Během válek pomáhaly od hladu, Italové za to kaštanům vzdávají hold
K podzimu patří houby, ale také třeba kaštany. Těm okrasným, které známe z našich parků, se v Itálii říká šílené. Mnohem cennější jsou tam kaštany jedlé, které se staly nedílnou součástí italské kuchyně.
V minulém století i v průběhu světových válek zachránily dokonce mnoho Italů před hladem. Dělala se z nich mouka, která nahrazovala při nedostatku obilí tu pšeničnou a žitnou. A proto se není co divit, že součástí italských tradic jsou podzimní kaštanové slavnosti.
Jsme v malé trentinské středověké vesničce na skalním ostrohu. Všude kolem je neobvykle živo. Na obzoru se vznáší k nebi hustý kouř. Snadno by se dal splést s požárem. Ukazuju ho svému energickému průvodci, panu Fulviovi. Prý se na to jdeme podívat zblízka.
Reportáž Lucie Chvojkové z Castione, kde se tradičně konají kaštanové slavnosti
Proplétáme se davem lidí. V dálce se dají tušit lesy, které sem tam prosvítají lehkým mlhovým oparem. Krajině vévodí lehce ponurá podzimní atmosféra. Přicházíme s Fulviem k místu, odkud se valí záhadný kouř.
„Tak jsme tady. Jak vidíš, nic znepokojivého. Všechno je pod kontrolou. Podívej na ty úžasné velké kaštany. A tohle je jejich vrcholná úprava. Pečení nad ohněm na kaštanovém dřevě. Pojďme blíž…“
Takhle nějak bych si představovala peklo. Několik kouřících kotlů, u každého stojí jeden kotelník. Jen kulatá síta s kaštany do té pekelné atmosféry úplně nezapadají. Jsme totiž na kaštanových slavnostech v Castione. Zdejší kaštany, tedy marroni, jsou široko daleko vyhlášenou specialitou.
„To je pro tebe…,“ podává mi Fulvio papírový pytlík plný horkých valounků. Jeden pečlivě vyfoukávám, abych se nespálila, a oloupávám zčernalou slupku. Báječně vodí a ještě líp chutná. „Jsou výborné,“ pochvaluju si.
A jsem přitom v rukách nejpovolanějších. Fulvio Viesi je totiž viceprezident Národního sdružení měst kaštanů a prezident Národní asociace ochrany kaštanů.
„Do slavností je zapojeno více než 100 dobrovolníků, a to je nás v Bastione jen 360,“ pyšní se Fulvio, zatímco procházíme kolem stanu, ve kterém sedí u dlouhých stolů stovky lidí a pochutnávají si na kaštanových delikatesách.
Vysoká dobrovolná účast občanů na přípravách slavností mně ani neudivuje. Při pohledu na zapáleného Fulvia, ze kterého nadšení jen srší, si jen těžko dovedu představit, že by mu někdo dokázal odmítnout pomoc. Jdeme do kuchyně nakouknout pod pokličky. Kolem sporáků se obratně točí několik mužů a žen v zástěrách. Snažíme se nepřekážet.
„Začneme klidně moučníkem. Naší specialitou je linecký koláč s kaštanovým krémem z Castione. Tady máme šéfkuchaře u knedlíků, typické trentinské speciality, a vedle je polenta.“
Slavnosti jsou příjemná věc. Co je ale hlavním cílem asociace, v tom má Fulvio jasno.
„Ty kaštany nejsou naše zásluha. Je štěstí, že je tu máme. Naším úkolem je zachránit je před parazity a zachovat je pro příští generace.“
Se svými kolegy se o to snaží v průběhu celého roku. Také trochu proto, aby bylo co péct při svátku kaštanů i napřesrok.
