Evangelický farář musí umět všechno. Jan Satke se rozhodl, že vymění církev za lokomotivu
Jan Satke vedl evangelickou farnost v Přešticích na Plzeňsku, poslední léta ale byla kvůli covidu a uprchlické krizi tak náročná, že začal hledat práci, kde nebude muset tolik mluvit s lidmi a která bude zajímavá. Rozhodl se pro strojvůdce a manželka se čtyřmi dětmi mu to schválily.
„Děti to rozhodně potěšilo,“ usmívá se Jan Satke u točny, na kterou právě najíždí lokomotiva zvaná Brejlovec. Obsluha otočí kolejemi a lokomotiva se pomalu schovává do depa. „Tenhle motor, když nastartujete, to je zvuk,“ libuje si nový mašinfíra, jako by s osmdesáti tunami jezdil celý život.
„Tahle posunovací mašina je Gargamel, modře nalakovaná vypadá jak Šmoula,“ říká pobaveně s tím, že z železničářského slangu zkoušku nedělal. „Jako kluk jsem vyrůstal u nádraží, takže se vlaky se mnou táhnou celý život. Zároveň jsem hledal práci, kde budu mít nějakou odpovědnost. Těším se, že budu jezdit třeba do Německa.“
Jan Satke je u Českých drah zaměstnaný od srpna minulého roku, a po celou tu dobu procházel řadou školení a zdravotních prohlídek. Příští rok mu bude padesát let a spolu s ním jsou v kurzu i starší lidé. „Dělají to různí manažeři, učitel, elektrikáři, je to pestrá skupina zájemců,“ vypočítává Satke, podle kterého evangelický farář musí umět všechno. „Nejenom mluvit s lidmi, ale má na starost budovu, musí umět vzít do ruky zednickou lžíci, udělat si nějakou instalatéřinu, leccos opravit. A teď i jezdit s lokomotivou,“ rozesměje se vysoký muž, který sloužil v církvi přes dvacet let.
Lokomotivou se podle viceprezidenta Federace strojvůdců Jaroslava Vincoura učí dneska jezdit kde kdo. „Doba a podmínky se změnily. Ze specializovaných středních škol nevychází dostatek zájemců a také dneska není podmínkou vzdělání obor zaměřený na elektrotechniku nebo strojnictví. Stačí maturita, dobrý zdravotní stav a složit zkoušky. Takže můžou jezdit i faráři,“ říká Vincour.
‚Zajímavé platové podmínky‘
Největší dopravce České dráhy zaměstnávají 3500 strojvůdců a podle mluvčího Petra Šťáhlavského zhruba 150 dalších hledají. „České dráhy nabízejí strojvedoucím zajímavé platové podmínky, kratší pracovní dobu a více dovolené, než stanovuje zákoník práce a řadu dalších benefitů. Je to práce náročná a zodpovědná, ale také velmi zajímavé a zcela jedinečná. Strojvedoucí řídí lokomotivy, které mají výkon i devět tisíc koňských sil, což prakticky není s žádným jiným pozemním dopravním prostředkem srovnatelné,“ popisuje.
To si uvědomuje i Jan Satke. Devět tisíc koní pod kapotou a plně naložená souprava, která v rychlosti sto kilometrů za hodinu brzdí skoro jeden kilometr, bývalého faráře neodrazuje, právě naopak. „Nebojím se, láká mě, že to musím zvládnout. Je u toho spousta zodpovědnosti za stroj i za lidi. Těším se. Je to služba jako ve farnosti. Však staří strojvůdci také říkali, že jdou do služby, nikoliv do práce,“ vysvětluje Satke.
V rozhodování samozřejmě sehrály roli i peníze. Evangelický sbor není nejbohatší zaměstnavatel a Jan Satke naznačuje, že to může být do budoucna i model, jak si udržet ve sboru faráře. „Církve se musejí financovat samy bez podpory státu. Řada menších komunit nebude mít peníze na to, aby zaplatila svého pastýře, tak bude třeba, aby měli faráři nějaké zaměstnání a k tomu dělali svoje kazatelské povolání,“ doplňuje Satke.
Farář a strojvůdce Jan Satke zatím může jezdit sám v lokomotivě jen v depu, aby získal praxi. Do ostrého provozu se dostane za několik měsíců. Ve volném čase plánuje dál vypomáhat v přeštické farnosti jako kazatel. Klíče od fary už ale vrátil.
