Inflace po skončení první světové války přinesla spolu s poklesem životní úrovně obyvatelstva také prudký útlum investic do výstavby. V dalších dekádách vznikaly zákony o podpoře stavebního ruchu.

„Nová výstavba byla spojována s různými úlevami, především daňovými. Ovšem častokrát se nevyplatily, jako například v období roku 1928, kdy došlo k přehřátí trhu,“ připomíná v pořadu Jak to bylo doopravdy historik Jakub Rákosník.

Souviselo to se snahou rozhýbat stavební podnikání k desátému výročí založení republiky.

„Efekt byl takový, že následoval propad. A v pramenech byl i kuriózní případ, že stavebník postavil o dvě patra nižší dům, protože se mu to z hlediska daňových úlev vyplatilo,“ popisuje historik.

Na jednoho člověka měly připadat čtyři metry čtvereční bytové plochy. Součástí tehdejší politiky byla také regulace nájemného. Ta pokračovala i v dalších letech.

Situace se zhoršila na podzim roku 1938, kdy z odstoupených území takzvaných Sudet přišli uprchlíci a nebyly pro ně ubytovací kapacity. „Za války byl zaveden stop stav na nájemné, pokračuje deregulace, stavělo se tehdy minimálně a kvalita bydlení podle našich měřítek byla velmi nízká,“ shrnuje historik.

Podřízení těžkému průmyslu

Nástup komunistů byl další těžkou ranou. Znárodnění a zabírání soukromého majetku se dotklo také bytů a domů. A v 50. letech se stavělo pouze tam, kde byl průmysl. Ostatně celá ekonomika byla zaměřena na pro Československo naprosto nevhodnou orientaci, kterou byl těžký průmysl.

Vše ostatní tomu bylo podřízeno a na stavbu bytů nebyly peníze. Lidé žili v přeplněných a často nevhodných bytech, takže v 60. letech ekonom Ota Šik konstatoval:

„V roce 1956 Československo zaujímalo v intenzitě bytové výstavby třinácté místo mezi třiadvaceti zeměmi. A v prvních pěti letech našeho desetiletí kleslo na místo osmnácté. Mezi pětadvaceti sledovanými zeměmi a rokem 1965 pak zaujalo místo dokonce dvacáté.“

Něco za něco

Další léta pak znamenala šedou ekonomiku v oblasti získávání takzvaných dekretů na byty a postupnou devastaci v oblasti údržby. „KSČ to příliš neřešila, neustále narůstal vnitřní dluh, panelová sídliště se stavěla velmi rychle a byla nekvalitní,“ vysvětluje historik Rákosník a dodává:

„Husákova rodinná politika byla vymyšlena dříve, než se on sám stal prvním tajemníkem KSČ.“ 

Takže žádný Husákův altruismus, ale naprostá nezbytnost někam občany ubytovat a zároveň uchlácholit společnost frustrovanou ze srpnové okupace v roce 1968. Byl to jakýsi nepsaný obchod: my vám něco dáme a vy budete mlčet.

Řešení to ovšem nebylo, jak vysvětluje Rákosník: „V socialistické ekonomice platí, že něco je za něco. My pamětníci máme tendenci vzpomínat na světlé stránky a zapomínat, jaká cena se za to platila. Za úžasně nízké nájemné se platilo tím, že města byla naprosto odporná a domy se postupně rozpadaly a nebyly renovovány.“  

Nic jiného nezbývalo

Krize postupně narůstala, 80. léta minulého století už byla ve znamení postupné cesty k bankrotu v celé ekonomice a pak po roce 1989 se tento obrovský vnitřní dluh, někteří mluví až o 100 miliardách korun, stal další velkou zátěží, která nás provází až do současnosti.

„Byty se za Husáka stavěly, ale je to nefér konstatování,“ shrnuje v pořadu Jak to bylo doopravdy historik Rákosník.

„Často se objevuje například srovnávání dnešních čísel s těmi ze 70. a 80 let, ale ta čísla o ničem nevypovídají. Masivní výstavba v éře Husáka následuje po několika desetiletích, kdy se stavělo velmi málo a krize byla tak hluboká, že jakémukoliv politickému režimu by nezbývalo nic jiného,“ uzavírá.

Poslechněte si celý pořad.

Ivana Chmel Denčevová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít