Expedice nás zavedly i na Bahamy. Nejnáročnější byly ponory ke Garibaldimu, popisuje vrakový potápěč
„Vrak je zahalen v mlze. Sediment dělá pod vodou tajemnou oponu, a z té najednou vystoupí příď lodě, která tam už odpočívá více než 70 let,“ líčí na Radiožurnálu v pořadu Host Lucie Výborné objevení vraku lodě Firenze při expedici v Albánii potápěč Zdeněk Partyngl. Spolu s námořním historikem Borisem Golem je součástí skupiny Czech Diving Team, která dokumentuje potopené lodě spojené s československou a rakousko-uherskou historií.
Parník SS Roma, později přejmenovaný na loď Firenze, to bylo vaše poslední dílo v pobřežních vodách Albánie. Proč je tato loď tak důležitá?
BG: Jak dokumentujeme naši námořní historii, zjistili jsme, že Roma byl první parník, který odvážel v roce 1919 z Vladivostoku část našich legionářů. To byla zajímavá informace a pak Zdenek zjistil, že Roma byla přejmenovaná na Firenze a ta je potopená v Albánii. Byla torpédovaná, potom se potopila a zahynulo tam přes 90 námořníků.
Letos máme 20leté výročí. V dubnu 2005 proběhla expedice, kdy se tým dal poprvé dohromady a začali jsme cestu za potopenými loděmi, které jsou spojené s naší historií, říká potápeč Zdeněk Partyngl
Důležitá byla jednak ta historie vztahu k roku 1919 a potom lokalita – Albánie, kde máme dlouhodobě snahu hledat vraky a ponorky. Historie Firenze byla hodně zajímavá, protože ji potopila řecká ponorka v roce 1940 přesně na Štědrý den.
Takže jsme se vypravili do Albánie, získali jsme tam solidní kontakty. Nevypravili jsme se Firenze hledat, protože se ví, kde je teď potopena, ale potápět se a získat nějakou obrazovou dokumentaci a příběh té lodi, aby se to dalo propojit i s naší námořní historií.
Jaké to je, když člověk k vraku, který leží podle vašich informací zhruba okolo hloubky 40 metrů, klesá?
ZP: Ještě bych doplnil Borise. Hlavní impulz pro to, abychom zorganizovali tuto expedici, byla publikace, kterou vydalo československé legionářské muzeum tady v Praze. Ta publikace se věnovala všem transportům našich legionářů Vladivostoku. Protože to spadá do naší koncepce, hledali jsme lodě, které by mohly být ještě dostupné. A zjistili jsme, že v Evropě je jedna loď, a to je Firenze, která leží kdesi v Albánii. To byl hlavní impulz.
„To hlavní, co k lodi potápěče táhne, je zvědavost, jestli se potvrdí historické souvislosti s jejím potopením.“
Zdeněk Partyngl
Když se ptáte na to, jaké to je se k takové lodi potopit, tak samozřejmě k expedici probíhají nějaké přípravy a to hlavní, co tam potápěče táhne, je zvědavost, jestli se potvrdí ty historické souvislosti s jejím potopením a jestli je poškození lodi takové, jaké už jsme si pomocí historiků dokázali zjistit. Takže zvědavost a průzkum lodi je to, co nás tam táhne.
Mě zajímá to, když pomalu klesám, souřadnice znám, protože jste je měli od toho albánského potápěče, a najednou se to začne vynořovat. Co cítí člověk uvnitř?
ZP: Nádhera. Ten vrak je mysteriózní v tom, že je v dost špatné viditelnosti, protože se v té oblasti, kde leží, vlévají dvě řeky – Shkumbin a Vjosa, jestli si dobře pamatuji. A ten vrak je zahalen v mlze. Sediment, který přináší ty řeky, dělá pod vodou takovou tajemnou oponu, a z té najednou vystoupí příď lodě, která tam už odpočívá více než 70 let.
Pardon, to si mám představit takovou příď jako z Titaniku? Nebo vidím něco jiného?
ZP: Ano, ta loď leží v kýlové poloze, má zatažené obě kotvy, je dost silně zasíťovaná a jsou patrné ještě nástavby, komín je stržen… Ta loď se sice nedá přehlédnout jako jiné vraky třeba v Rudém moři, kde je dobrá viditelnost, ale přesto je ten zážitek neskutečný.
Pionýr na Bahamách
Dějiny vraků jsou dějinami lidských tragédií, válek, ztroskotání a potápění je obrovské dobrodružství. Ale i toto dobrodružství může přinést spoustu neštěstí, když se nedělá dobře. Bavili jsme se o maximální hloubce 90 metrů. Bavme se také o tom, že čím hlubší ponor, tím techničtější. Jak se dělá takový extrémní ponor?
ZP: Pro nás asi nejnáročnější expedice byly ponory k Giuseppe Garibaldimu, který leží ve 125 metrech.
Nový pohled na Titanic. Detailní 3D model vraku vnáší světlo do příběhů posádky
Číst článek
Boris v ponorce a vy bez ponorky.
ZP: Přesně tak. Klobouk dolů, protože mně přijde samozřejmě bezpečnější se tam ponořit s potápěčskou výstrojí než v takové kovové rakvi. Takže smekám před Borisem, že dokázal vlézt do třímístné ponorky. Dodneška si toho vážím, že se nebál a že to dal.
Ale expedic za těch dvacet let byla celá řada, zavedly nás do různých koutů světa, dokonce až na Bahamy, kde je potopená naše československá loď Pionýr. A ty expedice byly různě náročné. Některé vraky jsou v normálních hloubkách pro sportovní potápěče, většina z nich ale je v hloubkách, kde už se musí používat speciální směsi, tzv. trimix. To už se bavíme o speciálním výcviku a o technickém potápění.
Mravenčí práce
Možná by bylo dobré říci, jakým způsobem se ty lodě hledají. To, že Boris pátrá v archivech, je jedna věc. To, že vy se asi ptáte rybářů a námořníků, je druhá věc, ale když už jste na lodi fyzicky a nemáte GPS pozice, co děláte, co máte k dispozici?
ZP: Informace, které vedou k nalezení určitých vraků, jsou od rybářů. Stejně to bylo i s Firenze, stejně to bylo s Garibaldi, kde jsme byli jako první. Ale kolikrát je to i náhoda. V Albánii se nám stalo, že jsme objevili neznámou loď, která ještě čeká na svoji identifikaci, doufejme v příštím roce.
Ale když nemáme souřadnice, tak se dno prozkoumává sonarem a dneska už jsou i modernější prostředky. Je to tzv. sidescan sonar, který dokáže skenovat i okolí lodě, 50 metrů nalevo a 50 metrů napravo. Pomocí sonaru se vyhledávají neznámé objekty v těch souřadnicích, které se uvádějí v místě potopení lodě.
Antropologové identifikovali tři století staré ostatky lékaře a rektora Univerzity Karlovy Jana Löwa
Číst článek
Zajímá mě ten vrak v Albánii. Vy jste tu loď viděli, pořídili jste nějakou dokumentaci, předali jste ji Borisovi… Borisi, co s ní pak děláte, když potřebujete zjistit, co to je, kde to je, jak se to tam vzalo, z kterého to je století?
BG: Je to práce nejprve s archivy, záznamy o námořních operacích, které se v té oblasti udály. Jestliže to bylo v Otrantské úžině, tak jsem šel po tom, co tam tento typ lodě mohl dělat. Zjistil jsem, že to byly buď minonosky, nebo minolovky, nebo to byly traulery, které za první války tahaly sítě, baráž. Potom jsem podle fotografií zjistil, že Itálie měla asi sto takových lodí. No a jdete po jednotlivé lodi – kde skončila, jak skončila.
Mně teď chybí ještě taková ta základní dokumentace. Letos jsme tam byli, dostali jsme informace, abychom na kanonu očistili určitou část, tam se měly objevit nějaké informace a podle těch informací se dá jít do podniků, které ty lodě vyráběly, a zjistit, na jakou loď byl daný komponent vyrobený nebo na jaké lodi byl umístěný. Je to mravenčí práce.
Kolik váží výstroj technického potápěče? Na kterou z expedic členové Czech Diving Teamu nejradši vzpomínají? A jaké mají plány do dalších let? Poslechněte si celý rozhovor!
