Ani špetka betonu. Stavební inženýr na Sinaji postavil ubytování z bambusu, nezapomněl ani na školu
Šum moře a vánku a šustění krabích nožek v písku – jen tyhle zvuky noci uslyšíte v malém kempu na Sinajském poloostrově. Káhiřan Šaríf Ghamráwí založil první ekologicky šetrné ubytování v Egyptě už před třiceti lety. Stavební inženýr se narodil a vyrůstal v Káhiře, po studiích ale hledal klid a přírodu. Jeho „resort“ navštívil i zpravodaj Štěpán Macháček.
„Už dávno jsem přemýšlel o tom, že z Káhiry emigruju. Objel jsem pak celý Egypt, až jsem našel tohle místo. Bylo mi třicet. A říkal jsem si: tady chci zůstat. Co tu ale budu dělat?,“ vzpomíná Šaríf.
To bylo v roce 1982, těsně poté, co se ze Sinaji stáhla izraelská armáda. Tisíce kilometrů egyptského pobřeží byly v té době pusté, letoviska a hotely u Rudého moře ještě neexistovaly.
Písek, bambus a přírodní klimatizace
Teď mě Šaríf vede pískem mezi hezkými chatkami z rákosových rohoží a bambusu: „Každá chatka je jiná. Tahle má dvě místnosti. Konstrukce z bambusu je zapíchaná do písku a písek tvoří i podlahu. Nepoužil jsem ani špetku betonu.“
Šaríf mi teď ukazuje jednu z bambusových chýší. Má krásnou zastíněnou předzahrádku, i vevnitř je jenom písek. Na bambusové konstrukci jsou provazy navázané rohože z rákosí, bambusové postele. Je tu úplně čisto, a i když je venku horko, tak skrz rákosové rohože sem proudí příjemný přirozený vánek.
Nezanechat stopy
„Když jsem sem přišel, našel jsem nádherné místo. A já ho nechci pokazit. Všechno proto dělám tak, abych zanechal co nejmíň stop. Proto jsem vůbec nepoužil beton. Když totiž za deset let přijdou a řeknou mi, že tady musím skončit, tak jen vytahám bambus z písku a všechno odvezu,“ pochvaluje si Šaríf Ghamráwí.
Další vkusné stavbičky v kempu jsou postavené z nepálených cihel, které se snadno rozpadnou. Šaríf tohle místo pojmenoval příznačně Basáta, což arabsky znamená prostota. Je tu ticho, místo je z jedné strany sevřené mohutnými červenými skalami a z druhé se otevírá na tyrkysově modré korálové moře.
Škola (nejen) pro beduíny
Šaríf Ghamráwí má silné ekologické, ale i sociální cítění. Proto také pomáhá beduínům, kteří v okolí žijí. „Nejbližší škola byla 25 kilometrů odsud, navíc škola státní, takže s dost nevalnou úrovní. A tak jsme tady v kempu udělali školu pro dceru a zároveň pro dívky z okolí. Dcera i syn už jsou dávno na vysoké, ale tady, v naší škole, se pořád učí patnáct beduínských dětí z okolí,“ vysvětluje Šaríf.
Jeho nevládní organizace na sběr odpadu navíc zaměstnává přes stovku místních. Na víkend teď přijela do Basáty skupina kamarádů a kamarádek z 500 kilometrů vzdálené Káhiry.
„Nic podobného v Egyptě není. Egypťané se bohužel o životní prostředí moc nezajímají. A mně se tu strašně líbí. Nepotřebuju nic víc než moře, sluníčko a klid, abych si od Káhiry odpočinul,“ libuje si jeden z hostů Ismáíl.
Domov na pláži
Šaríf už dávno jezdí do rodné Káhiry jen jako turista. „V Káhiře jsem prodal všechno. Sice jsem se tam narodil, ale s městem jsem se rozešel. Můj dům je támhle a mé děti jiný domov než tuhle pláž, nezažily,“ rekapituluje své životní rozhodnutí Šaríf.
Dnes je mu bezmála sedmdesát, je ale evidentně ve výborné kondici. Tu připisuje nejen svému závodnímu plavání, ale hlavně prostředí, ve kterém se dobrovolně rozhodl žít.
