Estébáci cinkali na náměstí klíči aneb Diskriminace ho přivedla k Oscarovi
Jeho život je téměř nepřetržitým sledem zcela zákonitých paradoxů. Narodil se uprostřed komunistické totality v křesťanské rodině, avšak odmalička cítil, že jeho kořeny jsou židovské. Křtu v šesti letech se intenzivně fyzicky bránil, ale už od třiadvaceti let usiloval o svěcení. A tak bylo možné ve výčtu kuriózních momentů v životě Jana Špilara pokračovat ještě hodně dlouho. On sám přitom říká, že stačí žít v boží přítomnosti, čekat a dívat se.
Nevůle místních mocipánů se stala fakticky protekcí, jež mu otevřela dveře k tehdy velmi žádané profesi kadeřníka. Neochota v ní po vyučení pokračovat jej přes práci divadelního maskéra přivedla až k natáčení legendárního Amadea a podílu na jednom z Oscarů.
Jan Špilar se narodil 3. září 1964 v Pardubicích jako nejmladší ze čtyř dětí v intelektuální a silně věřící rodině. Tatínek byl dětský lékař, jemuž víra bránila v postupu a naopak mu přidávala práci.
„Tehdy v jednom okrsku bylo 500 dětí na jednoho lékaře, ale on jich měl v péči tisíc, a když pak postavili v centru Pardubic sídliště, ještě mu jich přibylo. A taky jezdil po nocích, kdykoliv někdo zavolal. Byl to prostě takový pardubický mesiáš, třeba celou noc nosil po pokoji dítě s laryngitidou,“ vzpomíná na svého otce Špilar.
„Když se pak v sedm vrátil domů, maminka se vyptávala, kde byl a co dělal. Řekl jí to a ona se zeptala: ‚A co dělala matka?‘ Odpověděl: ‚Spala, šla přeci ráno do práce.‘ A matka na to: ‚A ty nejdeš do práce?‘ No, takový obětavý pan doktor domácí. Brejličky ze zlata, tvářička kulata, ucho jak led,“ popisuje svého otce.
„Ale díky profesi mohl žít podle své víry, a dokonce se občas přimluvit třeba za některé kněží, které režim obzvlášť perzekvoval. I komunisté a estébáci měli děti,“ přibližuje Špilar.
Ke kořenům
Naopak maminka byla poměrně rázná žena. Vyrůstala na venkově v přísné protestantské denominaci, jako mladá dokonce absolvovala důkladný vojenský výcvik.
Její rodina za války ukrývala na statku v osadě Kněžství na Orlickoústecku (dnes součást Žamberka, pozn. red.) Žida Jana Hostovského, za což jim stát Izrael v roce 2001 udělil titul Spravedlivý mezi národy.
Při náletu jsme se podruhé narodili aneb Bráška bez nožičky byl miláčkem celé ulice
Číst článek
„Maminka se navíc za války zamilovala do židovského mladíka Petra Geduldigera, byla to její první láska. Před transportem do Terezína žila jeho rodina v Letohradě, maminka tam za ním chodila na rande a jeho maminka jí půjčovala kabát s hvězdou, aby se mohli vodit za ruku a dávat si pusu, protože Češi se se Židy nesměli muckat,“ vzpomíná na maminčinu lásku Špilar.
„Petr pak zahynul na cestě do Osvětimi. Ale to se maminka dozvěděla teprve tři roky po válce, tak mezitím nelenila a absolvovala ten výcvik, protože věřila, že spolu půjdou do Izraele a budou za něj bojovat,“ přemítá.
„Až do roku 1956, kdy se provdala za mého otce, střílela ze všech zbraní, pilotovala letadlo, skákala padákem, naučila se ju-jitsu. Když jsem zlobil, tak mě vždycky varovala: ‚Nezlob, víš, že umím zabít chlapa novinama!‘ A hned jsem byl hrozně hodný,“ přibližuje Špilar.
„Byla laskavá, úžasná, ovšem skutečná bojovnice. Malinká, kulatá, ale dokázala přehodit přes sebe o půlku vyššího chlapa. Vždycky na mě byla hrozně hrdá a podporovala mě – na všechny besídky, divadelní představení i na soutěže kadeřníků od dětství docházela a jezdila,“ dodává.
Rovněž otcova rodina, pocházející ze Žďáru nad Sázavou, se za války zapojila do odboje – jeho strýc, nadlesní Karel Němec, pomáhal partyzánům. Byl však odhalen a ve vězení čekal na smrt.
„Tatínek s mým dědou krmili husy šiškama a vozili je do Kolína, kde upláceli velitele gestapa, aby s ním šetrněji zacházeli, případně aby ovlivnil rozsudek. On jim řekl, že za to je trest smrti a ten nemůže zmírnit, ale může pozdržet výkon trestu do konce války. To se taky stalo, teprve na konci války ho převezli na Pankrác a tam ho z cely smrti 5. května vysvobodili povstalci,“ vykresluje Špilar.
„Po válce se stal ředitelem Státních lesů na Žďársku. Ovšem komunisté jej později spolu s dalšími příslušníky druhého odboje obvinili z kolaborace, z vlastizrady a z nějakých nekalých myšlenek. Tak ho vyhodili, ale mohl dělat zase nadlesního někde na Fryšavě, kde se u něj scházeli různí protirežimní literáti,“ popisuje.
Vzpomínky na Pražské jaro
Jedny z prvních a hned velmi intenzivních vzpomínek z raného dětství má Jan Špilar na srpen 1968. Den před invazí byl s maminkou na celodenní návštěvě u příbuzných v Praze a odtud měli navečer pokračovat k dalším příbuzným na Benešovsku.
Jenomže čtyřletého Honzíka už v tvrdých botách moc bolely nohy, a tak si na nádraží najednou postavil hlavu: „Lehl jsem si na zem, začal jsem ručičkama nožičkama mlátit a křičet: ‚Nepojedu, domů, domů!‘ Maminka se zlobila, ovšem nakonec musela jít už koupené lístky na vlak vyměnit.“
„Do Pardubic jsme přijeli kolem půlnoci. Už nejely žádné spoje, já nechtěl jít domů pěšky, maminka se mnou casnovala. Ráno mě v slzách probudila a děkovala mi, nechápal jsem, co se děje. Nebýt mé tvrdohlavosti, nevím, co by bylo, asi bychom se hned tak domů nedostali, protože některé spoje dlouho nejezdily.“
Z téže doby si vybavuje také pardubickou návštěvu Alexandra Dubčeka, který po návratu z internace v Moskvě začal postupně objíždět republiku.
„Byla tam asi nějaká komunistická konference v hotelu Grand, lidé na něj čekali venku, protože ho měli opravdu rádi. Tatínek koupil perníkový srdce a kravatu a při odjezdu mě vstrčil k němu do auta, ať mu to předám a dám mu štípanou pusu. Byl to milý pán, usmíval se a byl strašně dojatý,“ vzpomíná Špilar na setkání s Dubčekem.
„Když pak skončil jako generální tajemník a na čas se stal předsedou nově zřízeného Federálního shromáždění, tak televize vysílala tu ustavující schůzi a tatínek najednou volá: ‚Podívej, on má tu kravatu, cos mu dal!‘ Tak jsme všichni koukali na černobílé televizi na tatínkovu barevnou kravatu,“ usmívá se.
„Tatínek měl Dubčekovu velkou fotografii, takovou tu státnickou, později ji raději schoval za skříň. Maminka tam zase měla Masaryka, kterého milovala už jako dítě, protože mu jako malá při jeho návštěvě v Žamberku hrála na housličky Ach, synku, synku,“ vzpomíná, jak to u nich doma vypadalo.
Křest jako u baptistů
Oba rodiče byli věřící, byť každý byl vychován v jiném křesťanském vyznání. V jejich bytě se často scházelo několik rodin ke společnému rozjímání a patrně i ke mším. Děti však drželi stranou, dokonce je ani nenechali hned pokřtít, podle maminky se měly rozhodnout samy až později.
Nakonec byl v šesti letech pokřtěn alespoň Jan, i to však proběhlo netradiční formou. „Ve stejnou dobu to otec nabídl i mým starším sourozencům, ti to ale odmítli. Já jsem byl naopak zvědavý, co to je, když oni to nechtějí. Tatínek řekl: ‚To nic není.‘ Jenže to nic u nás mělo zcela jiný obsah. Používal to třeba, když nám injekčně dával léky, co jsme odmítali. Měl stříkačku za zády, když přišel, tak říkal: ‚To nic,‘“ přibližuje Špilar.
Kvůli šatičkám nepřednesla básničku Masarykovi aneb i po devadesátce na lyžích
Číst článek
„Tak jsem si představoval, že půjdeme do katolického kostela, tam mi někdo sundá kalhoty, budou mi píchat svěcenou vodu do zadku a tím mě přivtělí k mystickému tělu Kristovu,“ dodává.
„Z té představy mě chytil amok, jeho to vyděsilo, tak mě vzal za farářem. Když jsem mu to líčil, zasmál se a prohlásil, že to je zajímavá inovace a jistě hygieničtější než to polévání. Ale já se pořád bál, tak všichni kromě faráře museli stát za tou ohrádkou před kněžištěm. Sklonil jsem se a vtom mi blesklo hlavou, že tatínek dřív dělal skoky do výšky, že to může přeskočit a píchnout mě zezadu,“ nastiňuje své tehdejší myšlenky.
„ Rychle jsem se narovnal, vrazil jsem do té svěcené vody a byl jsem mokrý od hlavy k patě. Pak na vojně mi baptisti tvrdili, že my katolíci máme špatný křest – že při správném křtu ta voda musí být všude a člověk si to musí pamatovat. Ale já si tohle pamatoval a voda byla všude, i když mě nenořili do bazénu,“ dodává Špilar.
Když bylo Janovi 7 let, přestal jeho otec skrývat svoji víru. Začal veřejně chodit do kostela a malý Honzík navštěvoval s dalšími dětmi výuku náboženství, které se ještě nějakou dobu po Pražském jaru vyučovalo ve školách jako nepovinný předmět.
„Chodily tam děti těch odvážnějších rodičů, co je tam přihlásili, ze všech tříd naráz. Bylo to až poslední hodinu, ale schválně nás do té třídy nepustili. Stáli jsme na chodbě, ostatní šli kolem nás a posmívali se nám, že už jdou domů a my ještě nesmíme. A učitelka ve třídě mě taky zesměšňovala, když jsme se něco učili, tak hned: ‚Špilare, ty chodíš do kostela, tak řekni, jak to bylo.‘ Nebo mě nutila, abych na stupínku nahlas odříkal Otčenáš,“ vyjmenovává nepříjemné situace.
Vždy jsem byla Beran, říká Milena. Kvůli setkání s Benešovou ji komunisté nechtěli pustit k maturitě
Číst článek
Jiné důsledky se zpočátku neprojevily, ale pak se otec při jedné popularizační přednášce dopustil té chyby, že duševní hygienu dětí přirovnal ke zpovědi.
„Hned druhý den volali z krajského výboru KSČ: ‚Tak vás máme, končíte s přednáškami v Socialistické akademii a váš syn nesmí dosáhnout maturity, může se jen vyučit.‘ Ostatní sourozenci už studovali, takže se to týkalo jen mě,“ přibližuje tehdejší situaci.
Když Jan ukončil základní devítiletou školu, chtěl rovnou nastoupit do pardubického divadla jako kulisák, ředitelka jej však zřejmě z obav ze jména Špilar nepřijala. Na chodbě se ale potkal s tamním maskérem a ten mu poradil, ať se vyučí kadeřníkem a pak nastoupí do maskérny.
„Šel jsem domů, aniž bych věděl něco o kadeřnictví, měl jsem zkušenost jenom z toho dětskýho stříhání. Tatínek zajásal, že to je dobrý, bez maturity. Zavolal na kraj do Hradce, z Hradce zavolali na okres do Pardubic na okresní podnik služeb. Tam byli vyděšený, protože to nebylo jednoduchý se dostat na kadeřnici, byl velký zájem a většinou byla potřeba nějaká protekce. Ale mě vzali, museli,“ přibližuje.
„Pak někdy v dubnu se učitelka ve třídě ptala: ‚Špilar, ty ještě nemáš nikam přihlášku, kam chceš jít?‘ Já říkám: ‚Já už jsem přijatej.‘ Ptala se: ‚A kam?‘ A já odvětil: ‚Jdu na kadeřníka.‘ Vedle sedící Helenka Průšová mě hned majzla: ‚Ty hajzle, já jsem taky chtěla jít na kadeřnici a nevzali mě.‘ Všeobecně se soudilo, že to je protekce. No, v podstatě byla, díky KV KSČ v Hradci Králové jsem kadeřníkem, můžou za to komunisti!“ zdůrazňuje.
Americký sen trval jen pár dní
Po vyučení odešel Jan Špilar z Pardubic do Prahy a podařilo se mu získat místo maskéra v Národním divadle, byť zpočátku tam byl spíš jen do počtu A právě odtud vedla jeho cesta k filmování Amadea. Nejprve v Praze, kde si natáčení davových scén vyžádalo na půl stovky maskérů. A později v Kroměříži, kde po týdenním natáčení už skoro všichni odpadli.
„První den mi vysvětlili, co budu dělat: v podstatě to stejný, co předtím v Praze. Celý náměstí bylo takhle dokola plný lidí, už byli oblečeni, nesli si ty paruky a šli dovnitř. My jsme je jen natřeli, napudrovali, nasadili paruky. Najednou tam přišel takový fousatý chlápek, měl takový zvláštní brýle, divný oblečení a dlouho na mě koukal. Mně to bylo nepříjemný, působil na mě jako nějakej vometák, tak jsem se jen otočil a řekl jsem: ‚Nečum,‘“ popisuje.
„Pracoval jsem dál, on pořád koukal. Najednou přišla překladatelka, řekla: ‚Vemte si všechny věci, jdeme za Formanem.‘ Byl jsem z toho nešťastnej, prosil jsem, ať mě nevyhazujou, protože když budou u Formana řešit, že jsem se nějak špatně choval, tak to už si nehvízdnu vůbec, nikdy v životě, to se můžu rovnou zastřelit, konec kariéry,“ pokračuje.
Jenže všechno bylo úplně jinak. Ten divnej chlápek byl hlavní maskér Paul LeBlanc. Během let se podílel na natáčení půl stovky filmů, například Bohem zapomenuté děti, Casino, Hořící Mississippi, Tahle země není pro starý, Terminal, Valmont, Základní instinkt, Zorro: Tajemná tvář. A práce devatenáctiletého Jana Špilara jej tehdy zaujala natolik, že si jej vybral jako spolupracovníka na líčení hlavních postav.
„Forman byl zlatej, podal ruku, řekl: ‚Miloš‘. To neodpovíte: ‚Honza‘, když jste cucák a on je velkej. Tak jsem řekl: ‚Špilar‘. Povídá: ‚Vy byste mohl něco dělat‘. Tim byl pracovní pohovor ukončen. V šéfmaskérně jsem dostal první práci - tři amorky. Udělal jsem je, LeBlanc přišel, řekl: ‚Good‘. Ptal jsem se překladatelky, co to znamená. ‚Když řekne good, je to dobrý. Když neřekne nic, je to taky dobrý, nebo tě rovnou vyhodí.‘ Tři stupně hodnocení,“ vzpomíná.
„Pak jsem šel s LeBlancem do velkého zámeckého sálu, bez překladatelky, domlouvali jsme se rukama nohama. Na place bylo 750 lidí připravených, nalíčených. Naznačil mi: ‚Tahle půlka sálu je tvoje, tahle moje‘. Sedli jsme si na bobek a čekali. Jak se přerušilo natáčení, vyběhli jsme a každýho z těch 300 lidí jsem musel oprášit a přichytit sponkou, aby to bylo dokonalý,“ přibližuje svou tehdejší práci.
„Takže na Amadeovi je můj největší úspěch, že mě tam v žádném záběru nevidíte, ani moji nohu, ani hlavu, protože jsem byl dlouhý, hubený. Třeba když dirigoval Mozart (americký herec Tom Hulce, pozn. red.), tak jsem ležel pod ním, schoulený jak zvíře. Jakmile se ozvalo: Stop!, okamžitě jsem vyskočil a buď jsem ho postříkal, nebo utřel, podle toho, co bylo potřeba,“ popisuje.
Pro mladého kluka z Pardubic, který byl dosud všude brán spíš jen jako člověk druhé kategorie, se tak doslova naplnil americký sen. Herci i členové štábu se k němu chovali přátelsky, oceňovali jeho schopnosti. Sám se přitom naučil mnoho nového, především pochopil zásadní rozdíl mezi divadelním a filmovým maskérstvím.
Jak jsem fotil listopad 1989 v Olomouci aneb ‚Kašlu na to a jdu tam!‘
Číst článek
„V divadle se líčí jinak, tam se v podstatě na obličej namaluje obličej té postavy, je to mnohem výraznější, někdy hodně přehnaný. Kdežto na Amadeovi to byla čistá práce, podobná tomu, jak se líčí modelky do anglických, italských nebo francouzských časopisů. Že se nechá všechno přírodní i pihy, všechno. To všechno tam po nás chtěli, aby to bylo úplně přirozený, aby tam nebylo ani na těch vedlejších postavách poznat, že jsou nalíčený, že to je hra na něco,“ vysvětluje.
Každý sen ale končí a tento skončil během pár dní. Filmaři Jana Špilara přesvědčovali, ať s nimi jede do Ameriky, že do deseti let se v Hollywoodu stane hvězdou.
„Tenkrát jsem se zlomil, protože jsem věděl, že to není možný. Jak jsem mohl jet? Člověk musel mít výjezdní doložku, souhlas uličního výboru v místě bydliště, v Pardubicích bych nedostal souhlas, ani kdybych vstoupil do strany. Mně nevěřil nikdo, už proto, že jeden z mých bratrů emigroval. Byl jsem z toho nešťastný, plakal jsem. Ne sice před nima, ale pak na podnájmu. Bylo mi to prostě líto,“ líčí tehdejší pocity.
Vždy s kartáčkem na zuby
Situace se však přeci jen začala lepšit, po návratu do maskérny Národního divadla začal konečně dostávat samostatné úkoly. Navíc se sám věnoval pantomimě na Lidové konzervatoři, kde jej učil i slavný mim Boris Hybner. A už v roce 1983 získal za jedno představení ocenění Talent Prahy.
Nepodařilo se mu ovšem absolvovat základní vojenskou službu v armádním uměleckém souboru, naopak skončil v pracovně technických praporech. Ty už sice neměly podobu nechvalně proslulých PTP, přesto nešlo o nějaký reprezentativní útvar.
Rodinu zasáhla tuberkulóza a druhá světová válka. Před komunismem Arnošta Filipa chránila víra
Číst článek
„Byli jsme v podstatě dělníci na stavbě, neměli jsme zbraně. Posílali tam buď politicky nespolehlivé, nebo trestance, včetně vrahů. Ocitl jsem se ve vojenském vězení, protože jsem to tam nemohl vydržet a opakovaně jsem utíkal. Z těch 730 dní jsem byl ilegálně 96 dní mimo vojnu. Ale to vězení bylo ještě dobrý,“ popisuje Špilar.
„Když jsme na Libavé stavěli protiatomový kryt, tak tam byli Rusáci. Někteří taky utíkali, tak je ostatní honili. A protože jejich velitelé zastávali názor, že uprchlík si nezaslouží kulku, tak měli takové dlouhé tyče, a když někoho našli, tak ho těma tyčema utloukli,“ vzpomíná.
Po návratu z vojny se Jan Špilar začal stále více věnovat svému duchovnímu životu. Stejně jako už dříve jeho otec se zapojil do skryté církve, ve které v různých víceméně samostatných komunitách působili tajně vysvěcení kněží či kněží ostrakizovaní režimem.
Například P. Jan Pazdera, kterého poznal už jako dítě právě ve společenství v jejich pardubickém bytě.
„Komunisti ho dali z Pardubic velice rychle pryč. Nejdřív do Žiželic, pak do Dobřenic, do míst, kam ani nejezdila doprava. Tak jsme přijeli do nějaké vesnice a pak jsme šli ještě půl hodiny pěšky přes pole. Mše sloužil ve čtyři odpoledne, abychom tam vůbec stihli dojít. Věřící z Pardubic tam jezdili třeba na vánoční nebo velikonoční bohoslužby, byly to akce s kytarama, vozily se zesilovače,“ přemítá, jak to tehdy vypadalo.
„Jako malý jsem vždycky seděl v autě vedle reprobedny. Tehdy nás nikdo nekontroloval, ale od mých patnácti let, kdykoliv jsem byl v pozdních hodinách venku, tak mě policie prošacovala - kapsy i tašku. Ptali se mě na knížky, co jsem měl zrovna u sebe – proč právě tihle autoři a kdo mi to poradil,“ přibližuje.
„Pro nás to tehdy bylo normální. Měli jsme takové ty tašky od plynových masek a v tom jsme stále nosili kartáček, zubní pastu a nějaký ty základní věci, který jsme potřebovali, abychom přežili v té vazbě. Dodneška, když jede policie, tak se mi postaví chlupy. Vím, že mi nic nehrozí, ale pořád mám nepříjemnej pocit. A když jsem četl od Tučkové Dobrou vodu, tak jsem to po dvaceti stránkách musel dát pryč, byl jsem zase u výslechu,“ dodává.
A nejsme náhodou Židi?
Po návratu z vojny se Jan Špilar stal členem malé komunity řádu Malých bratří Ježíšových, protože ale nedostala z Itálie oficiální schválení, odešli ostatní do jiného řádu.
Ten však Janovi nevyhovoval pro přílišnou okázalost: „Najednou jste v krajkách a máte tři pelerínky, různý kanovnický čepičky… Nedovedl jsem si představit, jak to na dnešního člověka působí, ztotožňuji se s tím, co měl snad říci papež František: ‚Karneval by měl skončit.‘“
Na přelomu let 1986/87 navštívil Špilar vysvěceného, avšak neúřadujícího královéhradeckého biskupa Karla Otčenáška, který byl od roku 1973 víceméně internován na faře v Trmicích.
„Chtěl jsem, aby nás vysvětil. On mě vzal na zahradu, protože tušil, že v budově fary jsou odposlechy. A tam mi řekl, že z Říma přišla před časem depeše, aby už nedělal nic, co by ho mohlo přivést zase do vězení, protože se blíží nějaká velká změna,“ přibližuje.
S žádostí o svěcení neuspěl Špilar ani v 90. letech, překážkou mělo být nedostatečné vzdělání. Až v roce 1999 byl na základě přímluvy P. Jana Pazdery přijat jako mimořádný student na teologickou fakultu v Českých Budějovicích, teprve rok před ukončením studia složil i maturitu.
Einsteinovy rovnice i samizdat jedním perem aneb Velký rudý buvol pro zasloužilé soudruhy
Číst článek
Na vysvěcení však musel stále čekat až do roku 2008. Od té doby působí v brněnském kostele sv. Michala jako trvalý jáhen. Vede tam přednášky a adorace nejen pro manželské páry o duchovním posunu v partnerství.
Přes výchovu a život v katolickém prostředí pociťoval Špilar už od dětství jakousi zpočátku velmi mlhavou sounáležitost s Židy. Začalo to tím, že si jednoho dne přinesl ze školy vyřazenou nástěnnou slepou mapu Evropy a Blízkého východu. Tu si pověsil nad postel a z ničeho nic si tužkou namaloval trasu, kam by chtěl dojít.
„Zavolal jsem pak mámu, aby mi řekla, co to je. Tvrdila, že neví, ale musela vědět, že to je Izrael, když tam sama chtěla jít. Pak jsem to zjistil sám a najednou jsem měl takový pocit, že chci domů a nevím, kde to je. Maminka tím trpěla, já jí vysvětloval, že jsem sice s nima šťastný, ale vevnitř mám pořád takový pocit, že patřím někam jinam. Chtěl jsem utýct z domova, pátral jsem po předcích na pražské Židovské obci. Časem mě to zase přešlo,“ vzpomíná.
„Ale když mi bylo 25 let, tak umřel můj strýc (ve skutečnosti prastrýc, pozn. red.) Karel. Ten, co byl v koncentráku. Jeho rodina mě na pohřeb nepozvala, oni nás moc nemuseli, ale já tam stejně jel, protože jsem ho měl rád a chtěl jsem se s ním rozloučit,“ popisuje.
„Ani jsem nepočítal s hostinou po obřadu, ale vdova se za mě přimluvila: ‚Honzíček za ním jezdil, nějakou polívku mu dáme, ne?‘ Všichni se na mě divně koukali, ale posadili mě k ní. A já se do toho trapnýho ticha najednou zeptal: ‚Teti, nejsme náhodou Židi?‘ Všichni strnuli: ‚To snad není možný, on nedá pokoj, to bychom přeci věděli!‘“ nastiňuje tehdejší reakci rodiny.
„Načež teta řekla: ‚Jsme, Jeníčku, jsme. Lejstra jsou v Chotěboři na půdě.‘ Konečně mi to někdo řekl! A v tu chvíli všichni začali, jak ten má Židovku kamarádku a ta má Žida kamaráda, najednou byli všichni židomilci, najednou to bylo v pořádku. Dokonce ta Židovka z ciziny, která si vzala jakoby góje, tak přišla a říká: ‚Danke.‘ Najednou měla čistý děti, čistý Židy,“ popisuje.
Režim brzy padne?
Listopad 1989 zastihl Jana Špilara v představě, že komunistický režim se hned tak nezhroutí. Viděl, že starou gardu establishmentu tehdy postupně doplňovala „nová krev“ jako například Vasil Mohorita a další.
V té době pracoval jako holič na sídlišti v Přerově, byl ženatý, měl dvě děti a s manželkou uvažovali o emigraci.
„Sice jsme jeli do Olomouce protestovat za Augustina Navrátila, aby ho propustili, držel tehdy hladovku (Navrátil byl signatář Charty 77 a katolický aktivista vězněný v psychiatrické léčebně, demonstrace se konala v centru Olomouce v prosinci 1988, pozn. red.). Podepsal jsem Několik vět, ale mé jméno nečetli ani na Svobodné Evropě, ani na Hlasu Ameriky, tak nevím, jestli se tam ty seznamy vůbec dostaly,“ přemítá.
Deset dní připravilo otce o život aneb Komunisty jsem měl rád jako blechy v kožichu
Číst článek
„Když přišel listopad 1989, tak jsme se se známými domluvili, že namalujeme plakáty. Vylepovali jsme je časně ráno, aby je viděli dělníci, když přijdou na zastávku. Někdo nám pak ale říkal, že viděl, jak za námi jezdilo osobní auto a ty plakáty hned strhávali,“ přibližuje Špilar.
„A na demonstracích na přerovském náměstí s námi byli lidé, o kterých jsme věděli, že jsou estébáci. A zvonili s náma klíčema, jak je to ve filmu Kolja. Ten když člověk vidí, tak ho to dojme, že to bylo všude stejný, že ten scénář odpovídá pravdě,“ podotýká.
Jan Špilar si v roce 1993 otevřel v Brně soukromý kadeřnický salon Střihoruký Edward. Patří mezi uznávané a oceňované osobnosti v oboru účesů a módy vůbec.
Své zkušenosti nejen z této branže předává na různých seminářích a setkáních, aby se zejména mladí lidé dokázali lépe orientovat v dnešní době, která je podle něj opět nadmíru komplikovaná a leckdo se v ní cítí nejistý.
„V takové situaci pak lidé lnou k silným, jasným vyjádřením. Když mluvím třeba s dětmi mých zákazníků, tak skutečně mají tu existenciální úzkost, bojí se, co bude s nimi, co bude s planetou. Tak se chytají některých osobností, které mají vůdčí schopnosti, i když to, co nabízejí, je problematické,“ zamýšlí se.
„Doporučil bych jim, aby se nenechali obalamutit a žili především podle svého srdce, svého nitra, protože to, co slyší, může být pravda, ale taky nemusí. Myslím, že nejlepší je nedělat nic, jen prostě být v boží přítomnosti, čekat a dívat se. Pokud je to v souladu s tím vesmírným bytím, tak to zůstane, pokud ne, tak to prostě odejde a je to pryč,“ uzavírá své vyprávění Jan Špilar.
