Seriál o MS v Chile - 6.díl: přenosy, novináři, cenzura
Tento týden vám nabídneme druhou polovinu vzpomínkového seriálu na úspěch přesně 50 let starý, kterého dosáhli českoslovenští fotbalisté na mistrovství světa v Chile. V dnešním šestém dílu vám budeme vyprávět o tom, jak tenkrát fungovalo propojení světa fotbalu a médií, tedy jak Masopust a kolektiv komunikovali s novináři a jak se zprávy o životě a výkonech fotbalistů dostávaly k lidem.
„V úvodu je nutno poznamenat, že vynikající fotbalista Josef Masopust dnes hraje svůj 50. zápas za Československo. Naši reprezentanti nastoupili k rozhodujícímu finálovému střetnutí v bílých tričkách i trenýrkách.“
Fotbaloví fanoušci sledovali před padesáti lety nejen finále, ale celé mistrovství světa, s ušima přilepenýma k rozhlasovým přijímačům. Televize turnaj nepřenášela, a tak lidé ani nedutali u přímých přenosů Československého rozhlasu a jeho reportérů - Slováka Oskara Many a Čecha Karla Maliny.
„Linky v té době nebyly z Latinské Ameriky kvalitní. Byl tam silný podmořský kabel, do kterého se musely vměstnat všechny rozhlasové stanice světa, jež chtěly vysílat.“
V době předinternetové byl pochopitelně důležitým zdrojem informací pro fanoušky denní tisk. V Chile měly své reportéry Československý sport nebo Rudé právo, ale ne všichni si takového vyslance mohli dovolit. A tak třeba Rolnické listy využily coby svého reportéra reprezentačního záložníka Tituse Buberníka.
„Poprosili mě. Někteří to nechtěli dělat, tak jsem se do toho pustil já. Články vycházely v novinách na pokračování, bylo jich celkem 12. Byl jsem v Chile no, tak na to mám vzpomínky.“
Ovšem někteří hráči si zaznamenávali své postřehy a zážitky i pro vlastní potřebu a potěšení. Pochopitelně nikoli na Twitter nebo Facebook jako dnes, ale třeba do speciálně založeného poznámkového bloku, kterým útočník Jozef Štibrányi listuje dodnes.
„Každý den MS jsem si zapisoval všelijaké příběhy a všechno možné. Pak to dokonce vycházelo v týdeníku a mělo to 20 kapitol. Neslo to název: Bojovali jsme v Chile. Šlo to na dračku. Byly tam všelijaké zážitky, dokonce i co jsme měli na sobě a v jakých jsme nastupovali dresech.“
31. květen. Právě v tento den zařídil trnavský hráč Jozef Štibrányi vítězným gólem do španělské sítě sobě i spoluhráčům vlnu novinářského zájmu a novinářům zase tučné sousto. Mohli psát o senzaci na úkor favorita, ovšem jméno hrdiny poněkud zkomolili.
„V místních novinách bylo velké interview a vrcholem všeho byl nadpis: Trnava dal z úniku gól. Ne Štibrányi. Mysleli si, že se tak jmenuji. Další titulek byl Trnava Štibrányi, rychlý protiútok gól. Bylo to ve všech novinách. Udělali z nás hvězdy. Mě jmenovali nejrychlejším hráčem na světě. Nejrychlejší hráč světa pokořil Španěly, psalo se ve španělském tisku.
Jak se postupně zvyšovala pozornost, kterou novináři věnovali československému týmu, a jak vlastně tenkrát vypadal dnes přísně regulovaný kontakt fotbalistů se žurnalisty, popisuje obránce Jiří Tichý.
„Když jsme tam přijeli, nikdo si nás nevšímal. Pak se ale udělal výsledek, najednou se postupovalo a byl o nás takový zájem, až to nebylo hezké. Novináři nás obletovali, šli za každým hráčem. Pořád se vyptávali. Co? Jak? I na naše tréninky chodilo plno jednak fotografů a i redaktorů. Těžká byla domluva. Vždy u toho musel být tlumočník, aby nám to překládal. Přístup byl volný, takže buď seděli na tribuně, nebo i přišli až dolů nebo šli za bránu a podávali míče. Až před finále jsme měli první uzavřený trénink, jinak pořád otevřené.“
Nikoho asi nepřekvapí, že mezi novináři byl nejžádanějším československým hráčem Josef Masopust, ovšem do současné vytíženosti hvězd světového fotbalu měl hodně daleko. „Třeba případ Messi, Drogba, to se nedá přirovnat. Proti nim jsem byl čičmunda.“
V československých poměrech si ale fotbalisté ani tenkrát nemohli na nedostatek zájmu stěžovat. Někteří zamířili po návratu prakticky rovnou z letadla na televizní a poté i rozhlasovou besedu, ačkoli se tenkrát ligová soutěž dohrávala na dnešní poměry nemyslitelně až po skončení mistrovství světa a například hráče Dukly okamžitě čekaly klubové povinnosti.
„Trenér Vejvoda nám připravil příjemné překvapení, ovšem podotýkám v uvozovkách, protože nám přišel nejen poděkovat za reprezentaci v Chile, zároveň nás ale přišel uvědomit , že zítra odjíždí naše mužstvo k utkání do Ostravy. Takže máme skoro celé odpoledne volno,“ vtipkoval před padesáti lety po příletu z Chile Masopust a během hodinové rozpravy se dostal i ke kritice práce československých novinářů.
„Nezlobte se, že si i tak trochu postěžuji. V celé naší debatě o MS nebyla zmínka o systému hry našeho mužstva a já bych to chtěl použít ke kritice našich novinářů. Hru, kterou jsme provozovali na světovém šampionátu a byla uznávaná za chladnokrevnou taktiku. Byla předkládána i Brazilcům. Kdyby se hrálo tady u nás doma, jistě by se našla spousta novinářů, kteří by nás kritizovali. Proto bych jim doporučil, aby se neukvapovali a nekritizovali systém hry mužstva, který chce trenér vyzkoušet, ale počkali si až na výsledek.“
Po letech se do kritiky novinářů pouští také Josef Kadraba, který stejně jako Adolf Scherer z Československa později emigroval. A režim se postaral o jejich vymazání z fotbalové historie, aby o nich v souvislosti se stříbrem z Chile nebyla nikde ani zmínka.
„Dovedete si představit, když Vám Československý Šport napíše bilanci na MS. Ve všech od roku 1943 až do 76. Všude jsou všechny góly i kdo a jak je dal. Ovšem v 62 o nás píšou: se Španělskem 1:0 Štibrányi, Brazílie 0:0, s Mexikem 1:3 Mašek, ve čtvrtfinále s Maďarskem 1:0 nic, semifinále s Jugoslávií 3:1 nic (Scherer dal 2 góly a jeden já), finále s Brazílií 1:3 Masopust. Přece mi nemůže nikdo říct, že by toho novináře zavřeli, kdyby tam napsal naše jména. Tak tam neměl psát nikde nic,“ kroutí hlavou nad absurditami komunistické cenzury Josef Kadraba.
V zítřejším pokračování našeho seriálu se vynasnažíme, abyste vy kroutili údivem hlavou nad tím, v jakémže sportu to vlastně Čechoslováci v Chile uspěli. Sami hráči vám povědí, jak vypadala tehdejší taktická příprava nebo jaké kopačky před padesáti lety obouvali.
„Nashledanou doma v Československé socialistické republice. Dovidenia. Haló, Praha, pokračujeme.“
