Charta 77 oslavila 35. výročí svého vzniku v pražském divadle Archa
Před 35 lety, 6. ledna 1977, se objevilo na veřejnosti první prohlášení Charty 77 s názvem Výzva k dialogu o stavu lidských a občanských práv v komunistickém v Československu. V pražském divadle Archa se dnes uskutečnilo setkání věnované Chartě 77, které pořádá Knihovna Václava Havla ve spolupráci s Rudolfem Battěkem, Jiřím Gruntorádem a Danou Němcovou, předsedkyní správní rady Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové a jednou z prvních signatářek Charty 77.
„Charta vzala za slovo komunistický režim, který jen z mezinárodních důvodů podepsal závěrečný Helsinský akt a závazek, že lidská práva činí součástí právního řádu, aniž měl jakýkoli úmysl tato práva dodržovat. Dokonce marxistická ideologie tato práva považovala za výron buržoazního rozdělení společnosti,“ vysvětlil jeden z prvních signatářů Charty 77 Daniel Kroupa.
Dodal, že ve chvíli, kdy z toho komunistický režim učinil součást právního řádu vyhláškou 120/76, tak Charta najednou vystoupila s tím, že to bere vážně a bude sledovat, zda režim to skutečně dodržuje.
Jeden z prvních signatářů Charty 77 Daniel Kroupa a spisovatel Jiří Stránský diskutují o Chartě 77 v Ozvěnách dne na Radiožurnálu.mp3
„Prvním krokem podle tohoto zákona nebo podle této vyhlášky vlastně byla činnost samotné Charty. Ona postupovala striktně podle petičního práva a ten režim skutečně neměl žádný právní titul, podle kterého by mohl Chartu nebo chartisty stíhat,“ řekl Daniel Kroupa.
Zároveň však podle jeho slov Charta znamenala, že lidé, kteří se k ní připojili, veřejně vystoupili proti režimu a jednali jako svobodní lidé, což ten režim nemohl strpět.
„Tahle schizofrenie vlastně trvala po celý zbytek až do roku 1989. Vytvořila uskupení nazývané disent, na které se nabalilo velké množství lidí, skrze které se šířily informace a byla to jakási tikající bomba, která vybuchla v roce 1989,“ uvedl Daniel Kroupa.
Spisovatel a bývalý politický vězeň Jiří Stránský se domnívá, že rána, kterou Charta 77 zasadila komunistickému režimu, byla velká.
„Najednou, jak oni tomu říkali ‚pamflet‘, způsobil, že oni se začali bát. Musím říct, že to byla moje veliká radost,“ řekl Jiří Stránský.
