám dopředu. Ale za chvíli se tu objeví dva páni a budou se tě ptát, kde jsem zabočil. Neřekneš jim, že jsem zabočil doprava do Kojetína, pošleš jich na opačnou stranu. Prosím pěkně, udělej mi to. Víš, já už si zoufám, oni mě pořád hlídají.“ Maminka mu to slíbila, pan prezident jí zamával a odjel. A když pak přijeli na koních ti dva páni, tak je opravdu poslala doleva k Prostějovu. Dál už to nevím, ovšem ona se tím strašně pyšnila - všude vykládala, jak ona pomohla panu prezidentovi Masarykovi!“
V březnu 1939 se i čtyřapůlletá Jarmila stala občankou Protektorátu Böhmen und Mähren a tři týdny před jejími pátými narozeninami vypukla druhá světová válka. Obyvatel Uhřičic se zpočátku příliš nedotkla, v obci ani žádní němečtí obyvatelé nežili.
Ovšem za Kurfürstovými začali chodit z Kojetína a přesvědčovat je, aby se přihlásili k německé národnosti, když mají tak krásné německé jméno (Kurfürst – říšský kníže s právem volit římskoněmeckého krále).
„Přišli jednou, přišli podruhý, potřetí. Maminka pak řekla, že už to musí utnout. A když tedy někdo přišel znovu, tak spustila: „Podívejte se, já vám něco řeknu. Představte si, že by za váma někdo chodil, abyste se dal k Čechům, kdyby to všechno bylo nějak opačně. Vy byste šel k Čechům, když jste Němec?“ Kroutil se a maminka povídá: „Tak vidíte! Já se nikdy nepřepíšu, ani manžel, ani nikdo!“ To na jěn vysypala, načež on už nepřišel. Nic z toho nebylo, nedělali nám problémy.“
Chlapeček vyhrožoval, že pošle jejího tatínka do koncentráku
Rodiče před malou dceruškou netajili, že Němci jsou nepřátelé a že je potřeba si na ně dávat pozor.
Ne vždy však dítě sotva školou povinné dokázalo vše domyslet: „Přišel zákaz poslechu zahraničního rozhlasu, na každém přijímači musela být cedulka, že poslech zahraničního rozhlasu je přísně trestán. Pak pro jistotu nechali Němci ze všech rádií odstranit střední vlny, na kterých šlo vysílání z Londýna nebo z Moskvy. Ale lidé stejně poslouchali, třeba nahoře na půdě. Naši taky. Londýn vždycky začínal známou znělkou, já jsem říkala bum bum bum bum. A jednou jsme s maminkou kupovali pivo u Horáků, tak jsem najednou začala bum bum bum bum, protože jsem se nudila. A zase bum bum bum bum. Máma do mě rychle drbla, říká „Buď zticha!“ Tatínek zase měl za skříní velikou mapu Evropy, kam si zakresloval aktuální válečnou situaci. Ze začátku tam bylo samé V, které začali Němci používat jako symbol vítězství (Viktoria – paradoxní ovšem je, že původně písmeno V malovali lidé v noci na různé budovy na základě instrukcí londýnského rozhlasu jako symbol očekávaného vítězství Spojenců, Goebbels ovšem přišel na nápad, že to V bude prezentováno jako symbol vítězství Třetí říše a v masivní míře tak bylo používáno až do konce války, pozn. autora). A najednou přišel Stalingrad! Tehdy poprvé museli přiznat, že prohráli bitvu. Viděla jsem tatínkovu radost, jak utíká a dělá tam takové velké červené kolo. Máma se bála, že to je moc křiklavý, že na tu skříň budeme muset dát nějaký věšák s oblekama, aby to nebylo tak vidět.“
Nedostatek jídla se rodiny nijak zásadně nedotkl. Z usedlosti prarodičů měli alespoň základní potraviny, dokonce tolik, že maminka všechny jejich lístky na pečivo přenechávala jiné rodinné větvi, kde měli pět dětí. A ani za války si neodpírala pravidelnou dovolenou, kdy obvykle s malou Jarmilou vyrážela ke svým četným tetám po celé Moravě. Obzvlášť rády jezdily k tetě, která byla správcovou lázeňské vily Eva v Luhačovicích.
Jednou ve vile bydlela i nějaká německá rodina s malým chlapcem a Jarmila si s ním i přes tetino varování venku hrála: „Na schovku, na zaklepávanou a tak. Jednou jsem ho našla, kde byl schovanej, a zaklepala jsem ho, ale jemu se to nelíbilo a povídá mi česky: „Tak to teda ne, když to ještě jednou uděláš, tak to řeknu taťkovi, ten si posvítí na tvého tatínka a ten půjde do koncentráku“. Tohle mi řeklo děcko, když jsme si hráli! Maminka obrátila oči v sloup a prohlásila: „To je strašný, nic mu neříkej a už si s ním nikdy nehrej!“ Druhý rok už bylo v lázních méně těch mladých hochů, stále méně a méně, jak odcházeli na frontu. A pak zrušili japonskou zahrádku a další místa, všechno v Luhačovicích přeorali a nasadili tam zelí. Všechno krásné zničili, aby bylo vůbec co jíst.“
Měl Uhřičice stihnout osud Lidic?
Skutečné nebezpečí hrozilo Uhřičicím několik dní po atentátu na Reinharda Heydricha. Všichni obyvatelé byli nečekaně vyzváni, že se mají okamžitě všichni shromáždit u barokní sochy sv. Floriána v centru vesnice.
Utopíme tě na lžičce vody aneb Realita reálného socialismu
Číst článek
„Maminka, celá už vystrašená, vzala děvčata a mě, byli tam všichni z Uhřičic, tatínek tehdy pracoval na severní Moravě. Kolem nás chodili ozbrojení Němci takhle dokola, bylo tam hrobové ticho, všichni se strašně báli, nikdo nevěděl, co se děje. Trvalo to víc než hodinu, pak najednou od Kojetína přijela sajdkára, tři muži v uniformách. Jeden přišel za tím velitelem a něco mu polohlasem sděloval. A on se obrátil a povídá: „Došlo k omylu, toto shromáždění končím, můžete jít domů.“ Všichni jsme se objímali a brečeli jsme úlevou. Pak jsme se dozvěděli asi za dva dny, že Němci vypálili Lidice.“
Zbytek války už prožili obyvatelé Uhřičic opět v relativním klidu a stejně tak i samotný přechod fronty v květnu 1945. Zatímco Kojetín dobývala rumunská armáda celých pět dní a německá vojska nakonec ustoupila hlavně proto, aby nebyla odříznuta od hlavních sil, přes Uhřičice se převalila fronta prakticky během okamžiku.
Rumuny vzápětí vystřídali rudoarmějci, ze kterým měli místní obavy. Nikoliv bezdůvodně: „Utábořili se na fotbalovém hřišti před usedlostí naší druhé babičky, někteří se nastěhovali i do chalup. A jednou vyběhla moje příbuzná Lidka ven s velikým křikem, že ji jeden ten ruský voják chtěl znásilnit. Jiní vojáci tam hned vtrhli, dotyčného vyvlekli ven, přišel kapitán a na místě ho pro výstrahu zastřelil. Pak už se nic takového u nás neopakovalo, ale brali lidem hodinky, jízdní kola a další věci. Vždycky jen „davaj časy, davaj mašinku“. Nejčastější slova, která jsme od nich slyšeli, byla vodka a Stalin. To byly dvě hnací věci té války.“
Když vládne státostrana
Po tříletém období relativního klidu přišel další osudový zlom – únor 1948. Pro Kurfürstovu rodinu to byl ovšem také rok radostný – čtrnáctiletá Jarmila „dostala“ bratříčka: „Byla jsem moc šťastná, že máme Radíka, měla jsem ho a mám ho dodnes moc ráda. Všude jsem s ním jezdila v kočárku místo maminky, tak si lidé asi mysleli, že je to moje dítě, že jsem jako čtrnáctiletá otěhotněla a porodila. Také on mě měl vždycky moc rád. Když šel na vojnu, tak mi pořád psal.“
V roce 1950 komunisté zrušili maminčinu živnost, rodina se tedy přestěhovala do Zlína, kde otec našel práci v Závodech přesného strojírenství a maminka nastoupila do Oděvní tvorby.
„Říkala, že takovou šlompárnu ještě nezažila.Když přišla paní na zkoušku šatů, tak se maminka zhrozila, jak nedbale to bylo udělané, dala to na stůl a opravila a ostatní se na ní dívaly, co si to vůbec dovoluje. Maminka pak řekla tatínkovi, že jestli tohle má být místo těch živností, tak to je bordel. Tatínek jí pokáral, že je reakcionářka, říkal to ovšem spíš shovívavě. Protože sám, přestože byl nějakou dobu ve straně, tak se spoustou věcí nesouhlasil a nakonec z ní odešel. Největší ránu mu asi dalo, když byl Zlín v roce 1949 přejmenovaný na Gottwaldov. Tatínek si myslel, že Gottwald tu poctu odmítne, ale kdepak! Takže měl soudruhů plný zuby.“
Malé hospodářství babičky Marie Křepelkové (dědeček zemřel už před koncem války) bylo združstevněno. Nejhůř ovšem dopadl tatínkům nevlastní bratr Vojtěch Kapoun. Ten sloužil i po válce opět u prezidenta Beneše, byť z něj už nebyl tak nadšený jako předtím z Masaryka - viděl, že prezident je nemocný, nedokáže se rozhodovat a příliš věří Stalinovi.
Pak ho během politických procesů v 50. letech obvinili, že se stýkal s údajnou britskou špionkou. Byl odsouzen k sedmi letům v jáchymovských dolech: „Měl štěstí, že vždycky narazil na nějakou dobrou žílu, protože i vězni dostávali odměnu za překračování normy. Peníze posílal do Kroměříže tetě, ta však za nějaký čas zemřela a Vojta při té těžké práci na uranu dostal anginu pectoris. Když viděli, že je nemocný, tak ho raději pustili domů. Ale ještě si užil trochu štěstí – vzpomněl si na nějakou svoji dávnou lásku v Teplicích nad Bečvou a napsal jí dopis. Ona krátce před tím taky ovdověla, tak se vzali.“
Vzdělávání za Rudého dědka
Změnu režimu provázely i značné turbulence ve školství, které se citelně dotkly právě Jarmily Kurfürstové. Nejprve v Kojetíně po dokončení měšťanky absolvovala ve školním roce 1948/49 novinku zavedenou ministrem Zdeňkem Nejedlým, posměšně přezdívaným Rudý dědek.
Náš zachránce se stal mým manželem aneb Když Němec skrýval Žida
Číst článek
Podle tamní školní kroniky nesla vznešený název Kurs orientace naší demokracie na Sovětský svaz. Šlo vlastně o provizorní prodloužení povinné školní docházky na devět let: „Nebyly osnovy, učilo se pel mel, chodily jsme do podniků v Kojetíně – do lihovaru, cukrovaru, také na nádraží, na brigády do výroby i zemědělství. Nejlepší bylo jeden den v týdnu vaření a ruční práce. Pak to zase zrušili.“
Tehdy se už u ní naplno rozvinul její výtvarný talent, takže do třídní kroniky, kterou ji po mnoha letech její někdejší třídní věnovala, kreslila obrázky například ze školních výletů. Nicméně si vybrala jinou profesní dráhu, ovšem i tu různé změny komplikovaly.
Středoškolské studium zahájila na sociálně-zdravotní škole v Kroměříži, když se rodina přestěhovala do Zlína, přestoupila na stejný typ školy tam. Jenže v následujícím školním roce se opět změnily osnovy, škola měla nově připravovat porodní asistentky a z vyučovacích předmětů vypadla Jarmilina nejoblíbenější chemie. Naštěstí v téže době vznikla nově pedagogická gymnázia, jedno také v Kroměříži, takže Jarmila opět dojížděla do školy tam.
„Byla tam chemie a učili tam kantoři z gymnázia, takže to bylo dobrý. Ale učivo a hlavně praxe byly přeci jen omezené – naštěstí v Závodech přesného strojírenství ve Zlíně, kde pracoval tatínek, byly velké analytické laboratoře a v létě v době dovolených tam potřebovali nějaké náhradní síly. Vyjednal mi to a tak jsem tam vždycky měla celý měsíc praxi. To mi hodně pomohlo při přijímačkách na Masarykovu univerzitu, protože jsem tam dostala dotaz na něco, co jsme na tom pedagogickém gymnáziu neprobírali. To jsem jim hned řekla, ale taky to, že to znám z praxe v tom podniku. A odpověděla jsem správně. Pak mi jeden z té komise ještě před oficiálním vyhlášením výsledků prozradil, že jsem byla přijata, že jsem se jim moc líbila.“
Před hlavní samopalu ji zaštítila malinká dcera
Studium na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity (v letech 1960-1990 komunistickou vládou přejmenované na Universitu Jana Evangelisty Purkyně v Brně) ukončila Jarmila s červeným diplomem a zvažovala nabídku zůstat na fakultě jako vědecká a pedagogická pracovnice. Nakonec se rozhodla uplatnit své znalosti na chemické průmyslovce ve Zlíně a poté v Brně.
Rakušan uchránil český byt před Rusy aneb Tři dny s časovanou bombou, vzpomíná pamětník Feld
Číst článek
Provdala se za svého profesního kolegu Mojmíra Janků (autora několika středoškolských i vysokoškolských učebnic) a se dvěma malými dcerami žili v Brně.
A právě tam je zastihly dramatické okamžiky srpna 1968: „Mojmír vypracoval nějakou novátorskou studii pro chemii parních kotlů, mělo to ohlas i v zahraničí, pozvali ho na několikadenní návštěvu do Antverp. Byli jsme tam krátce před invazí a oni nás varovali, že Varšavská smlouva to tak nenechá, vtrhnou k vám Rusi, oni se už hrnou k hranicím a všechno u vás mají zmapovaný. Vrátili jsme se domů a pak přišla ona noc. Manželovi v noci volali kamarádi z chemické průmyslovky: „Mojmíre, už jsou tady Rusi!“ On na to odvětil: „Co to blábolíš?“ Nevěřil tomu, já taky ne. Pak jsem se šla nadýchat čerstvého vzduchu na balkón – hned, jak jsem otevřela dveře, uslyšela jsem hvizd a vidím, jak tři vojáci klušou k nějakému důstojníkovi, pak další hvizd, přiběhli další tři – Rusáci běhali kolem našeho baráku! Vyšla jsem ven – proti našim dveřím kulomet. Šla jsem k nim a ptala jsem se, jestli vůbec vědí, kde jsou. Ukázalo se, že ne, že přiletěli letadlem. Pořád vykládali, že přišli zlikvidovat kontrarevoluci, já jim vysvětlovala, že tady nic takového není, nevěřili. Byli v naší ulici delší dobu, protože kousek od nás byla stavební fakulta (tehdy na Barvičově ulici, pozn. autora). Byli zmateni, že tam nikdo není, protože jim ani nedošlo, že jsou prázdniny. Mojmír pak vynesl ven rádio, náš rozhlas vysílal v ruštině to samé - že u nás je všechno v pořádku a že tu nemají, co dělat. Ale to je spíš rozzuřilo, stále nevěřili. No, strašný to bylo!“
Jarmila Janků navíc zřejmě ze své jinak stále perfektní paměti vytěsnila nejdramatičtější chvíli, kterou jako svoji dodnes extrémně emotivní vzpomínku připomíná její starší dcera Jitka Havlova. Stalo se to ve chvíli, kdy sovětští vojáci uzavřeli celou ulici. Když k sousedům přišel jejich dospělý syn, aby si ověřil, že rodiče jsou v pořádku, hlídka ho odmítala pustit dál.
Estébáci cinkali na náměstí klíči aneb Diskriminace ho přivedla k Oscarovi
Číst článek
Jarmila vyšla ven a začala na vojáky křičet, že ten muž tady bydlí a že mu nemají bránit: „Maminka se hodně rozčílila, vadilo ji, že ho tak omezují. Jeden voják přišel až k naší brance a namířil na maminku samopal. Já jsem k ní se strašným pláčem a křikem přiběhla a zakryla ji vlastním tělíčkem. Pro mě to byl tehdy obrovský životní otřes. Chvíli se nedělo nic, pak ten samopal sklonil a kousek poodešel. Ale celý den pak stál u té branky a hlídal. Večer začal prosit, jestli nemáme vodu. Naši mu ji donesli, zase se ptali, proč tu je, co tady dělá. A zase slyšeli kontrarevolucija. Nenechal se přesvědčit.“
Dnes jedenadevadesátiletá Jarmila Janků se stále zajímá o výtvarné umění a pozorně sleduje dění kolem sebe.
To současné spíš s určitými obavami: „Říkám si, že o mě nejde, já už jsem si život prožila, i když si občas myslím, že spoustu času jsem promrhala. Svět jde strašně rychle kupředu, zejména po technické stránce – teprve dva roky před mým narozením objevili neutron a kde je dneska jaderná věda. Bojím se, že to jde dopředu příliš velkým tempem, že myšlení lidí s tím nestačí držet krok, naopak se vyhrocují různé ideologie… Bojím se, že historie, i ta špatná, se může opakovat. Lidé jsou zřejmě nepoučitelní, řekla bych, že svět zvířat je lepší. Mně se líbí třeba poselství Marka Orka Váchy – on učil tady u nás na Biskupském gymnáziu a já jsem chodila na jeho přednášky. Přála bych si, aby zejména hlavně mladí lidé hodně četli a snažili se věci chápat ve všech souvislostech. A aby lidé nelhali – i když to by snad mělo být samozřejmé! Bohužel není, lžou i někteří politici, slibují nesmysly, které nemohou splnit, ale lidé je přesto volí.“
