Autocenzura v nás: jít s kůží na trh předpokládá odvahu, nechtějte se líbit
U příležitosti projektu Zakázané léto Českého rozhlasu Vltava se věnujeme tématu autocenzura v nás. Jak se hlídáme, co vypustíme do veřejného prostoru? Upravujeme své názory už předem v obavě, jaké komentáře vyvolají na sociálních sítích? O tématu diskutují klasický filolog, filozof, publicista a překladatel Petr Šourek a filozofka, spisovatelka, publicistka a autorka podcastu Pravda neexistuje na Echo24 Tereza Matějčková.
Terezo, jak si sami pro sebe definujete autocenzuru?
Matějčková: Autocenzura je široký pojem, je to nějaké zastavení sebe sama a to může být v pozitivním smyslu. Autocenzura může být otázkou taktu. Na autocenzuře stojí kultura. Kdybychom si všechno říkali, jak to cítíme, tak by se nám žilo, myslím, o dost hůř.
U příležitosti vltavského projektu Zakázané léto se zaměříme na téma autocenzury
Těch podob je tam ještě celá řada, může to skutečně být nedostatek odvahy. A kéž bychom měli více autocenzury ve smyslu taktu a méně autocenzury ve smyslu nedostatku odvahy. Tak tomu rozumím.
Petře, co vy?
Šourek: Já bych na to navázal hlavně v punktu autocenzury jako dítěte cenzury. Současná situace je taková, že speciálně digitální cenzura na velkých platformách nefunguje tak, že by vám něco smazali, nebo to někam úplně zastrčili. I to se stává, ale ne nutně. Mnohem spíš vás jenom tak přiškrtí.
To je takzvaná cenzura dosahu. Najednou máte pocit, že se váš obsah nelíbí, že jste s tím nezabodovali. Původně to platformy používaly jako takovou strategii, jak vás navyknout na jejich sítě. Oni tenhle program mají dávno. Několik příspěvků má velmi dobrou trakci, spoustu lajků, a pak to najednou přiškrtí. Vy si říkáte „udělal jsem něco špatně?! K sakru, co mám dělat správně?“ A začnete takzvaně šlapat pod sebe.
A to oni chtějí, tomu se říká hook-up. To znamená, že vás takzvaně dostali na tu drogu, endorfin z těch lajků. A teď se to dá použít jako cenzura. My vás vlastně přibrzdíme a tím vás vychováváme.
Terezo, vy s tím máte zkušenosti na sociálních sítích. Jakým způsobem pracujete s autocenzurou? Nakolik vnímáte, že tam větší roli hraje ne vkus a takt, ale strach?
Matějčková: Samozřejmě i já podléhám algoritmům, jakmile tam vkročíte, tak zkrátka hrajete podle nějakých pravidel, která v tu chvíli nejsou vaše. Já na sociální sítě vstupovala pozdě, vždycky to bylo s mým zaměstnáním už od počátku a musela jsem se s tím naučit pracovat tak, aby mi to nezasahovalo do života a do myšlení více, než chci.
To jsem musela skutečně autocenzuru mobilizovat, ale nemyslím si, že v tom špatném smyslu, byť určitě také podléhám nějaké zbabělosti a podobně. U sebe jsem zautocenzurovala komunikaci skrze emoce, ale i skrz třeba ironii.
‚Nelze dovolit, aby se digitální žháři schovávali za své telefony.‘ Německá policie proti nim podnikla razii
Číst článek
Zjistila jsem, že i když mám dojem, že mě někdo napadl, tak ani ironicky neodpovím. Snažím se ani ironicky neodpovědět, ne proto, že bych chtěla toho druhého chránit, ale protože vím, že jakmile zapojím emoce, tak tam strávím ještě delší čas, protože druhý zase na to odpoví a tímto způsobem mi to dokáže vniknout do života více, než chci.
Myslím, že Facebook i ostatní sociální sítě nás můžou vychovávat. Když to vezmeme jako snažení s cílem k nějaké věcnosti a k tomu, že se nenecháme vyprovokovat, tak to může být duchovní cvičení. Jdu tam, strávím tam tu půl hodinu, kterou tam musím strávit a odejdu a nebudu na to už myslet.
Petře, máte pocit, že se skutečně od dob velkého rozkvětu sociálních sítí situace i v oblasti autocenzury výrazně změnila? Změnil se základní hnací motor autocenzury?
Šourek: To, co je nejdůležitější, je rozdíl mezi tvrdou cenzurou, která vás úplně zastaví a řekne „ne, tohle publikovat nebudeš, tohle říkat nebudeš“ a pak je tady cenzura, říkej si, co chceš, ale neuspěješ.
Nezměnil se i parametr debaty? Dříve polemika vznikala buď v rozhlasovém prostředí, nebo v televizi, případně přes publikace.
Šourek: Digitální cenzura dokáže být velmi plošná a dokáže tímhle způsobem cenzurovat. Dávno nejde o cenzuru, řekněme, několika málo lidí, kteří mají přístup do médií a tam odtud mohou, tak jako tady my, ovlivňovat mnohem víc lidí.
Tady jde o cenzuru zcela prostých lidí, kteří mají úplně obyčejné názory. I Mark Zuckerberg se omlouval za to, že se zesměšnili, když během covidu dali zarážku, že vir nebyl manipulován člověkem, nebyl man-made, vůbec se o tom nesmělo mluvit. To nejsou nějaké abstraktní, digitální věci, je tam často úplně konkrétní zarážka.
To potom vede k tomu, že ti, kteří tvrdí, že tomu tak není a mají široké pole na sociálních sítích a ti, kteří se jenom zmíní o určité věci, tak se jim to připomíná. A oni tam odcházejí, ale my nevíme, že odcházejí.
To souvisí s jednou věcí, že v demokracii je podle Jamese Madisona, autora americké ústavy, demokratický občan sám slabý. Když kolem něj nabývají pak čísla v mínění, tak to ho to v něm utvrdí.
Tady pracujeme s demokratickým občanem, v první řadě s jeho sebevědomím. Takže sociálních sítě jsou založené na oslabování nebo posilování našeho sebevědomí.
Citlivost a agrese
Pokud se, Terezo, podíváme na případ toho, že chci něco říct, ale zároveň mi do toho vstupuje „neměl bych nikomu ublížit“. Jak je to v dnešní době silný motiv? Protože to vypadá, že spoustu lidí nad touhletou možností nepřemýšlí.
Matějčková: Myslím, že přemýšlí, a možná právě až moc. Petr Šourek řekl strašně důležitou věc – ta líbivost, která se stává ohledem, úběžníkem naší sociální existence. Já jsem úspěšná, pakliže se druhým líbím. To mě může zotročit.
Líbit se je zároveň emoce, kterou já budím v druhých. A připadá mi, že změna, o které jste vy mluvil, je se sociálními sítěmi. Když se vedly debaty v rádiu nebo nějakém periodiku, tak tam byl odstup času. Emoce vychladly. Sociální sítě zkrátka stojí na těch emocích.
A myslím, že právě proto se neustále se točíme kolem toho, jestli někomu neublížím, jestli můžu otevřít toto téma, protože se to může dotknout toho a toho a toho. A jak jsem řekla, je to v určitém ohledu otázka taktu. Strašně důležitá věc je takt. Ale když bych si vzala tohle kritérium jako jediné, které je pro mě rozhodující, tak já nejsem schopna ve veřejném prostoru vznést žádnou důležitou otázku.
Každého redukuju jenom na to, že je ten, kdo na první dobrou vnímá, ale člověk může chápat i takto: „Tohle se mi nelíbí, tohle se mě jako osoby XY může dotknout. Zároveň o tom můžu uvažovat a tím získat odstup a třeba připustit, že na tom taky něco je.“
25:54
Mileniálové to měli víc ‚na párku‘. Dnes je prostředí sociálních sítí trochu nesvobodné, říká Kovy
Číst článek
Co je podle mě problém je, že jsme takhle rozpálili emoce. Citlivost je také důležité téma s těmi emocemi. Máme dojem, že citlivost, často si to zdůrazňujeme, že je to dobrá věc. V nějakém ohledu je, ale zapomínáme na to, že druhá stránka té citlivosti je zkrátka agresivita, že jsme skutečně velmi rozjitření a že jsme potom právě z nedostatku odstupu schopni přepálit do agresivity.
Kdo je citlivý, je potenciálně také snadno rozjitřitelný, nezamyslí se a střílí. Citliví lidé bývají docela agresivní, necitlivý také v nějakém ohledu, ale máme tady určitý, specifický typ agresivity, který vede skutečně k autocenzuře, protože potom se lidé bojí si říct, přihlásit se o slovo, protože si řeknou: na mě budou všichni útočit. No tak budou. Musíme si na to asi zvyknout.
Petře, budu citovat Jana Jandourka z Forum 24, který ve své eseji před nějakými čtyřmi lety napsal: „problematické je už samotné východisko, že nemáme nikoho urazit. Jenže my někdy někoho urazit chceme vědomě a rádi, protože je to odpůrce a chceme mu způsobit škodu. Domníváme se, že si vyjednávání nezaslouží.“ Ale je to možné vůbec v dnešní době dělat bez, řekněme, nějaké mentální průpravy s tím, co potom bude následovat?
ŠOUREK:: Tady je otázka, jestli se bojíme, jestli tomu říkáme správně cenzura. Jestli se skutečně bojíme jenom toho, že nás někdo bude kritizovat, tak bychom skutečně do toho lesa vůbec neměli a tam je to marné. Já řeknu vlastní zkušenost. Před časem jsem natočil Sokratovu obhajobu od Platona s Jardou Duškem a šel jsem do toho vědomě.
Já jsem věděl, že Jarda Dušek je osoba, kterou v této chvíli část lidí takzvaně nemůže. A mně se to úplně narovinu i hodilo, protože Sokrata také spousta lidí v Athénách nemohla, jak se tak historicky ukazuje.
Pak samozřejmě přišla na sociálních sítích smršť: „Co to hraje ten bosonohý strejda?“ Ale co byl jiného Sokrates, než bosonohý strejda. „On je ezoterik!“ A co jiného je stěhování duší, než metem psychóza u Sokrata nebo u Platona? To je hodně ezoterická záležitost, když se nad tím zamyslíme. Ale to jsou detaily. Podstatnější je, že kontroverze k umění patří.
Předpokládám, že jsem část těch lidí na smrt urazil, protože jsem dal roli Sokrata člověku, kterého oni nemůžou. A já jsem to i chtěl udělat. Já jsem chtěl, aby to celé jakoby nemohli a vlastně jim v tomhle smyslu ukázat ten limit, protože ano, je to herec, je to vynikající herec podle mého soudu. A ta role k němu výborně patří. Taky si tam někdo stěžoval: „A ještě ke všemu tak vypadá jako ten Sokrates, co si to už vůbec dovolujete?“
Otázka odvahy
Terezo, jak se ale v této situaci má cítit někdo, kdo třeba chce tu debatu na té sociální síti mírnit? Jedna věc je to, co vyleze jako původní zdroj. Ale pak samozřejmě následují diskuse a obzvlášť v případě diskuzních příspěvků člověk také buď volí nebo nevolí nějakou míru autocenzury, anebo tam jde opravdu s těmi emocemi, jak jste o tom mluvila. Ale pak jsou takoví, kteří se to snaží mírnit a vidět to, řekněme, opravdu z neemočního hlediska: Není to černé ani bílé, ale pojďme se o tom bavit. No a ti dostanou úplně stejný zářez, protože se nepřidali ani na jednu stranu.
MATĚJČKOVÁ: Ano, protože jedna i druhá strana, v tom je klid a ta parta. Mně také připadá nápadné, že my všechny pozice jakoby zkarikujeme. To znamená, že jeden je fanatický klimatický aktivista a jeden je popírač klimatu.
Všimněte si, že už to nejsou vůbec kategorie myšlení. Je naprosto v pořádku a je otázkou myšlení zpochybňovat třeba klimatickou politiku. To by novináři měli dělat. Ale tady se neřekne, že je to skeptik. Ne, on je to popírač. Neřekne se, že je to někdo, kdo má třeba nějaké ekologické vzdělání. Ne, řekne se, že je to klimatický fanatik.
Macron chce dětem do 15 let zakázat sociální sítě. ‚Už nemůžeme čekat,‘ prohlásil po dalším útoku na škole
Číst článek
To znamená, že se už rovnou dávají emoční přílepky k něčemu, co by mohlo být pojmenováno a možná i v dřívějších dobách už bylo pojmenováno racionálně?
MATĚJČKOVÁ: Hlavně si myslím, že je to nejčastěji nepravda, že přebarvíme ty lidi a pozice, zkarikujeme je, abychom nad nimi lépe vítězili. A to samozřejmě je nepříjemné. Vy nechcete, aby vám to lidé dělali, a zároveň je nevyhnutelné, že vám to dělat budou. Takže ti, kteří mírní, se vlastně nepřidají do žádného z táborů a to je nejproblematičtější, nejobtížnější pozice.
Zároveň si myslím, že je to nejcennější pozice. Možná i to, co říkal pan Šourek: zároveň bych zdůrazňovala, že život opravdu nejsou sociální sítě, myšlení není sociální sítě. Abychom zase nevzali sociální sítě jako kritérium našeho života. Nejsou jím. A jestli to někdo tak má, ať to řeší třeba i s profesionály.
Ale chci říct, že kdo jde do veřejnosti, tak to byla vždy otázka odvahy. Sokrates musel být odvážný, vy musíte riskovat. Jinak opravdu zůstaňte doma. Také s tím musíte začít umět opravdu aktivně pracovat, abyste se s tím vyrovnali, nenechali se ukřičet a ustáli i to, že budete mít nízké dosahy a nepodlehli tomu, že se musím líbit. Pointa je nechtít se líbit. O to dneska jde.
Petře, pokud se ale podíváme na ten rozpor mezi komunikací online a živou komunikací, – pokud tedy na ní vůbec dojde, což je druhá věc –, tak jako bychom najednou měli situaci, kdy v diskuzním příspěvku nejde autocenzura vůbec žádná a pak přitom v běžném kontaktu naopak, jako kdyby byla obrovská. Proč je tady takový rozpor?
ŠOUREK: Já mám teď nejhorší zkušenosti s tím lustrováním lidí na internetu, protože když něco, nedej bože, někde zveřejníte před pěti, šesti lety, tak to tam na vás zůstane viset prostě navždy. Vzpomínáte si ještě na ten slogan o globální vesnici a podobně? Teď bych se nechtěl dotknout obyvatel menších sídel, ale tam, kde si lidé vzájemně vidí do talíře, tak nebývá atmosféra příliš uvolněná.
Je tam velký problém, že si každý velmi hlídá, co je ještě jeho zahrádka, co není. Kam přišel, kde nebyl, kde byl viděn a s kým a podobně. A tohle teď nastalo. To znamená, že se lidé vzájemně lustrují a potom na základě toho dělají úsudek o člověku, kterého nikdy nepotkali a vlastně k té fyzické komunikaci vůbec nedochází.
Já jsem se o tom bavil se sociology, kteří říkali, že přichází takový nový stav, který se podobá některým dávnějším, uzavřenějším dobám, protože ta raná modernita nebo modernita 20. století byla spojená s takovou spontánní masovostí. To znamená, že jste přišli na koncert, tam jste nevěděli, kdo tam koho potká a docházelo k tomu, že se lidé míchali z různých oblastí.
Tam bylo přesně to, že o něco zakopnete. To je jedno ze zvláštních kritérií. A tady najednou nemáte možnost o nikoho zakopnout, protože všichni musí být prověřeni, prolustrováni. Tohle přinesla ta globální vesnice, že jsme se všichni stali takovými maloměstskými petit bourgeois.
Jak dál?
Když jsme se teď úplně na závěr dostali k tématu, co s tím? Jak dál? Sociální sítě s námi budou, a pokud jsme celé to téma zúžili na autocenzuru, především na sociální sítě, tak jak s tím pokračovat? Jak se vlastně neztratit v autocenzuře, neztratit sám sebe, nestát se konformistou, Terezo?
MATĚJČKOVÁ: Zazněla tu ještě jedna strašně důležitá věc, kterou chci podtrhnout, že ještě máme novou podobu autocenzury, která jde ruku v ruce s opravdu jakousi digitální věčností. Dříve, když jste někde něco řekli, tak se ty noviny už nedohledaly, nebo jste museli jít do nějaké knihovny a vykašlal jste se na to.
Ale teď musíte počítat s tím, že si na vás každý dohledá tu složku a toho se právem lidé bojí, protože si právem říkají, že mají nárok na to se měnit, přehodnocovat myšlení je skutečně přehodnocování a my nedovolujeme lidem, aby hledali, aby i selhávali, klidně veřejně.
6:58
Lidé se chtějí nenávistnými projevy na internetu zviditelnit, chtějí lajky, říká psycholog Kulhánek
Číst článek
Intelektuál má myslím, nějakým způsobem ukázat, jakým způsobem je schopen myslet na veřejnosti, to znamená klidně měnit názory, odhalovat vlastní rozpory v sobě skrze dialog s druhými – ne říkat pravdy. Tohle ale všechno padá, protože nechceme být nachytáni. A já si myslím...
Ale nemusíme to zužovat pouze na intelektuály, to platí pro kohokoli.
MATĚJČKOVÁ: Ano, na těch sociálních sítích jsme v tomto ohledu určitě dnes všichni intelektuálové a publicisté. Když tady bylo řečeno, že už nezakopáváme, tak já si myslím, že zakopáváme. Já zakopávám zároveň na sociálních sítích, tam byla spousta zajímavých lidí, to množství je ohromující, s čím se člověk dneska může setkat, o co může zakopnout, co ho může překvapit.
Takže já bych to úplně tak černě neviděla. Myslím si, že sociální sítě opravdu člověku mohou dávat příležitosti, jak sám sebe disciplinovat, aby nepodléhal, aby se každý stal trošku stoikem, ono se mu to bude hodit i v jiných situacích doma, v rodinných hádkách.
Zároveň bych vůbec nepodceňovala, to, že zkrátka sociální sítě otevřeli prostor lidem, kteří by se do veřejnosti jinak nedostali. Třeba lidem jako důchodcům nebo dlouhodobě nemocným, kteří nemohou jít už na koncert a najednou mohou celý večer strávit s lidmi a hádat se o politice. To není špatné.
Kolikrát jsem zažila, že jsem si utříbila spoustu názorů i skrze to napadání. Spor také není jen bezemoční. Takže snažit se... já se odkážu na tady pana kolegu, nechtít se líbit a cvičit to každý den.
Já si nedokážu představit, jak s tím pracovat. Dá se s tím pracovat tím způsobem, jako jste to třeba udělal vy, Petře, že jste odešel ze sociálních sítí. Ale řekněme, že nechcete odcházet i z těch důvodů, o kterých mluvila Tereza: je to pro mě důležité, potkávám se se spoustou zajímavých lidí, otevírají se tam zajímavá témata, obohacuje mě to.
ŠOUREK: Já jsem odešel ze sociálních sítí ještě mnohem dříve proto, že se mi nechtělo pracovat zdarma v téhle samoobsluze na obsah na korporace. Já jsem měl ještě trošku jiný důvod, uvědomil jsem si, že se tam člověk snadno udře, aniž by něco udělal.
Ale já myslím, že ta otázka co s tím jako udělat a jak neztratit sám sebe... Teď je taková doba, že bychom se měli i podívat, jestli – Tereza na to trošku narážela – nejsme příliš posedlí tím, jestli někomu neubližujeme, jestli jsme to mezitím už nepromítli z části do různých veřejných politik.
25:57
Jak přežít v době sociálních sítí? Smiřme se s nejistotou a vytvořme novou vizi, navrhuje Horáček
Číst článek
Jestli ty zákony, které jsou třeba namířeny proti hate speech, už nezačínají být tak, že vlastně zmocňujeme policii k tomu, aby tyhle naše obsese tím nikoho se nedotknout, neproměnila v zásahy proti konkrétním lidem, jak už se taky v některých zemích podle mě děje.
Digital Services Act (evropské nářízení o digitálních službách – pozn. red.), který by teď měla implementovat česká legislativa, je podle mě mechanismus digitální cenzury, který se nastavil v krizové situaci kolem covidu, tak to petrifikuje. Já se obávám, že tady už se nebavíme jenom o tom, jestli budeme omezovat nějaké své projevy, ale o tom, jestli se z toho nestává systém a měli bychom se o tom více veřejně bavit a začínat jako teď my u té autocenzury.
Protože ta tvrdá cenzura takhle vidět nebude. Ono se to mnohem víc projeví tou autocenzurou. To je ta cenzura dnešní doby.
Terezo, pokud se vrátím k tomu, co jste sama zmiňovala, že nepoužíváte vůbec ironii.
MATĚJČKOVÁ: No, mně to nejde, ale já se snažím...
Řekněme, že je to možná jedna z důležitých věcí při mluveném projevu, když člověk vidí toho druhého při diskuzi, vidí řeč těla, tón, způsob, jakým to říká, což v tom psaném projevu úplně nejde. To znamená i pracovat, řekněme, na tom, aby člověk nepoužíval tolik ironii, ale pak to třeba nebude tak zábavné. Jak s tím pracujete?
MATĚJČKOVÁ: Když jste v osobním kontaktu, tak vidíte člověka. Když jste na sociální síti, vidíte komentář, reagujete na komentář. Je otázka, jak to chcete rozehrát a já mám zkušenost, že ironie je... musíte se na těch sociálních sítích zjednoznačnit, zploštit. Doporučení by bylo podle mě všechno, co říká pan kolega, určitě je to systém, ale máme zůstat odvážní každý den, hledat znova odvahu.
ŠOUREK: Máme zůstat být ironičtí, ale úplně totálně, protože ironie vlastně zpochybňuje tu přímou vazbu mezi slovy a věcmi. A to musíme zpochybňovat každý den, protože když lidé nepochopí, že slova nejsou hned věci, tak budeme tam, kde teď jsme, to znamená, my je utvrzujeme v té jednoznačnosti světa. A to je přesně to, co to není. Svět není jednoznačný.
