Lidé se chtějí nenávistnými projevy na internetu zviditelnit, chtějí lajky, říká psycholog Kulhánek
Krajský soud v Olomouci vyměřil mladíkovi za nenávistné útoky vůči menšinám na sociálních sítích šestnáct měsíců nepodmíněně. Opatřil si také například chemikálie na výrobu výbušniny a vyrobil dvě krátké palné zbraně pomocí 3D tiskárny. V době činu mu ještě nebylo ani osmnáct. Podobných projevů nenávisti se na internetu podle psychologa a psychoterapeuta Jana Kulhánka děje poměrně dost.
Je případ, který tento týden řešil olomoucký soud, něčím specifický, když bereme v úvahu, že se činu dopustil šestnáctiletý?
Projevů nějakého radikalismu a podněcování k násilí bohužel na sociálních sítích se děje docela dost. Specifické je to asi možná v tom, že tenhle případ byl takhle dotažený dokonce a asi teda i tou intenzitou, co tam všechno ten mladý muž lidem předkládal a k čemu je pobízel. Je to hodně intenzivní.
Když víme, že těch nenávistných projevů na sociálních sítích přibývá, jaké jsou trendy?
Trendy jsou nejenom v nenávistných projevech, ale celkem ve všech možných projevech pro ty, kteří se chtějí zviditelnit, kteří tam chtějí nějakým způsobem ventilovat frustraci, ale taky, kteří chtějí zájem, tak musí víc přitlačit. Protože takových příspěvků je tam hodně a pokud se chce člověk zviditelnit, jde mu o to, aby vynikl, aby získal spoustu lajků, tak musí přitvrdit. Takže v tomhle směru ten trend je a není vůbec dobrý.
Jaké věkové kategorie se to především týká?
Asi nemám k dispozici nějaký průzkum v tomhle směru. Myslím, že každá věková kategorie má svůj způsob, jak se zviditelňuje na sociální síti. Takže už od, já nevím, deseti let se dějí různé výzvy, různé třeba natáčení rvaček a podobných věcí, ale i kyberšikana, která do toho prostoru bohužel patří.
Tohle všechno se děje už na základní škole a samozřejmě přes střední školu a mladou dospělost. Myslím si, že tady moc nejsou věkové hranice, jenom každá ta generace nebo ta věková hranice má trošku svá specifika.
Můžeme z těch projevů na internetu usuzovat něco o celkovém stavu společnosti, v jakém se nachází?
Ano. Všichni ti mladí lidi a zejména děti reagují na to, jaká je atmosféra doma, jak se tam třeba o menšinách, ať jsou to národnostní nebo sexuální menšiny, o nějakých lidech, kteří nejsou úplně mainstream, jak se tam o nich mluví a vůbec jaký jazyk se používá, jak je tam obecně přístup k nějakým radikálním názorům.
Takže si můžeme říct, že bohužel je dost rodin a zázemí, které minimálně své děti vůči tomuhle nevarují nebo se vůči tomu nevymezují. Osobně si myslím, že ten veřejný prostor a v žádným případě politiky nevyjímaje, tak jednoznačně neodsuzuje a nestaví se proti takovým projevům. Naopak je dost lidí, kteří jsou vidět ve veřejném prostoru, kteří sami svým chováním a svojí rétorikou tomu přispívají.
V pondělí nechoďte do školy, hrozil zahraniční student útokem na VŠE. Česko ho vyhostilo
Číst článek
Zase na druhou stranu platí stále, že na sítích pod zdáním anonymity se lidé chovají vyhroceněji nebo odvázaněji ve svých projevech než v realitě?
Určitě to platí. Myslím, že většinu těch lidí, kteří jsou radikální na sociální síti, tak bychom to do nich třeba vůbec neřekli v běžném kontaktu. Anonymita tam sehrává velkou roli a plus teda taková ta soutěživost opravdu o ty lajky.
Myslím, že u některých lidí to není projev čirého zla z jejich duše nebo jak to říct, ale myslím si, že podceňují dopad svého chování, a že jsou v zajetí takové hry na sociálních sítích o tom, kdo bude větší drsňák, kdo vzbudí větší pozornost, větší poprask, což v rámci dospívání, mladé dospělosti, k tomu nějak patřilo vždycky, ale nebyly prostředky a nebylo to svým způsobem takto masově vyhrocené u části populace tohohle věku.
Sociální sítě to jenom umocňují. Může třeba takovýto případ, o kterém teď mluvíme, olomoucký soud nepodmíněně vydal trest pro mladíka, přispět k nějakému zmírnění těch projevů?
Myslím, že je důležité, aby člověk měl nastavené nějaké hranice. Když jsem mluvil o těch rodinách, které samy by měly děti vést k tomu, aby se takhle nechovali, aby jakékoliv menšiny vnímali jako lidské bytosti, které jsou v podstatě úplně stejné jako oni sami, aby si nezvyšovali sebevědomí takovým v podstatě trapným způsobem, že někoho zneuctí nebo znevažují. Tohle je taky otázka sebevědomí, tohle všechno si myslím. Tohle všechno mají za úkol rodiče.
Rodiče mají taky za úkol pracovat s hranicemi, limity. Pokud se nedostatečně pracuje s hranicemi, to znamená, vím, že to, co se říká – moje svoboda, končí tam, kde začíná svoboda druhého a moje nějaké možnosti experimentovat a dělat různé hlouposti by měly končit tam, kde tím můžu ublížit někomu jinému, tak pokud s tím se v rodinách nepracuje a ve výchově, tak děti hranice nemají v sobě a pak musí zasahovat instituce jako je i třeba soud.
