‚Na hlad nelze zapomenout.‘ Češka zažila hladomor na Ukrajině, nyní její rodina čelí ruské okupaci
Narodila se před necelým stoletím v českém ostrůvku na jihovýchodní Ukrajině a do jejího dětství se promítly všechny tragédie, které tato země v době Stalinovy vlády zažila – mužská část rodiny v gulagu, velký hladomor ve 30. letech i německá okupace a válečná bída. Otec naštěstí přežil nelidské podmínky nucených prací i boje ve Svobodově armádě a po skončení války zůstal v Československu.
Trvalo ovšem dalších 21 let, než se opět celá rodina sešla v Hodonicích na Znojemsku. Osmadevadesátiletá Poldina Semančinová a její dcera jsou dodnes v kontaktu s příbuznými v okupované částí Ukrajiny – za nejhorší, co člověka může potkat, považuje právě válku a hlad.
Puklina v betonu symbolem přežití aneb V první třídě modlitba, ve druhé Internacionála
Číst článek
Leopolda (Poldina) Semančinová (roz. Pirklová) se narodila se 7. 1. 1927 v Čechohradu, vesnici v Melitopolském rajónu na jihovýchodě Ukrajiny (v současnosti území okupované Ruskou federací). Žili zde převážně potomci českých přistěhovalců, kteří přišli v roce 1869 na pozvání cara Alexandra II. z východních Čech.
„Na Ukrajině měli Češi hodně země. Nedaleko od nás bydlel gróf, ten měl obrovské množství půdy a tu Čechům prodával. Měli hodně polí a hodně dobytka, hodně jídla, měli rodinu čím krmit, tak ženy rodily hodně děti. Můj dědeček z maminčiny strany měl sedm dětí, z tatínkovy strany taky sedm dětí.“
Vše se ovšem změnilo po nástupu sovětské moci a násilném vytvoření Ukrajinské SSR. Nejkritičtějším obdobím se stal počátek 30. let, kdy na Ukrajině vyvrcholila násilná kolektivizace zemědělství – každý, kdo vlastnil jen trochu více půdy, byl označen za kulaka, veškerý majetek mu byl odebrán a mnozí muži putovali do gulagů.
V té době byla zahájeno budování Bělomořsko-baltského kanálu, první stavby v SSSR, na niž byli masivně nasazeni vězni – šlo vlastně o experiment, na jehož základě pak tato zločinná praxe pokračovala další desetiletí. Přes 200 km dlouhý kanál byl hotov za necelé dva roky, ovšem za cenu obrovského množství mrtvých (odhaduje se až 250 tisíc).
„Chlapi tam kopali ten kanál jen rýčema, v noci spali ve stanech, přitom tam v zimě bylo 50 stupňů mrazu. Takže ráno byla polovina zmrzlých. Živí odešli kopat a podél těch stanů jelo nákladní auto a sbíralo všechny mrtvé, korba byla za chvíli plná. Pak je odvezli a někde zahrabali, dodnes se neví, kde leží.“
48:38
Pražští cirkusáci věznění v gulagu. Jejich příběh vypráví záhadné album starých fotografií
Číst článek
„Nejprve tam odvlekli oba dědečky a ti tam oba zahynuli, protože už nebyli tak silní. Tatínka odvedli později, ten to přežil, protože byl otužilý. Navíc měl velké štěstí, protože když si při práci poranil ruku, tak německý lékař, který tam byl, ho neposlal zpátky kopat, ale právě sbírat ty mrtvoly. Když se pak vrátil, tak o tom vyprávěl nejen nám, ale vždycky přišla půlka vesnice poslouchat, jak tam prožíval těžké roky.“
Lehké to ovšem neměla ani jeho žena Kristýna se dvěma malými dcerami – Poldinou a její mladší sestrou Marií (třetí dcera – Věra – se narodila až po návratu manžela z gulagu). Překotná industrializace, neefektivní zemědělství a prodej obilí do zahraničí vyvolaly v letech 1932-1933 obrovský hladomor, jemuž padlo v SSSR za oběť kolem deseti milionů obyvatel, nejvíce právě na Ukrajině. Hlad měli přitom i ti, kteří pracovali přímo v nově vytvořených kolchozech.
„Maminka tam nastoupila poté, co tatínka odvlekli. V době hladomoru kolchoz nic neplatil, ale při obdělávání poli ženské občas sebraly nějakou tu slunečnici nebo kukuřici a přinesly to domů. Dnešní lidé si vůbec nedokážou představit, co to je hlad – to se nedá vysvětlit, kdo to neprožil, nepochopí. Nepřeji to ani svém největšímu nepříteli, je to horší než nemoc. To vás trápí všechny orgány v těle, to všechno potřebuje jíst a nemáte co. Jedla se zelená tráva, listí ze stromů, všechno, co žaludek dokázal strávit. Jednou našla maminka v příkopu dvě ježčí mláďata, už trochu odrostlejší - to bylo dlouho jediné maso, co jsme měly. Kdo při hladomoru umřel, tak rodina ho hned pohřbívala, hned ten den nebo následující, v Čechohradu na hřbitově.“
Z míru do války
Kristýna Pirklová s dcerami se později přestěhovala do nedalekého okresního města Melitopol, kde byl život o dost snesitelnější. Občané SSSR se ovšem tehdy nesměli stěhovat bez povolení úřadů, to jim vymohla matčina starší sestra Anežka a její muž, československý občan, který pracoval na tamním československém konzulátu.
„Taky pomohli tatínkovi, aby se mohl vrátit z gulagu, přišel za námi už do Melitopolu. Tam jsme nejprve bydleli u babičky, která tam měla domek. Otec po návratu našel zaměstnání v jedné nové továrně, uměl dobře pracovat se dřevem, tak ho vzali. Melitopol tehdy hodně rostl, každý zaměstnanec dostal přidělený pozemek, kde mohl stavět. Domek jsme měli z vepřovic, ale byl pěkný.“
„Problém byl ale s vodou. Dvakrát za život rodiče kopali studnu – v Čechohradu a pak v Melitopolu - v obou ale byla slaná voda, protože blízko leží velká podzemní ložiska soli. Taková voda byla k ničemu – nedala se pít, nedalo se v ní ani prát. Tak jsme museli chodit pro vodu asi dva kilometry daleko, kde byla v jednom místa studna s dobrou vodou a bral ji celý Melitoopol. My děti jsme nosily vždy tak půl kbelíku a rumpálem u studny jsme musely točit dvě až tři naráz. Pak se začala dělat taková veliká dřevěná vahadla, která se dala na ramena a na každý konec se zavěsil jeden kbelík. S tím se ta voda nosila mnohem lépe, každý si to pořídil.“
Lepší životní etapa však opět skončila ze dne na den, tentokrát s příchodem války. Melitopol a okolí obsadili už v říjnu 1941 Němci a tuto část Ukrajiny okupovali celé dva roky. A i po jejich ústupu se museli obyvatelé potýkat s řadou problému, na prvním místě opět s hladem. Pirklovi se navíc opět ocitli bez manžela a otce - ten se spolu s některými příbuznými z Čechohradu přihlásil do 1. československé samostatné brigády (o něco později se z ní stal 1. československý armádní sbor) generála Ludvíka Svobody a s ním se dostal v květnu 1945 až do Prahy.
3:02
V pohraničí chátrají statisíce hrobů po odsunutých Němcích. Stát chystá dotaci na jejich záchranu
Číst článek
„Já jsem v té době už pracovala v továrně, kde se vyráběly automobily, traktory a kombajny. Dělala jsem ve slévárenském cechu. Jednou maminka poslala moji nejmladší sestru Věru pro můj denní příděl chleba. Tehdy pracující dostávali 700 gramů chleba na den a ještě malý kousek jako přídavek. Věra po cestě domů snědla ten přídavek, ten ji tak zachutnal, že si sedla a snědla celých těch 700 gramů. Přišla domů, my jsme čekaly na jídlo a ona jen povídá ‚Všechno jsem snědla‘.“
„Maminka jí dala dvě facky a pak se taky rozplakala: ‚Místo toho, abych plakala, že jste hladové, tak jsem tě dvakrát uhodila…‘ V té továrně se mi líbilo - bylo mi asi 16 a většinou tam byly se mnou stejně mladý holky. Chlapů bylo málo, protože byli mrtví nebo na frontě. Mluvili jsme ukrajinsky i rusky, doma česky. V tom závodě byli hodní lidi, ať to byli Rusi nebo Ukrajinci, prožili jsme spolu kolik let a zvykli jsme si na sebe.“
Cesta do vlasti předků
Tatínek rodině z fronty často psal, ale když válka skončila, přišel dopis se zásadním sdělením – rozhodl se, že už se do SSSR nevrátí a že rodina má přijet za ním. Sovětští příslušníci Svobodovy armády dostávali československé státní občanství a v pohraničí majetek po odsunutých Němcích. Pirklovi našli nový domov v Hodonicích na Znojemsku, trvalo ovšem řadu let, než se skutečně všichni shledali.
Přitom většina českých rodin v Sovětského svazu, které dočasné repatriační nabídky využily, se mohla přestěhovat rychle a pohodlně – například zájemci z Čechohradu a okolí odjížděli do nové vlasti zvláštním vlakem, kam si mohli naložit i svůj majetek. Z důvodů, které si už Poldina nevybavuje, to však Pirklovi nestihli a do Hodonic se maminka se dvěma mladšími dcerami a s babičkou dostala až v roce 1953.
„Otec s maminkou byli odloučeni devět let, ale stále se měli moc rádi a byli si věrni. Dodnes mám schovanou fotografii, kterou nám tatínek poslal po válce z Prahy, kde je i s maminkou. Přitom ta byla s námi na Ukrajině. Ale měl její podobenku, tu si nechal zvětšit a pak ji u fotografa pověsil vedle sebe na zeď a vypadá to, jako by tam byla živá s ním.“
A sama Poldina se do rodinného kruhu vrátila ještě o dalších třináct let později – když totiž po válce Pirklovi prodali domky v Čechohradu i Melitopolu a přesunuli se na západ Ukrajiny, kde v obci Noviny České čekali na povolení k opuštění Sovětského svazu, seznámila se devatenáctiletá dívka se svým budoucím mužem Michalem Semančinem.
Jeho rodina směřovala opačným směrem – pocházela ze Slovenska a mnozí tamní obyvatelé využili nabídky sovětské vlády přesídlit na Zakarpatskou Ukrajinu.
„Seznámili jsme tak, jak se mladí lidé obvykle seznamují - na tancovačce, chodili jsme spolu tři roky a pak jsme se vzali. Museli jsme, čekala jsem první dítě. Zůstali jsme spolu v Novinách Českých, oba jsme pracovali, takže jsme se měli dobře. Měli jsme tři holky, které začaly chodit do ukrajinské školy, kde se učilo ukrajinsky i rusky. A doma jsme mluvili všichni česky a moje maminka a sestry z Hodonic posílaly balíčky včetně dětských českých knížek.“
Nový šťastný domov
V roce 1966 konečně i Poldina s manželem a dcerami dorazila do Hodonic – maminku a sestry neviděla třináct let, otce dokonce dvaadvacet. Setkání bylo bouřlivé i dojemné a celá rodina začala další etapu tentokrát už zcela spokojeného života. V Hodonicích s nimi byly ještě asi další tři rodiny příbuzných z Ukrajiny. Michal Semančin našel uplatnění v tamním Vertexu, Poldina pracovala v družstevním vinohradu, dcery si v místní škole rychle našly nové kamarády. S četnými příbuznými na Ukrajině však spojení nezpřetrhali, často si psali a v 70. letech je opakovaně navštívili.
„To už jsme si tady koupili auta, ale byla to daleká cesta. Setkání to bylo pěkné, už i tam se měli lidé dobře, byli pracovití a dostávali obilí, na velkých zahradách si vypěstovali brambory, okurky, rajčata, sázeli i červenou řepu, ta byla moc dobrá. Vždycky jsme jim přivezli něco, o co si napsali – třeba svetry nebo kalhoty, které se tam tehdy vůbec nedaly sehnat.“
„Při první cestě jsme se chtěli s manželem zastavit v Novinách Českých, kde na hřbitově leží naše pětiletá dceruška, ale zastavili nás policisté. Viděli, že máme český auta, tak nám řekli, že smíme projíždět jen městy, které nám úřady předem schválily. A tam že nás nepustí! Takže ani na její hrob jsme se nemohli podívat. Ale v Čechohradě už to šlo, tam si nás četníci nevšímali, ať si máme auto, jaké chceme. Vzpomínám si na ten pobyt tam, na ty příbuzné, chodili jsme tam na ryby, těch příbuzných jsme tam měli tolik, že jsme ani nestačili všechny navštívit.“
48:02
‚Jako by se člověk najednou ocitl ve válečném filmu.‘ Vzpomínky na bombardování Prahy 14. února 1945
Číst článek
Poldina Semančinová oslavila počátkem letošního roku devadesáté osmé narozeniny. Přežila svého muže, prostřední sestru Marii a řadu dalších příbuzných u nás i na Ukrajině. Na to, co se tam nyní děje, se prý už raději v televizi ani nedívá, sama dobře ví, jaké těžkosti a tragédie válka přináší. Bydlí u dcery ve Znojmě, ale každý týden se vrací do Hodonic navštívit syna a další žijící příbuzné, hroby zesnulých i večerní mši v tamním kostele.
„V Čechohradu byl katolický kostel, pamatuji si jako malé dítě, že jsme tam chodily s maminkou. V Melitopolu byly jen pravoslavné, ale Sověti stejně všechny kostely zbourali nebo přestavěli – udělali z nich chlívy nebo kanceláře. Nevěřícím to bylo jedno, ale pro věřící je víra v životě hodně důležitá. Prožila jsem toho hodně, nebylo to vždy lehké, ale nepamatuji se, že bych se někdy v životě na někoho skutečně hodně zlobila, snad jen tehdy na sestru Věru, když nám snědla ten chleba. Nic dalšího se mi už nevybavuje, na to špatné člověk raději zapomíná, je to tak lepší!“
