Selhání může být pro děti z dětských domovů fatální, říká zakladatelka Dejme dětem šanci
„Odchází z dětského domova, dostanou 25 tisíc korun, což je maximální odchodné, a musí si sehnat bydlení, zaplatit kauci. A i když jim v tom dětské domovy hodně pomáhají, tak si myslím, že vidina selhání je pro ně ten největší strašák,“ popisuje pro Radiožurnál Ditta Pospíchalová, spoluzakladatelka organizace Dejme dětem šanci, která mladým lidem odcházejícím z dětských domovů pomáhá začít samostatný život.
Kolik dětí odchází ročně z dětských domů?
Z těch, co opravdu odchází do samostatného života, je to na základě naší praxe zhruba jedno dítě z dětského domova ročně. Ale myslím tím, že ukončí školu a odchází do samostatného života. Připravujeme pro děti takové startovací balíčky, což je základní vybavení domácnosti, a když se odstěhovávají do podnájmu nebo ubytovny, tak toto můžou použít.
Dětské domovy dětem pomáhají. Pro spoustu z nich je to jejich pravý domov. Starší děti třeba ani nechtějí do pěstounské rodiny a v dospělosti se rádi vrací na návštěvu, popisuje Ditta Pospíchalová z organizace Dejme dětem šanci
Médii probíhají informace, že jsou to stovky, tisíce dětí, ale tam jsou zaznamenaná všechna přemístění dětí – ať už jdou do jiného dětského domova, do diagnostického ústavu, zpátky do biologické rodiny... Takže ze záznamů o přechodech z toho vychází mnohem větší číslo, než kolik dětí odchází doopravdy.
Je pravda, že dítě si v nějaké fázi může samo zažádat, že chce do dětského domova?
Máme několik takových dětí, které podporujeme, které jsou v dětském domově na vlastní žádost. Veřejnost moc neví, že tato možnost vůbec je. Pro mě jsou tyto děti velcí hrdinové a hrdinky, protože jsou schopny si doma vyhodnotit situaci, že třeba chtějí studovat, ale z jakéhokoliv důvodu to není možné… Většinou už jsou pod sledováním sociální pracovnice, ale oni sami si dokážou říct: „Já už tady nechci být, chci radši do dětského domova.“
18:14
Do dětského domova jsem se dostal náhle po smrti babičky, jsem tam jen rok, říká 12letý Samuel
Číst článek
A dětský domov opravdu skýtá zázemí pro jejich studium a klid ke studiu, protože rodiny, ve kterých ty děti vyrůstají, jsou většinou sociálně slabé, je tam alkohol, drogy, zneužívání, týrání. Některé příběhy opravdu nejsou hezké, ale myslím si, že když těm dětem pomůžeme, je jich spousta, které jsou strašně šikovné, tak ta pomoc stojí za to.
Když se po tomto všem dostanu do dětského domova, pomůže mi někdo třeba psychologickou terapií?
Dětské domovy mají svoje psychology. Bohužel ne v té míře, v jaké by to asi bylo potřeba, protože většinou mají psychology externě nebo jenom pro konkrétní děti. My v rámci našich projektů podporujeme nebo sbíráme finanční částky právě na psychologickou pomoc, protože kontinuální psychologická pomoc je pro děti strašně důležitá.
„Potřebují mít někoho, kdo s nimi probere to, co se jim stalo. Potřebují mít stálého člověka, kterému můžou věřit“
Opravdu potřebují mít někoho, kdo s nimi probere to, co se jim stalo. Potřebují mít stálého člověka, kterému můžou věřit. A samozřejmě to trvá, než se mu otevřou. Takže psychologická pomoc je strašně důležitá.
Nejnáročnější období
To musí být hrozně náročné, když mám sedm bratrů a sester a najednou vyrazím do toho svého nového života a rodina nikde.
Přechod do samostatného života je jedním z nejnáročnějších období pro ty děti. Troufnu si říct, že nejen bez naší, ale jakékoliv pomoci je to pro ně opravdu hrozně složité. Asi nejsložitější na tom je to, že nemají nikoho za sebou, že vědí, že teď nastoupím do práce a už jsem na to úplně sám. A jakékoliv selhání pro ně může být fatální.
V patnácti založili web, který plní přání dětem z dětských domovů. Začalo to malým nápadem, říkají
Číst článek
Pokud odejde dítě z rodiny, nastoupí do práce, která se mu nelíbí, něco je tam špatně, řeknete mu: „Najdi si něco nového. Zatím tady bydlíš, nemusíš nic platit.“ Ale tato možnost pro tyto děti neexistuje. Odchází z dětského domova, dostanou 25 tisíc korun, což je maximální odchodné, a musí si sehnat bydlení, zaplatit kauci. A i když jim v tom dětské domovy hodně pomáhají, tak si myslím, že vidina selhání je pro ně ten největší strašák.
Pomáháte jim startovacím balíčkem, o kterém jste mluvila. To znamená, že dostanou dvě obrovské tašky a když se nastěhují do nového bydlení, tak je vybalí a mají tam ten základ?
Nejsou to dvě tašky, je to paleta věcí, které když vybalí, tak můžou začít fungovat. Jsou tam lůžkoviny, povlečení, ručníky, žehlička, vysavač, rychlovarná konvice, nádobí, skleničky, hrníčky, příbory, drogistické věci – ať už úklidové nebo pro osobní hygienu.
Jsou to všechno nové věci, získáváme je materiálním plněním buď od výrobců nebo prodejců. A kamkoliv se potom budou přesouvat, tak si to můžou vzít s sebou a mají svoje vlastní vybavení.
„Vidina selhání je pro ně největší strašák“
Umíte i byty?
Máme dva startovací byty nedaleko našich kanceláří. Každý byt je 4+1. Jsou tam tři pokoje pro tři děti, studující, mladé lidi. V těch bytech můžou být jak studenti, kteří studují tady v Praze, tak děti, které odešly z dětského domova a mají to jako takový startovací byt, než se trošku adaptují, než si našetří nějaké peníze.
Zatím ty byty máme plně obsazené. Musím říct, že naši nájemníci jsou hrozně fajn a naštěstí jsme zatím nemuseli řešit žádné zásadní problémy. Asi si toho bydlení váží.
Jak práci organizace Dejme dětem šanci ovlivnil snímek Viktora Tauše Amerikánka? Proč se rozhodli jít cestou individuálních darů? A jaké mýty okolo dětských domovů ve společnosti panují? Poslechněte si celý rozhovor.
