Werich se Burianovi za svou píseň o fašistovi omluvil. Přiznal, že se s Voskovcem mýlili, říká badatel Šír
Ačkoli na Voskovce a Wericha, kteří z Československa vycestovali v roce 1939, ve Spojených státech nikdo nečekal, postupem času se uchytili krátkými rozhlasovými pořady. Nakolik zkreslený byl jejich americký pohled na válečnou Evropu? „Byla válka a bylo strašně těžké rozhodnout, co je a co není správné,“ přemítá nad zaoceánským ostřelováním Vlasty Buriana na Radiožurnálu badatel Filip Šír.
Jak se dostali k pověstným pětiminutovkám vysílání, když už se mohli zmocnit nějakého rozhlasového tvaru?
To je věc, kterou se také snažím zbořit – že to bylo až spojením s BBC. Oni vysílali už v roce 1939 a vysílali čtvrthodiny.
Voskovec a Werich před válkou utekli díky fiktivní smlouvě, že budou točit v Hollywoodu, vypráví badatel Filip Šír
Máte nahrávky?
Našly se scénáře. Máme dokumentaci z archivu ministerstva zahraničních věcí, že nově vzniknuvší krátkovlnné vysílání Československá Amerika, pod neexistující exilovou vládou – protože tam nebyla, ale bylo to pod konzulátem, respektive pod Českou národní radou v Chicagu – vzniklo zkušební vysílání z Bostonu krajanům, ale zasahovalo i do Evropy. Tam dostali patnáctiminutový blok, tam doopravdy měli první patnáctiminutovku.
O čem chtěli vysílat? O čem chtěli komunikovat přes oceán?
Musíme si ujasnit jednu věc. V té době Amerika není ve válce – zatím většina států není – takže vysílají pro krajany, Čechoameričany. Není to cenzurované, ale je to opatrné. Takže je to klasický Voskovec a Werich: předscény a spíše pohled na to, jak vypadala Amerika.
To, co jste zmínila vy, vzniká už v roce 1940 v Londýně na poradním sboru československého vysílání. Díky Janu Masarykovi se to rozšířilo. Nejdřív to tedy bylo zamítnuto: Voskovce a Wericha nechceme – zápis číslo jedna.
Zápis číslo pět o týden později říká: dobře, Jan Masaryk to zařídí a oslovte je. Ale trvalo pět měsíců, než Voskovec a Werich naskočili na krátkovlnné vysílání Londýna a začali pro BBC dělat pravidelně desky pro tzv. pětiminutovky, jak jim říkáme.
Omluva Burianovi
Já tady mám jeden úryvek, který je hodně diskutabilní, ale myslím si, že by zaznít měl. Je to z roku 1941. „Byl fotbalista, sparťan, slávista, potom tenista, dnes je nacista. Na koni sedí, šlechty si hledí, sláva mu medí, tak je fašista. Jsem král komiků, prohlásil – a basta. Kdo je ten fouňa – chcete hádat dál? To bude jistě Burian Vlasta, veliká krysa a komiků král!“ Voskovec a Werich a Vlasta Burian. Jak moc zkreslený byl pohled lidí, kteří nebyli v Evropě?
No, z čeho získávali informace? Z novin a noviny byly v době protektorátu skoro celé vylikvidované. Byly nějaké zpravodajské služby, v té době už podle mého působí i Československá informační služba v New Yorku, takže informace dostávají.
3:34
105 let od vzniku Československa. Habsburská orlice žbluňkla do Vltavy a byl pokoj, vzpomínal Werich
Číst článek
A oni v té době, myslím si, teprve naskakují jako zaměstnanci americké vlády, v nám později známém Hlasu Ameriky, i když se to tehdy nejmenovalo Hlas Ameriky. Je to těžké. Já si myslím, že byla válka a bylo strašně těžké rozhodnout, co je a co není správné.
Vy jste řekl, že teď posloucháme slabší verzi. Existuje ještě něco horšího než toto?
Toto je kratší verze, pro londýnské BBC, takže budeme říkat pětiminutovka. Jestli se nepletu, tak je delší verze, šest stránek scénáře, která je podle mého hrubší. Nedokážu teď říct z paměti, co tam přesně je, ale oni se tímto způsobem snažili materiál recyklovat.
V roce 1942 fungují pro americkou vládu, pro tzv. Office of War Information, neboli kancelář válečných informací, to jsou ty patnáctiminutovky. Ale souběžně posílají pro BBC pětiminutovky.
Voskovcova zadní vrátka
Takže jsou dvě verze. Došlo potom k nějakému vyrovnání? Vím, že váš hlavní zájem je v zámoří, ale nevíte, co se stalo potom v rámci vyrovnání vztahů směrem k Vlastovi Burianovi?
Já si myslím, že Jan Werich se určitě omluvil. Nevím, jestli se omluvili oba dva, že by přišli a omluvili se, ale myslím si, že přišla omluva, že se mýlili.
23:51
Pro mě je západní absurdita a blbost daleko snesitelnější než ta východní, říkal Jiří Voskovec
Číst článek
Myslím si, že v Táto, povídej, nebo někde kolem 70. let, Werich uvedl: „Ať nynější posluchač nás poslouchá uchem shovívavým, neboť to byla ozvěna doby, byla válka.“ On tam trochu popisuje, že se ne vždy trefili – nebo řekněme spíš, že se mýlili.
Zvyknout si na Ameriku musela být jedna věc, obrovský kulturní šok. V úvodu našeho rozhovoru jste to zmínil. Ale co potom návrat domů?
To si myslím, že byl direkt přesně mezi oči – pro Voskovce. Jan Werich, jak na mě působí v letech 1945-46 z dokumentů a z novinových článků, chtěl být před obecenstvem. Zato když se podíváte na obrázek z Lucerny v roce 1946, tak Jiří Voskovec je strhán.
Je to dáno i tím, že měl rozvod. Přijíždí s druhou manželkou, se kterou rekonstruuje a zařizuje Werichovu vilu. Žijí v přízemí, kde je teď kavárna, ale už to není ten Jiří Voskovec. Myslím si, že Jiří Voskovec byl už ve 40. letech rozhodnut, že se chce vrátit, proto si udělal zadní vrátka.
Jan Werich si je neudělal nikdy. Myslím si, že pro něj už to tady nebylo. Vždycky říkám, že byli ve špatnou dobu na špatném místě. Rok 1938: byli ve špatnou dobu na špatném místě. Po celou válku byli ve špatnou dobu na špatném místě, i po válce.
Jak se Voskovcovi a Werichovi v Americe dařilo, co se týče divadla? A podařilo se jim dotknout se slávy Hollywoodu, za kterým na fiktivní smlouvu odcestovali? Poslechněte si celý rozhovor v audiu v úvodu článku.
