Při náletu jsme se podruhé narodili aneb Bráška bez nožičky byl miláčkem celé ulice
Světlo světa spatřil v Hodoníně šest týdnů po zahájení druhé světové války. S rodiči a dvěma bratry obývali činžovní dům v blízkosti nádraží. A právě to se Stanislavu Zámečníkovi málem stalo osudným – při americkém náletu na klíčovou železniční trať protektorátu v listopadu 1944 dopadlo několik bomb i do jejich ulice, střepiny jej zasáhly do hlavy a dvouletému bratrovi amputovaly část nohy. Oba zachránili lékaři, střepinu ale nosí v hlavě dodnes.
Stanislav Zámečník se narodil 10. října 1939 v domě v Janáčkově ulici v Hodoníně. Světová válka se města dlouho nijak nedotkla a malý chlapec prožíval bezstarostné dětství.
„Ty činžáky, kde jsme bydleli, byly postaveny v roce 1936, čtyři a čtyři proti sobě. Uprostřed byl veliký dvůr a u domů byly z latí udělané kóje, takže maminky tam mohly dát malé děti a pak je jen občas kontrolovat z okna,“ vzpomíná.
Vždy jsem byla Beran, říká Milena. Kvůli setkání s Benešovou ji komunisté nechtěli pustit k maturitě
Číst článek
„V Hodoníně bylo hodně smíšených manželství a rodiny se pak musely přihlásit buď k Čechům, nebo k Němcům. Měli jsme sousedy Dohnalovy, ona byla Němka a chtěla německé manželství. Manžel měl zkřivenou nohu, měl štěstí, protože když se ta smíšená manželství dala k Němcům, tak chlapi museli narukovat, i když byli Češi. Ale když si zvolili lidé české manželství, tak nebyly žádné persekuce,“ vysvětluje Zámečník.
„Jako děti jsme to ani moc nevnímaly. S Jarů Dohnalem – byl o dva roky starší než já – jsme si asi v 5 letech hráli venku a matka volala z okna: ‚Popi, tom, ty se nesmíš hrat s českými tětmi.‘ A on řekl: ‚Ta máma, to je kráva!‘ Tak se žilo na těch činžákách. Ale bylo to krásné,“ dodává.
Sedmiminutové peklo
Idyla rázem skončila v pondělí 20. listopadu 1944 půl hodiny po poledni. Zpočátku ovšem nic nenaznačovalo, že by tento den mohl být čímkoliv výjimečný, či dokonce osudný.
Dopoledne sice přes jižní Moravu přelétávaly stovky amerických bombardérů, ty ovšem jako obvykle směřovaly dále na sever do Slezska, které bylo tehdy součástí Třetí říše a tamní průmysl byl od jara 1944 pravidelným cílem americké 15. letecké armády se základnami v jižní Itálii.
„Ten den bylo krásné počasí, v tom listopadu, tak jsme si pořád hráli venku. Když ty letadla začaly lítat, tak ze začátku se lidi chodili schovat, i my jsme chodili v našem domě do prádelny ve sklepě. Potom už ale všem otrnulo a schovávali se jen někteří. Dokonce to došlo tak daleko, že letěly letadla a my jsme si hráli venku a čekali jsme, až Američané začnou vypouštět ty staniolové pásky proti radarům, my jsme je pak sbírali,“ vzpomíná Zámečník.
V ten den měla více než půl tisícovka bombardérů B-17 a B-24 (z 5., 49., 55. a 304. bombardovacího křídla) namířeno nad velké rafinerie v Blechhammeru v Horním Slezsku (dnes Blachownia Śląska v Polsku), šlo o jednu z řady akcí v tzv. bitvě o benzín. Během letu se ovšem nad cílovou oblastí výrazně zhoršilo počasí, a rafinerie tak bombardovala jen asi třetina strojů.
Při návratu se proto většina letadel se stále plnými pumovnicemi vydala k předem určeným náhradním cílům na území Moravy – Brnu, Přerovu či Zlínu. A rovněž k Hodonínu, jehož obyvatelé se měli s válečným utrpěním setkat vůbec poprvé, navíc velmi intenzivně: Během pouhých sedmi minut dopadlo na město skoro pět set bomb o hmotnosti 125 až 250 kg.
Cíl – hodonínské nádraží na strategické trati z Rakouska na Přerov, Ostravsko a Slezsko – byl ovšem poškozen jen minimálně a provoz byl obnoven asi za tři dny. Zdevastována byla naopak obytná zóna zejména kolem nádraží: zničeno a těžce poškozeno bylo přes 200 domů, bez střechy nad hlavou zůstalo na tři tisíce obyvatel města.
Bráška měl jednu nohu
Nálet si vyžádal 180 obětí, z toho 165 civilistů včetně šesti žáků školy na Mírovém (tehdy Bismarckově) náměstí. Nechybělo mnoho a na tragickém seznamu se mohli ocitnout i Stanislav Zámečník se svým mladším bratrem Milanem a maminkou Annou.
„Ten den jsme už šli k obědu, nejstarší brácha Zdeněk se opozdil, já s mladším bráškou jsme došli domů, ale než jsme začli jíst, vypuklo peklo. Máma chytla brášku a letěli jsme do sklepa. Ale tam zrovna nějaká ženská začala panikařit, křičela plyn, plyn, tak matka vyběhla z domu na ulici. A v tu chvíli vybuchly dvě bomby z obou stran ulice a z obou stran létaly střepiny,“ popisuje.
„Já dostal dvě do hlavy, matce to rozseklo loket a bráškovi useklo nohu nad kotníkem, ten zbytek mu visel na kůži. Naštěstí nevykrvácel, protože ty střepiny byly žhavé, tak mu to ty cévy hned zacelilo.“
„Ulice byly plné trámů a střešních tašek. Byli jsme v šoku, matka byla bosky, jak s námi rychle vyběhla ven, tak mě poslala domů pro papuče. Na cestě jsem zakopl o jednoho známého šestnáctiletého učně, který chodil k nám domů a hrával si s námi. Sklonil jsem se k němu, ale matka mě pobízela: ‚Nech ho na pokoji, utíkej, utíkej, on je mrtvý!‘ Tak jsem ji dal ty papuče, běželi jsme dál celou tou ulicí až k jedněm známým. Tam maminka bráškovi ušmikla zbytek té nohy, vůbec ho to nebolelo, byl v šoku,“ vzpomíná.
Jeden soused pak odvezl paní Zámečníkovou s oběma zraněnými chlapci do uherskohradišťské nemocnice.
Nejstarší syn přežil bombardování bez zranění a spolu s dalšími lidmi našel dočasný azyl v sousední obci, druhý den ho tam našel otec, který v době náletu pracoval na trati mimo město a pěšky se vrátil domů. Spolu pak dorazili do Uherského Hradiště. Na to si však Stanislav Zámečník vůbec nevzpomíná.
„Asi jsem byl furt v narkóze, nevím ani, jestli jsme byli s bráchou na stejném pokoji a kdy jsem poprvé uviděl maminku. Jediné, co mi utkvělo v paměti, že když jsme tam přijeli, tak jsem se na chvíli probral, někdo mě nesl a mně se zdálo, že mě nese po štaflích někam nahoru. Myslel jsem, že to asi byly nějaké schody, ale když jsem v té nemocnici byl po osmi letech, tak všude jsem viděl jen přízemní budovy, žádné schody jsem nenašel. Možná to byl nějaký pocit, že už jdu nahoru, odcházím z tohoto světa.“
S následky se potýkal 20 let
K tomu naštěstí nedošlo, i když podle lékařů chybělo jen málo - prý stačilo, aby střepiny byly o milimetr větší. Jednu Standovi z hlavy vytáhli, druhá ale vězela tak hluboko, že se netroufli ji odstranit a má ji tam dodnes. Doktoři předpokládali, že malou střepinku v mozku organismus sám časem vstřebá, to se ale nestalo a během dětství a dospívání mu působila velmi silné bolesti.
„Tehdy proti tomu nebyly žádné léky. Jen něco, co se jmenovalo Vítkova směs, to se snad prodává dodnes. Byl to hlavně chinin v jedlé oplatce, strašně hořké, ale byl to jediný lék, který tehdy byl. Jako děcko jsem zažil hodně bolesti. Vždycky jsem ráno vstal, matka se na mě podívala, byl jsem bledý, tak okamžitě lehnout, do školy jsem nešel. Musel jsem být ve tmě a v chladnu a před očima jsem měl auru. Ale přetrpěl jsem to,“ přemítá.
„Brácha i bez nožičky fungoval dobře – když měl protézu, tak s námi hrál fotbal, lyžoval, všechno jako normální kluk, nemotorněji, ale dělal. Byl moc pěkný, černé vlasy, měly ho moc rády ženské. Už odmalička, když dokulhal k tomu plotu a zavolal ‚Mami, mám hlad‘, tak se ozvalo i pět ženských z oken: ‚Milánku, co bys chtěl? My máme to a to!‘ Tak si mohl vybrat. Ani někdy nespal doma, protože tam bylo mnoho bezdětných párů a ty ženské ho zbožňovaly, protože byl roztomilý a ještě bez té nožičky,“ vzpomíná Zámečník.
Ve třinácti letech dosáhly bolesti hlavy takové intenzity, že Standa musel být hospitalizován, opět v Uherském Hradišti. A to ovlivnilo jeho život i jinak – v té době tam ještě působily řádové sestry a na dětském oddělení s nimi secvičily divadlo.
„Už nevím, co to bylo za pohádku, jen si vzpomínám, že jsem dělal prince. To bylo vlastně poprvé, co jsem hrál divadlo, později jsem se k tomu ochotničení vrátil a vydrželo mi to s přestávkami celý život. V té nemocnici jsem byl snad čtyři nebo pět měsíců, jedna z těch řádových sester mi dávala injekce. Od žádné jiné jsem je nechtěl a jednou, když jela navštívit rodiče, tak jsem tak řádil, od nikoho jiného jsem si ji nenechal dát a nakonec jsem si ji píchl sám,“ popisuje.
„Kvůli tomu pobytu v nemocnici jsem měl dělat na podzim ve škole reparát, ale mně se nechtělo, říkal jsem si, že si raději zopakuji tu první měšťanku, kam jsem předtím začal chodit. Jenomže mezitím přišla školská reforma, měšťanku zrušili a já musel nastoupit do šesté třídy nově zřízené osmiletky. Tu jsem dokončil v šestnácti letech a pak jsme se s Milanem vyučili autoklempíři – mě to řemeslo bavilo celý život,“ doplňuje.
Zranění mu pomohlo z vojny
Stanislavův zdravotní stav výrazně zlepšila až lepší dostupnost analgetik (Veronalu a Algeny), která brával pravidelně, a v dospělosti už pak bolesti hlavy zcela ustaly. Naposledy jeho život ovlivnily – a to paradoxně pozitivně – při výkonu základní vojenské služby, kde strávil jen asi dva měsíce.
Napoprvé dostal odklad, při druhém odvodu to vypadalo stejně, ale on raději chtěl mít vše za sebou. Podle odvodní komise měl sice sloužit beze zbraně a velké fyzické zátěže, ovšem po nástupu k útvaru v Jeseníku zjistil, že realita je zcela jiná. Ostrý výcvik vydržel přesně devět dní.
„Museli jsme běžet asi tři kilometry s puškou, já už jsem pak jen klopýtal a tu zbraň jsem sotva držel. Když jsme se zastavili, tak jsem pušku s nasazeným bajonetem zapíchl do země a řekl jsem, že druhý den půjdu k doktorovi,“ loví v paměti.
Nejprve strávil nějakou dobu na marodce u útvaru, pak ho převeleli do Brna k vnitřní stráži a nakonec poslali do civilu. „Přišel jsem s dřevěným kufříkem domů, starší brácha mě uviděl a jen utrousil: ‚Ani na vojně ho nechtějí!‘ To bylo někdy v roce 59. Později se to zlepšilo, teď už padesát let nevím, co je to bolest hlavy.“
I ve svých šestaosmdesáti letech se věnuje svým celoživotním láskám – filatelii a především už zmíněnému ochotnickému divadlu. Po svém dětském vystoupení v nemocnici začal asi ve dvaceti letech chodit do jednoho ochotnického kroužku, který ale brzy zanikl. Nová šance přišla po dalších dvaceti letech a tu už nepustil.
„Kamarád Dušan Grombiřík byl režisér, nabídl jsem mu do souboru nějaké rekvizity, párkrát jsem tam došel… Jednou neměli krále, bylo to pár vět, tak jsem se to naučil. A od té doby hraju přes 40 roků a pořád mě to baví. Teď hrajeme takové jednoaktovky některé se dvěma, jiné se sedmi postavami, takové běžné legrační,“ přibližuje.
„Dneska to ochotníci nemají lehké, protože někde sice působí pod obcí, ale jinde si musí pronajímat sály, i když jim třeba starosta dá nějakou slevu. Takže to půjde dolů, navíc mladí nemají moc zájem, i když bych jim to doporučil. Jsou nádherné hry, hlavně klasika, které by měli aspoň vidět, aby si trochu rozšířili obzory,“ uzavírá Stanislav Zámečník.
