„25. 9. 1945 Voskovec Werichovi. Drahý mořeplavče, tak jsem včera celý den sháněl nějaký způsob, jak ti poslat radiogram na loď,“ zní ukázka z audioknihy.

Na 561 dopisů si přes oceán v letech 1945 až 1980 vyměnili nerozluční přátelé s iniciálami V. a W. A 1400 stran textu načítali jejich interpreti čtyři roky.

„Největší sranda je, že to je stejně všechno akademický, protože co já píšu v presentu, ty už čteš v plusquamperfektu,“ stojí v jednom z dopisů.

„Mně jako interpretovi dopisů Jiřího Voskovce připadla nesmírná úloha tisíc stran textů. Byl jsem rád, že jsem byl donucen přečíst každé písmeno, každé slovo, každou větu. Protože mi to mnohé vysvětlilo,“ říká Václav Knop, představitel Jiřího Voskovce.

Jana Wericha čte Norbert Lichý. Oba si vybral nakladatel Jiří Buřič s tím, že mu jejich hlasy zněly v uších, už když si četl původní knižní verzi korespondence.

„Norbert Lichý, to je prostě Jan Werich, co si budeme povídat,“ pochvaluje si hlasového dvojníka. „Ale s tím jsme dopředu vůbec nepočítali. To vzniklo až při první klapce, při natáčení prvních dopisů, kde jsme točili ve studiu, které nemá takové režijní okno, kterým je vidět do načítárny. On si najednou začal připravovat text a lezl nám mráz po zádech, protože jsme si řekli, že tam sedí Werich,“ vzpomíná.

„Protože jsme vždycky na všechno byli dva a jsme dva. A mohl bych sednout na letadlo a být s tebou, kdyby nebyl svět nemocný a hloupý,“ zní ukázka z audioknihy.

Dopisy paní Werichové

V audioknize ale zazní i ženský hlas. „Je tam Daniela Kolářová jako paní Werichová. Protože Werich byl spíš založením pomalejší a línější, možná by se dalo říct. Voskovec psal patnáctistránkové dopisy. A Werich mu odpověděl třeba jen na pohlednici s Jezulátkem. Paní Werichová se jednou za čas namíchla a zjistila, že to není slušné a vhodné kamarádovi takto málo odpovídat. Tak šla a napsal mu dopis sama,“ vysvětluje nakladatel Buřič.

„On mi připadá jako babička černošická, která každou chvíli strašila, že umře, a za pár chvil byla zase jako čečetka.“

Mnohdy si také Voskovec a Werich psali zároveň. „Dost často se křížili, protože nevěděli, že kolega zrovna napsal, tak šel a napsal on. Takže dost často mají dopisy podobná data. Otázky tam jsou, odpovědi většinou nenajdeme,“ přibližuje Buřič.

V textu se pravidelně oba odkazují ke konkrétním lidem z minulosti, většinou formou přezdívek nebo zašifrovaných jmen.

„Teď mi pověděl jeden pán, který už nahrávku slyšel - a já se pod to musím podepsat -, že to není korespondence, ale je to dějepis. Je to učebnice, obrovská učebnice dějepisu, protože je tam část 20. století popsaná tak neuvěřitelně otevřeně a upřímně, protože to byly soukromé dopisy. Nikdo z nich neplánoval, že by je někdy četl někdo jiný než ten druhý kamarád,“ uzavírá Buřič.

Korespondence končí v roce 1980 Voskovcovým vyznáním zesnulému kamarádovi. Tento poslední dopis je jakousi tečkou za 68 hodinami poslechu.

Tomáš Maleček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít