‚Jízda z kopce je za odměnu.‘ V Jizerských horách se každý rok učí běžkovat nevidomí
Každý rok se v Jizerských horách učí slabozrací a nevidomí jezdit na běžkách. Potřebují k tomu traséra, tedy lyžaře, který je vede a který třeba ťuká hůlkami o sebe. Zvuková znamení jsou nezbytná při jízdě z kopce a k tomu samozřejmě maximální soustředění a slušná dávka kuráže. Výcvik pořádá Centrum sportu zdravotně postižených na Karlově univerzitě.
Ve sluncem ozářeném svahu jsou jasně žluté vesty vidět zdálky. Dlouhovlasá dívka má na zádech napsáno doprovod, skoro stejně vlasatý mládenec pro změnu nevidomý - blind.
Vladimír Dvořák jede do kopce ve stopě, vedle něj bruslí Kateřina Smutná a průběžně na něj mluví. Nepřetržitý kontakt je pro nevidícího zásadní. „Docela jí to jde,“ chválí Vláďa Kateřinu, která studuje Fakultu tělesné výchovy a sportu a na tomto kursu získá licenci traséra. „Baví mě to. Pomáhám a je to znát.“
Po rovině a do kopce jede Vláďa ve stopě jako vlak po kolejích. Kvalitní stopa je důležitá. Z kopce Kateřina předjíždí nevidomého, natáhne ruce za sebe a ťuká o sebe hůlkami. Na Vláďovi je vidět, jak se soustředí a podle zvuku udržuje odstup a zatáčí.
„Jízda z kopce je za odměnu, nádhera. Akorát mám běžky se šupinami, které vydávají hlasitý zvuk. Musím se soustředit fakt hodně. Často se směr mění na pár metrech.“
V prudkých sjezdech se Vláďa chytá Kateřiny hůlek a sjíždějí v tandemu. Tímto stylem mohou nabrat docela slušnou rychlost, ale Kateřina pluží a moc to nepouští. Studuje sice teprve třetí ročník, ale strávila už půl roku ve Finsku, kde se trasování hendikepovaných učila jako naprostou samozřejmost. „Finové jsou běžkaři a je to pro ně normální dopraví prostředek. Takže k trasování se dostane každý, kdo studuje sport nebo něco podobného.“
Nový fenomén v Jizerských horách. Noční běžkování s čelovkami láká stovky lidí
Číst článek
Kurs pro traséry
Lyžování hendikepovaných vyučuje na Fakultě tělesné výchovy a sportu Jan Hruša, který založil Centrum sportovních aktivit zdravotně postižených studentů a kurs pro traséry vede čtrnáctým rokem. „Máme dvacet studentů v ročníku, z nich polovina se rozhodla získat tuto licenci. Tím, že se hendikepovaní začleňuje čím dál víc, tak budou míst studenti i víc pracovních příležitostí,“ vysvětluje.
Za jak dlouho se nevidící naučí jezdit na běžkách nelze odhadnout. Je to stejné jako u vidících. Někdo je sportovně nadaný, jiný ne. Vladimír Dvořák je zkušený jezdec, takže umí vysvětlit trasérce Kateřině, co od ní nevidomý nebo slabozraký očekává. „Já se od Vládi naučím docela dost,“ směje se dlouhovláska a předjíždí Vláďu, aby to zase mohli rozjet z kopce.
Zkušení nevidomí běžkaři jsou schopni jezdit i závody jako Jizerská padesátka. Letos se na ní znovu chystá padesátník Ivo Budil. Jeho trasér poveze na zádech malou reprobednu, přes kterou dává pokyny. „Každý rok si říkám, proč do toho jdu. Snažím se to přežít,“ usmívá se chlapík a hladí po srsti černou labradorku.
„Cílem je ale hlavně sportovní vyžití v přírodě, to ocení každý hendikepovaný sportovec,“ říká Jan Hruša, který se na výuku lidí se speciálními potřebami zaměřil už před více než dvaceti lety.
